Draci a dráčci Střední Ameriky: Chladný půvab leguánovitých ještěrů

Sedím v malém krytu zamaskovaném v husté vegetaci na okraji pralesní tůně. Není odtud daleko k pacifickému pobřeží Panamy, ani k hranici s Kolumbií. Je dusné horko, kvůli vysoké vlhkosti je mé oblečení totálně mokré. Po nohavicích mi cestují klíšťata, kolem hlavy bzučí komáři. Tyto nepříjemností ale díky divadlu, které se odehrává pár metrů ode mne, téměř nevnímám. Na mělčině defiluje několik druhů volavek, ke krytu zamíří chřástal, aby vzápětí prošel krytem přímo pod mýma nohama. Na ostrůvek uprostřed hladiny vylézá kajman a na protější straně se pase několik kapybar. Jenom hlavní předmět mého zájmu se stále neobjevuje. Přitom vím, že se jich ve vegetaci skrývají desítky.

Teprve po několika hodinách čekání, kdy jsem zatím stačil exponovat několik filmů, se z křovin nedaleko krytu ozve praskání a na písčinu opatrně slézá mohutný ještěr, leguán zelený. Je to samec dlouhý téměř dva metry. Navzdory svému názvu je zbarven žlutě až cihlově červeně, s výraznými černými pruhy. Reaguje na zvuk závěrky a sotva stačím udělat několik záběrů, mizí v křoví… 

Opatrné stromové kuře

Právě tak před lety vypadalo mé první setkání s leguánem zeleným (Iguana iguana) ve volné přírodě. Leguáni byli bohužel v této oblasti velice plašší. Jsou zde sice chráněni, ale přesto je místní obyvatelé loví kvůli jejich údajně velice chutnému masu. Jak píše cestovatel Schomburgh citovaný v Brehmově životě zvířat: „Ač je vzhled tohoto zvířete velmi odpuzující, je jeho maso přece nejkřehčí, jaké si lze mysliti. Stejně chutná jsou i jeho vejce.“ Leguánům zeleným se proto také v některých zemích říká stromové kuře.

Dostat se s fotoaparátem do jejich blízkosti bylo obtížné i v dalších zemích Střední Ameriky a podobně ostražití byli i ve Venezuele. Obrat nastal teprve při návštěvě Kostariky. Pár desítek kilometrů od lokalit na území Panamy, kde leguáni při spatření člověka okamžitě prchali do úkrytů, se k nim dalo přiblížit na několik málo metrů.

Strážci mayských ruin

Brzy ráno procházím branou, která vede k ruinám mayského města Tulum – na pobřeží Yucatanu, v jižním Mexiku. Hlavním předmětem mého zájmu tentokrát nejsou slavné vykopávky, ale další z velkých ještěrů Střední Ameriky, leguáni černí (Ctenosaura similis). Včera večer při příjezdu jsem je z dálky zahlédl na pobřežních skalách a je pravděpodobné, že vyvýšené zbytky staveb s množstvím dutin by pro ně mohly být ideálním stanovištěm. 

Na obvodové zdi složené ze šedobílých kamenů brzy zaregistruji nějaký pohyb. Několik metrů ode mne se vyhřívá velký samec. Díky šedohnědému zbarvení, které splývá s barvou okolí, jsem ho vůbec neviděl. Zaregistruji ho teprve díky jeho charakteristickému kývání přední částí těla, což je u leguánů jeden z komunikačních projevů. Leguán se mou přítomností nenechá rušit, a tak se k němu můžu pomalu přiblížit – nakonec až na vzdálenost dvou metrů. Leguán se nadýmá a kývá, ale tyto signály nepatří mně. Spíše jsou určeny dalšímu samci, který sedí jako strážce na vrcholku nedaleké stavby, a několika samicím z jeho harému. Postupně zjišťuji, že v ruinách žijí desítky leguánů černých. Nacházím i mláďata, na rozdíl od dospělců jsou některá z nich zbarvena jasně zeleně, podobně jako mláďata leguánů zelených.

S množstvím leguánů černých se v dalších letech setkávám i v Kostarice. V jednom hotýlku na pobřeží Tichého oceánů obývá početná kolonie dokonce dvůr a hromady dřeva na něm. Líně se povalují na zemi a jsou tak krotcí, že je občas nutné dávat pozor, aby jim člověk nešlápl na ocas. V kostarickém Národním parku Manuel Antonio na pobřeží Pacifiku se dokonce procházejí na pláži a při pátrání po něčem k snědku neváhají nahlédnout do tašek opalujících se krasavic.

Umění chůze po vodě

Ukryt u malé, vodní vegetací částečně zarostlé tůně, pozoruji v šeru panamského pralesa neobyčejné divadlo. Z křovin po obvodu tůně občas vyběhne malý ještěr, jako malý tyranosaurus se vztyčí na zadních nohách a velkou rychlostí přeběhne vodní hladinu. Je to další zástupce leguánů, bazilišek hřebenatý (Basiliscus basiliscus), který předvádí svou schopnost běhat po vodě. Dokáže vyvinout rychlost 10–12 km/hod a při běhu využívá pouze zadní nohy s dlouhými prsty. Opírá se při tom o dlouhý ocas, kterým manévruje. Nad hladinou ho drží povrchové napětí vody a to, že se občas opře o různé plovoucí předměty a vodní vegetaci.

Pro neobvyklou schopnost je někdy také nazýván Jesus Christ Lizard – Kristova ještěrka. Když už ho povrchové napětí hladiny neudrží a začne klesat pod hladinu, bez problému pokračuje plaváním.

Skřítci s barevnými hrdly

Ve Střední Americe žije mnoho rozmanitých druhů, které patří mezi leguánovité – od atraktivních, velkých leguánů až po druhy zcela nenápadné, velké pouhých několik centimetrů nebo žijící skrytě. Existuje ale skupina, jejíž zástupci, přesto že jsou většinou drobní, pozornosti neujdou. Jsou to leguánci patřící do skupiny obecně nazývané anolisové.

Spatříte je na kmenech pralesních velikánů nebo v otevřené krajině na solitérních stromech. Případně je uvidíte i na dřevěných sloupech ohraničujících ploty v celé Střední Americe. Na kůře se něco malého pohne, zasvítí malý barevný flíček, většinou v různých odstínech žluté a červené a zase zmizí. Při pomalém přiblížení zjistíme, že je to malý, většinou okolo deseti centimetrů dlouhý ještěr. Obvykle barevně splývá s kůrou stromu, ale některé druhy jsou i krásně zbarvené, třeba jasně zelené. Při teritoriálním chování nebo když se dvoří samicím vypínají samci těchto leguánků nápadně zbarvený hrdelní lalok. Celý akt trvá několik málo vteřin. Je doprovázen kýváním a natřásáním se a jeho rychlost i frekvence se mění a je i různá u jednotlivých druhů. Připomíná to praporkovou signalizaci. Někteří leguánci dokážou podle situace i výrazně změnit barvu, třeba jasně zelený Anolis porcatus v několika vteřinách zhnědne.

TIP: Goliáš a jeho David: Leguán mořský a ještěrka lávová

Anolisové jsou jednou z druhově nejbohatších skupin ještěrů, celkem bylo popsáno více než 300 druhů. Živí se drobnými živočichy odpovídající velikosti, hlavně tedy hmyzem. Nepohrdnou ale ani sladkým ovoce. Rozmnožují se vejci, většinou je kladou po jednom nebo dvou kusech několikrát ročně. 

Výše uvedených několik druhů ještěrů je pouze zlomkem druhového bohatství ještěrů Střední Ameriky. A nejde jen o leguány. Vedle nich zde pochopitelně žijí stovky zástupců dalších systematických skupin…