Do hlubin zatopených jeskyní: Rozhovor s předním českým speleopotápěčem

 Říká se o vás, že jste legenda potápění. Jaké to je, být živoucí legendou?

Mám pocit, že je to stejné jako být napůl v hrobě. (Směje se.) Ale potápění se věnuju okolo šedesáti let, takže z nějakého důvodu mě tak někdo označit může.

Co vás k potápění před těmi šesti dekádami přivedlo?

Fascinovaly mě verneovky, kterých jsem četl spousty. A pochopitelně mě nejvíc nadchla kniha Dvacet tisíc mil pod mořem. Udivovalo mě, jak tam z paluby ponorky Nautilus pozorují pestrobarevný svět pod hladinou. A tak jsem se chtěl stát ponorkářem. Jenže později jsem zjistil, že ponorky žádná okna ven nemají – což byla krutá rána, ale aspoň jsem se začal pídit, jak se stát potápěčem. Tehdy to ovšem moc nešlo, jelikož prostě nebyla žádná výstroj. Zkoušel jsem různé kejkle s plynovými maskami, až k nám nakonec v roce 1961 dorazily potápěčské brýle z tehdejší NDR. Hned jsem je koupil i s ploutvemi, a protože jsme s kamarády jeskyňařili a znali Český kras, tak jsme věděli, kde jsou na Americe čisté zatopené lomy, a začali jsme tam jezdit. 

Takže jste se pustili do zkoumání zatopených lomů, aniž byste měli nějaký trénink…

Nic podobného tehdy neexistovalo, navíc jsem coby student neměl peníze na techniku, takže jsem se potápěl na nádech. Neměli jsme samozřejmě žádnou metodiku, ale lomy jsme znali a přibližně jsme věděli, jak to u nás chodí, a navíc jsem si ty věci teoreticky načetl v literatuře. Teprve v roce 1971 jsem vstoupil do klubu Pragoaquanaut a nechal se vyškolit na přístrojového potápěče.

Považovali vás tehdy lidé za partu exotů, která si zahrává se životem, nebo se potápění stalo všeobecně přijímaným sportem?

Těžko škatulkovat, protože dřív bylo potápěčů méně, takže udělat nějakou statistiku bylo obtížné. Navíc šlo v počátcích o mladé, kteří se zabývali světem pod vodou, jednalo se o hlavní náplň jejich času. Dnes má spousta lidí potápění jako doplňkovou aktivitu, kdy navštíví tropy a párkrát se potopí, protože je to zajímavé nebo jde o adrenalin.

A může se netrénovaný člověk vydat prozkoumat zatopenou jeskyni – třeba s průvodcem?

Na takovou věc byste měli být psychicky připravení, nesmíte trpět klaustrofobií. Pokud se ale budeme bavit třeba o Yukatánu, kde je v čisté a teplé vodě hodně světla a jedná se o oblast vhodnou pro kavernové potápění, tak je to v podstatě pro každého vyškoleného potápěče. Nicméně průzkum míst bez turistických tras vyžaduje i zkušenosti ze speleologie, a získat je trvá dost dlouho.

Takže do hlubší jeskyně může bezpečně jen člověk, který se oboru věnuje na sto procent?

Ano, to už musí být člověk zapálený a musí se potápění věnovat naplno.

O jeskynním potápění se mluví jako o nejnebezpečnějším sportu. Nicméně podle statistik je například horolezectví v počtu smrtelných nehod o dva řády výš…

Je to tak. Kvalifikovaní potápěči si dávají velký pozor, mají dobrou výstroj a výcvik. Za celou éru jeskynního potápění se u nás odehrálo šestnáct nebo sedmnáct smrtelných nehod – většinou v případě osamocených potápěčů nebo lidí, kteří neměli trénink.

Kolik odhodlání vyžaduje ponor do zatopené jeskyně? Protože když se něco pokazí, je to asi definitivní…

Víte, ne nutně. Hodně záleží, s kým tam jste a v jak teplé, nebo studené vodě – u nás je tedy obvykle studená, což zkracuje čas na záchranu. Také záleží na viditelnosti, která u nás bohužel opět bývá hodně nízká. Ale na krizové situace musíte být vyškolení a zvládnete je, pokud budete vědět, co dělat, a budete mít dobrého parťáka, s nímž jste sehraní a na kterého se můžete spolehnout. Pak je možné vyřešit spoustu komplikací. Existuje jediný skutečně vážný problém, a sice úžiny, kudy se nedá pořádně proplavat ani v jednom, natož ve dvou. Takové příhody už jsem zažil a jsou kritické.

Jaký problém může do opravdové krize vyústit nejčastěji?

Na vině může být špatná komunikace mezi partnery, ale zdaleka nejčastěji k fatálním nehodám dochází při sólo ponorech. Pokud máte parťáka a děláte všechno podle dobře zvládnuté metodiky, tak by neměl nastat problém, ani když se ztratíte. Nedokážu přesně říct, jaký typ lidí se do sólovek pouští, protože těch případů existuje na statistiku příliš málo. Nemyslím si ale, že by se takhle šli potápět z principu – spíš prostě zrovna nikdo jiný nemá čas.

Dá se říct, jaká konkrétní místa jsou nejvíc nebezpečná?

Objektivně nebezpečné jsou především zatopené štoly. Bývají nestabilní, výztuhy shnilé a hrozí zřícení stropu. Zažil jsem to čtyřikrát a vždycky jsem pak řekl, že už se tam potápět nebudu.

Ale zjevně jste to udělal znovu…

(Směje se.) No vidíte. V jeskyních se nebojím, ale štoly znamenají problém. Kromě toho, že mohou spadnout, tak člověk neví, jak to uvnitř vlastně vypadá. Potápěl jsem se kdysi na severu Čech v historické štole Beránek boží, která má průzkumný překop Světlana z padesátých let. Tam jsme při první návštěvě natáhli pár desítek metrů lana. Po deseti letech jsem se na místo vrátil, jedeme podle šňůry – a najednou nás zavedla až do závalu. Okamžitě jsme vystřelili ven a už nikdy se tam nevrátím. Chování té štoly je nepředvídatelné, jde v ní o život.

Zvyšuje se nebezpečí s hloubkou?

Většina lidí, kteří o potápění moc nevědí – to jsou ti, kdo označují láhev se vzduchem jako bombu s kyslíkem – si myslí, že jsou hloubky nebezpečné. Což je samozřejmě pravda, ale do čtyřiceti metrů si vystačíte s běžným vzduchem a pod uvedenou hranici musíte mít speciální směs. Nicméně pro potápěče s dýchacím přístrojem znamenají riziko i mělčiny. Blízko hladiny totiž dochází k největším objemovým změnám vzduchu, takže pokud nevydechujete, mohou se plíce poškodit už při vynoření z hloubky 1,7 metru. Vydechovat při výstupu se musí pořád, musí jít o reflex. Jednou se v Brně stal fatální úraz, když se v pětimetrovém bazénu člověk nadechl z láhve a vyplaval, aniž by vydechl. Po čtrnácti dnech v kómatu ho museli odpojit od přístrojů.

Předpokládám, že ke štolám existují mapy. Musíte si předem nastudovat, jak takové prostory vypadají?

K těm starým obvykle žádné mapy neexistují a k těm novým sice ano, ale je problém se k nim dostat. Takže jsme obvykle odkázaní na vlastní mapování, což se dělá i v jeskyních.

A pokud je mapa k dispozici, učíte se ji nazpaměť?

Samozřejmě je dobré vědět, jak systém přibližně vypadá, pro případ, že byste se ztratili. Ale základ tvoří vodicí šňůra a kompas. Mapování však hraje důležitou roli z jiného důvodu: Vždycky totiž existuje možnost, že je jeskyně propojená s jinou, která leží kousek vedle. Takhle se například zjistilo, že jsou jeskyně pod Yukatánem pospojované a měří stovky kilometrů. Podobně jsme přišli na to, že zatopené jeskyně na Sardinii vytvářejí nejdelší podzemní systém na italském území.

V suché jeskyni si mapování představit umím, ale ve vodě? Znamená to, že děláte mapu podle paměti?

Máte pravdu, po paměti se dělá v případě prvního orientačního ponoru. Pokud ji však chcete udělat pořádně, používá se kompas, značená vodicí šňůra a záznamová destička. Při každém obratu nebo po určitém počtu metrů se zaznamenává hloubka, azimut a vzdálenost. Z uvedených údajů vytvoříte takzvaný polygon a s ním pak pracuje další parta, která na něj „navěsí“ okolí – tedy co se nachází vlevo, vpravo, nahoře, dole, a případné odbočky. Jde tudíž o běh na dlouhou trať. Navíc jsou některá místa skutečně problémová: Třeba ve štolách rudných dolů bohatých na železo nefunguje dobře kompas, takže musíte používat úhloměr.

Dostává se ke slovu i moderní technika? Před časem jsme na stránkách stoplusky měli rozhovor se speleology, kteří používají laserové mapování vnitřního povrchu jeskyně…

Ano, něco podobného se testuje – takzvaná videogrammetrie. V suchých jeskyních snímání nic nebrání, jenže ve vodě je situace složitější. Zkoušel to speleopotápěč Bill Stone v jeskyni El Zacatón, kde spustil do hloubky skoro tří set metrů zařízení připomínající malé auto. Ve vodě však měření pořád omezuje viditelnost.

Když jdete pod vodu, ještě pořád zažíváte stres?

Ano, ale trochu jinak. Pracuju jako instruktor a teď se hlavně bojím, aby se nikomu nic nestalo. Zatím jde tedy všechno bez problémů, ale podvědomá obava pořád zůstává. Když třeba dělám výcvik potápěčů pod ledem, projeví se stres i na spotřebě vzduchu. Pokud jsem někde na korálovém útesu, například při fotografování v tropech, mám spotřebu asi dvanáct litrů za minutu. Když jsem ale navlečený v suchém obleku a učím někoho pohyb pod ledem, spotřebuju klidně i čtyřiadvacet litrů.

Jak často se potápěči do takových akcí pouštějí?

Když to vezmu zeširoka, proč se vlastně lidé pod led vydávají? Kromě zjevné odpovědi, že proto, že taková možnost vůbec existuje, tu máme také zcela praktické důvody: Především pod ním totiž panuje mnohem lepší viditelnost. Rekord, který jsem zažil na Velké Americe, dosahoval třiceti metrů – změřeno přesně pomocí značené vodicí šňůry. Běžná viditelnost u nás přitom bývá okolo tří, čtyř, někdy pěti metrů. V zimě se však klidně i zdvojnásobí, takže to je důvod potápět se pod led a vidět, jak to tam dole vlastně vypadá. V chladu vyhyne fytoplankton, jako jsou řasy, i zooplankton, který se jimi živí. Voda se prostě vyčistí od organismů a kalu a vidíte dál. Odpadá rovněž vlnění hladiny, což také „spolyká“ nějaké světlo.

Podle amerických statistik dosáhl počet fatálních nehod při potápění vrcholu v sedmdesátých letech minulého století a od té doby setrvale klesá…

To přišlo díky zavedení výcvikových standardů. V té době se lidé potápěli především na otevřeném moři, ale pak v okolí floridských břehů objevili spoustu zajímavých jeskyní. K jejich průzkumu však přistupovali s návyky z otevřeného moře, takže docházelo ke spoustě smrtelných úrazů. Nejzkušenější potápěči se proto dali dohromady a vytvořili set pravidel, která dnes představují standard. Navíc majitelé zmíněných lokací začali od návštěvníků požadovat, aby měli kvalifikaci.

Stejné je to u nás v jeskyních, ať už suchých, nebo mokrých. Všechny představují chráněná území či rezervace a jen tak do nich vstoupit nesmíte. Dá se však domluvit s místními potápěči, kteří mají zmíněnou lokalitu propachtovanou. Mají tedy od Ministerstva životního prostředí povolení tam vstupovat na základě plánovaného průzkumu a každý rok – a také na konci projektu – musejí prokázat, kam se průzkum posunul, a přiložit nově vytvořené mapy. Pokud je projekt úspěšný, dostanou na další čtyři či pět let povolení oblast navštěvovat. Mohou si pak pozvat na výpomoc lidi, kteří jeskyním nebo potápění rozumějí. Takhle jsme například spolupracovali v Českém i Moravském krasu či na Slovensku.

Jaké podmínky pro potápění u nás vlastně panují?

Jsou specifické tím, že jsme vnitrozemský stát a potápět se u nás dá jen ve sladkých vodách. V těch slaných bývá obecně viditelnost větší a život pod hladinou mnohem pestřejší. Nicméně lidé se v Česku potápějí už proto, aby se podívali, jak se daná lokalita v průběhu roku mění. Mnozí se naopak potápějí výhradně v teplých mořích a zdejší voda je nezajímá. Bývá to individuální.

Pokud jde o jeskynní potápění, nejsou naše podmínky zdaleka tak ideální jako třeba na Yukatánu. Tady musíte někam dojet, doslova si dotáhnout na místo věci třeba i několik set metrů a pak, jako třeba v Moravském krasu, se spustit studnami s potápěčskou výstrojí padesát až osmdesát metrů dolů, jít podél toku, než se najde místo k zanoření, přičemž viditelnost bývá okolo tří čtyř metrů… Takže ty podmínky jsou u nás dost tvrdé.

Několikrát jste zmínil Yukatánský poloostrov. Jde o mekku potápění?

Ano, protože tamní voda má pětadvacet stupňů, někdy je slaná, někdy sladká, a hlavně je vidět tak daleko, kam člověk dosvítí. A všude kolem miliony krápníků. V těch nejpopulárnějších jeskyních najdete fixní vodicí šňůry, takže se nedá zabloudit. Je to vlastně ideální stav.

Jak je to s povolením? Můžu prostě přijít na místo a začít s potápěním?

To je dost komplikované a situace se liší podle lokality. Když pojedete na Yukatán a budete tam s někým, kdo má licenci, tak na kaverny potřebujete jen základní proškolení, druhý stupeň potápěčské kvalifikace. Půjčí vám vybavení a můžete s průvodcem dolů. U nás je to složitější, lidem obvykle trvá delší dobu, než si opatří výstroj, naučí se metodiku a dosáhnou vyšší kvalifikace. V neposlední řadě si musíte najít parťáka, se kterým se sehrajete natolik, že můžete bez obav do jeskyně.

Musel jste někdy někomu říct, že se pro něj potápění nehodí?

Většinou se situace vyřeší sama tak, že když to lidem nejde, nechají toho. Navíc existuje možnost se jít potápět s doprovodem divemastera jen do dvanácti metrů, tedy bez dekomprese. Dost často na tohle slyší dámy, které se jinak do větších hloubek bojí. Hrozně obdivuju, jak jsou cílevědomé a urputné: I když se jim třeba zpočátku nedaří, jsou schopné chodit rok do bazénu trénovat a natolik se zlepší, že si pak udělají i druhý stupeň kvalifikace. Kdežto u pánů je to jinak: Když hned neuspějí, zasáhne to jejich ego a často se na potápění vykašlou. Od té doby, co se začaly dělat barevné neopreny, stoupl počet žen mezi potápěči asi na třetinu (směje se), a navíc se díky nim začalo výstroji říkat výbava. Průměrný věk při kvalifikaci potápěče se pohybuje okolo pětatřiceti let, ale dělat to pak můžete celý život. A nejlepší je začít už od osmi roků.

Kde vás dodnes potápění nejvíc baví?

Jde o hodně míst, ale nejlepší pocity jsem měl při proplouvání a procházení chodeb za sifony, kde ještě nikdy nikdo nebyl, při potápění skoro na všech Plitvických jezerech nebo v ledovcových jezerech v Krkonoších.

TIP: Rozhovor s českou speleoložkou o průzkumu Hranické propasti

Jiří Hovorka (*1944)

Vystudoval fyziku na Matematicko-fyzikální fakultě UK, ale potápění se věnuje naplno. Je držitelem nejvyšší potápěčské kvalifikace CMAS I3 – školitel instruktorů, členem Výcvikové komise Svazu potápěčů i Speleopotápěčské komise v České speleologické společnosti a patří také do týmu ve firmě Orca Diving. Zabývá se rovněž speleologií, speleopotápěním a fotografováním nad vodou i pod ní. Když právě neučí, servisuje potápěčskou techniku.