Dolomity v ranním světle: Proměnlivá krása kamenných věží

Skalní skupina Tre Cime di Lavaredo (doslova Tři věže Lavaredské) patří k nejoblíbenějším výletním cílům Dolomit. Nahrává tomu jak krásná krajina, tak hustá síť chat v těsném sousedství stejně jako několik okružních chodníků i zajištěných cest, nabízejících různorodé výhledy na tyto skalní obry. Na pár červencových dní se pro nás tato oblast stala fotografickým rájem.

Honba za světlem

Auto s námahou stoupá poslední metry po silnici, točící se v nekonečných zákrutách před parkovištěm u chaty (Riffugio) Auronzo. Noční cesta z České republiky se trochu protáhla, takže do cíle přijíždíme kolem třetí hodiny ranní. Venku ještě panuje tma, a tak pod jasnou oblohou obrysy okolních velikánů spíše jen tušíme. Konečně vrnění motoru utichá a my zavíráme oči. Odpočinek ale netrvá dlouho – přijeli jsme přeci právě kvůli okamžikům, kdy si první paprsky slunce razí cestu k zemskému povrchu.

TIP: Kanadský národní park Banff aneb Barvy javorového listu

„Venku svítá, podívejte“, zazní po slabé hodince. Opravdu, z nebe již zmizely hvězdy a hory se pomalu zhmotňují. Jasná obloha slibuje dobré podmínky, takže okamžitě vylézáme z auta a horečně prohrabujeme kufr. Ve více jak dvou tisících metrech nad mořem je před úsvitem „lehce“ chladněji než u nás; v duchu si říkám, že sandálky a kraťasy nebyly pro horské ráno nejlepší volbou. Rozednívá se ale neuvěřitelně rychle, takže drobnosti jako oblečení a chlad musí jít stranou – hlavní je vybalit stativ, filtry, foťák a už se každý rozbíháme najít to své místo.

Drobné naschvály přírody

Po chvíli si vyhlížím ideální místo: v popředí fialově kvetoucí rostliny, v pozadí hora, do níž se opřou první ranní paprsky. „Už aby tady byly“, modlím se mezi jednotlivými dřepy ve snaze alespoň trochu se zahřát. Ale co to, mrak na východní straně obzoru, jediný na celé obloze, potvrzuje platnost Murphyho zákonů. Ladislav Kamarád, fenomenální český fotograf-krajinář, má pro něj speciální, stěží publikovatelné pojmenování „mrak k--vič“. Tento nebeský útvar se totiž vyznačuje tím, že ráno trůní na východě, aby se po jinak jasné obloze přesunul k večeru na západ a učinil tak ranní vstávání i večerní čekání na to nejlepší světlo zbytečným. Naštěstí se aspoň trochu fotografický bůh smiloval, a tak si posléze můžeme navzájem sdělit dojmy z prvních dolomitských vyhlídek.

Jen co trochu rozmrzneme, vycházíme na první část okruhu okolo tří věží. Červená značka vede po úbočí skalisek, míjí kapličku s výhledem do údolí (Vallone di) Lavaredo, chatu Lavaredo a stoupá do sedla (Forcella), které se jmenuje nečekaně také Lavaredo. Časným budíčkem jsme se vyhnuli obvyklým davům, korzujícím po této pohodlné cestě – holt fotografové mají denní režim trochu obrácený. Celý den je prakticky jen hledáním místa na večer a přemýšlením, odkud bude nejlepší výhled, jak půjde slunce, co bude nasvícené a co ve stínu…

Pozůstatky války a deštivé běsnění

Kousek za sedlem (2 454 m n. m.) se konečně otvírá typický pohled na Tre Cime. Skalní zuby, které do první světové války tvořily hranici mezi Rakouskem a Itálií, měří 2 999 (Cime Grande), 2 973 (Cime Ovest) a 2 857 (Cime Piccola) metrů. Poválečné uspořádání přiřklo celé území Itálii, avšak zůstaly zde početné německé menšiny i jména (po německy tedy Drei Zinnen). Slavné via ferraty, zajištěné cesty, umožňující i nehorolezcům vystoupat na některé z vrcholků, mají (jako ostatně spousta jiných věcí) svůj původ ve válečném běsnění, které se nevyhnulo ani zdejším horám. Tunely a žebříky usnadňovaly vojákům pohyb v těžkém terénu, dnes slouží bohulibějším účelům.

Pomalu se loudáme k chatě A. Locatelli (Drei-Zinnen-Hütte), která je bohužel obsazená. Zbytku dne využíváme ke slezení pár ferrátek a vyhlížení místa k večernímu focení, ale počasí má na věc jiný názor. Od západu se ženou mraky a k autu dobíháme s prvními kapkami deště, které spolu s blesky protkávají oblohu. Vzhledem k obsazené chatě pod Tre Cime a vysokým cenám zbývajících dvou chat se ukládáme opět v autě a celou noc se v polospánku těšíme na ráno.

Okénka v mracích

Ve čtyři hodiny ráno obloha zase bledne, včerejší deštivé mraky jsou pryč. Se stativem vybíhám do sedla; rudé světlo vycházejícího slunce, klouzající po věžích Tre Cime, mě pohání k nečekaným výkonům. Taktak stíhám udělat pár panoramat, než malý mráček – kde jinde než na východě – zakrývá slunce.

Rozpačité podmínky panují i na vrcholu Monte Paterna (2 744 m n. m.), na který lezeme klasickou ferratou, ozvláštněnou zbytky sněhu. Chvílemi je kóta a kříž zahalena v mracích, ty se ale občas protrhnou a dírami probleskne hladina jezera Lago dei Piani, střecha chaty i samotné Tre Cime. Večer zase přichází bouřka, tu už ale sledujeme z chaty; výhled na Tre Cime přímo z postele je luxusní.

Pro ty, kdo také hledají

Třetí den ráno zvoní poslední budíček v nekřesťanskou hodinu a pohled na nebe je neradostný – zataženo, jen na východní straně (kupodivu) je zatím úzký proužek bez mraků, který slibuje aspoň malou naději. V šeru společné noclehárny, kde mimo nás ještě všichni spí, rychle balím stativ, foťák a ve svitu čelovky vyrážím na předem vyhlédnuté místo – plochý vrcholek Gran Sasso, zvedající se kousek nad chatou. Brzy začíná mrholit, ale spásný světlý pruh lemující obzor je stále na svém místě. Konečně se slunce dostává nad vrcholky skal a začíná neuvěřitelné divadlo a téměř fotografická extáze. Díky mrholení jsou paprsky slunce doslova vidět – nasvěcují panorama hor ostře kontrastující s jinak tmavým nebem. Za Tre Cime se dokonce dělá duha a v údolí hluboko pod nimi chladný vzduch vaří mlhu. Za pár okamžiků ale slunce mizí za mraky a kouzlo končí. Na pokoj se vracím už za obyčejného, šedivého a podmračeného dne. Osazenstvo chaty, vstávající ve chvíli, kdy my jdeme dospávat brzký budíček, vůbec netuší, o co přišlo.

O pár desítek hodin později už doma nedočkavě přetahuji snímky z karty do počítače a s radostí si můžu říct „ano, je to tam“. I Tre Cime ještě jsou tam a nějakou chvíli se ještě budou tyčit k obloze, než je pomalá eroze zarovná. Proto neváhejte a zkuste si tam taky najít ten svůj kousek čarujícího nebe.

Neztraťte se v Dolomitech

Doprava

Cesta autem trvá z České republiky zhruba 8–10 hodin – záleží na zvolené trase a hustotě provozu. Obvykle se jezdí přes Vídeň, Graz a Villach (pokud jste z Moravy) nebo Regensburg, Mnichov a Innsbruck (pokud jedete z Čech) směrem na horské středisko Cortina d´Ampezzo. Z Misuriny, ležící u stejnojmenného jezera, už stoupá silnice až k chatě Auronzo. Platí se mýtné (20 eur) a sklon dosahuje na některých místech až 16 %.

Ubytování

V okolí Tre Cime je spousta horských chat: Rifugio Auronzo na konci silnice a Rifugio A. Locatelli (Drei-Zinnen-Hütte) patří italskému alpinistickému klubu, takže zde uplatníte ubytovací slevu na kartičku Alpenverein. Rifugio Lavaredo je soukromá chata a ceny tu jsou o poznání vyšší. O víkendech a v sezóně je dobré ubytování zamluvit, návštěvníků je tady obvykle spousta.

Výlety

V oblasti je několik klasických turistických cest, to hlavní jsou ale v Dolomitech zajištěné cesty – via ferraty. K jejich zdolání budete potřebovat patřičné vybavení, tedy sedák, prsní úvazek a jistící set, hodí se i rukavice a přilba.