Dovolená pro vyvolené: Jak vypadaly cesty k moři za tuhého socialismu?

Po roce 1948 přišli občané komunistického Československa také o možnost svobodně vycestovat do zahraničí. Totalitní režim neprodyšně uzavřel hranice, do západních kapitalistických zemí se jezdit v podstatě nesmělo a zahraniční dovolenou bylo možné bez větších komplikací trávit pouze v Německé demokratické republice, Polsku, Rumunsku, Maďarsku a Bulharsku. Přesto zůstával ideálem letní dovolené pro většinu obyvatel socialistického Československa pobyt u moře.

Na řecké, italské či turecké pláže se nesmělo, proto se vysněnou destinací stal Jadran. Pobřeží Jugoslávie bylo totiž nejblíže, mělo rozvinutou infrastrukturu, skvělé podmínky ke koupání a dovolená u azurově modrého moře měla dlouholetou tradici. V Rumunsku a Bulharsku kvalita služeb pro turisty zaostávala a k sovětskému Černému moři se dostali jen vyvolení.

Dovolená pro vyvolené

Jugoslávský samosprávný socialismus se odlišoval od přísně centralizovaného sovětského modelu zavedeného v Československu, takže získat povolení cestovat na Jadran představovalo větší byrokratické „peklo“ než třeba do Bulharska. Českoslovenští komunisté se navíc obávali, že turisté přes poměrně nestřežené jugoslávské hranice s Rakouskem a Itálií emigrují na Západ. K tomu přes všechna opatření skutečně docházelo, počet československých občanů, kteří dovolené takto využili, činil v letech 1970–1989 průměrně sto osob ročně.

Československé úřady proto zavedly speciální šedé cestovní pasy, platné pouze pro Jugoslávii, a jenom malé části žadatelů poskytovaly nutné devizové prostředky pro realizaci rekreace. Občan si tedy musel nejprve požádat o takzvaný devizový příslib, a pokud komunistické represivní orgány usoudily, že u konkrétního žadatele nehrozí nebezpečí emigrace, umožnily mu vyměnit koruny za jugoslávské dináry. Při schvalování devizového příslibu se zohledňovala také angažovanost jedince při budování „světlých zítřků“ a loajálnost vůči režimu. V polovině sedmdesátých let se však na jednu dospělou osobu přidělovaly maximálně tři tisíce dinárů na celý pobyt, přičemž jedno jídlo v restauraci stálo sto dinárů. Není proto divu, že i obyčejná zmrzlina se u Jadranu stala pro mnohé rekreanty luxusem.

Zájezd do Jugošky

Nejpohodlnější, zato nejdražší možností pobytu na Jadranu bylo využít nabídky cestovních kanceláří Čedok, Sportturist, CKM, Rekrea, Autoturist a Slovakoturist a koupit si letecký zájezd do hotelu či penzionu. Jelikož poptávka stonásobně převyšovala nabídku, museli si mnozí nadšenci vystát před cestovními kancelářemi dlouhou frontu. Zájezdy se zpravidla vyprodaly během jediného dne. Jiní volili cestu úplatku, takže podplatili zaměstnance cestovní kanceláře nebo jim výměnou nabídli jiné nedostatkové zboží či službu, aby dostali poukázku na zájezd takzvaně „pod pultem“.

Turisté využívající služeb cestovek se nemuseli trmácet vlastním autem nebo přeplněnými vlaky přes Slovensko a Maďarsko, naopak si užívali tehdy nevídaného luxusu cestování letadlem. V sedmdesátých letech prodával Čedok letecký zájezd do Splitu na dva týdny průměrně za 3 000 Kčs pro dospělou osobu a za 2 300 Kčs pro dítě. Průměrná hrubá měsíční mzda přitom tehdy činila 2 400 Kčs.

Další možností, jak se dostat k Jaderskému moři, bylo získat odměnou za „socialistickou“ práci výběrovou zahraniční rekreaci zadarmo od Revolučního odborového hnutí, které disponovalo vlastními rekreačními středisky. Kulturní a sportovní referenti se v nich starali o vyžití rekreantů, po celý pobyt zařizovali poznávací výlety, programy pro děti, půjčování sportovního náčiní, různé sportovní turnaje, ranní rozcvičky, diskotéky, seznamovací večírky či večírky na rozloučenou.

Nepopulární paštikáři

Většina turistů z Československa však volila cenově příznivější možnost. Pokud dostala devizový příslib a šedý pas, vyrazila autem pod stan do autokempu u moře. Samozřejmě si s sebou vezla vařič, nádobí, zásoby konzerv (především vepřové a hovězí maso ve vlastní šťávě, paštiky, lančmít) a trvanlivých potravin (například instantní hrachovou polévku či Tatranky). Jugoslávci byli pochopitelně zklamaní, neboť českoslovenští turisté utráceli v porovnání se „Zápaďáky“ úplné minimum, proto je opovržlivě nazývali „paštikáři“ a chovali se k nim velmi často nevstřícně.

TIP: České moře: První Češi objevovali krásy Jadranu už před Velkou válkou

Přesto byli Čechoslováci na pobřeží Jadranu pátou nejzastoupenější národností, hned za občany Spolkové republiky Německo, Itálie, Rakouska a Velké Británie. V roce 1975 Jugoslávii navštívilo přes 224 000 československých občanů, přičemž počet jejich noclehů činil 1,8 milionu. I v dnešní době zůstává chorvatský Jadran vedle Itálie a Slovenska nejoblíbenější českou letní dovolenkovou destinací.