Divoký pes dhoul: Rudý ďábel indické džungle
Obrovské smečky čítající stovky členů ničí vše živé. Vrazi, krvelačné bestie, lovci tygrů, jichž se ostatní obyvatelé džungle velmi obávají a bezhlavě prchají před jejich nájezdy. Nějak takto popisuje dhouly Rudyard Kipling ve své druhé Knize džunglí. Jak vypadá život těchto obávaných lovců dnes?
Indický divoký pes neboli dhoul (Cuon alpinus) je psovitá šelma, žijící v oblastech jihovýchodní Asie. Jde o jediného zástupce rodu Cuon a zároveň druh, jemuž v současné době podle IUCN hrozí vysoké riziko vyhynutí. Poslední odhady udávají, že se ve volné přírodě pohybuje pouhopouhých 950 až 2 200 dospělých jedinců!
Přizpůsobivé společenství
Dhoulové jsou vysoce společenská zvířata. Často se jim přezdívá vlci rudí, i když povahou a sociální strukturou mají určitě blíž k šakalům. Žijí ve smečkách, přesněji řečeno rodinách, které vede dominantní pár. Tyto skupiny jsou obvykle složeny z 5–10 jedinců, ale nezřídka se jejich počet vyšplhá i nad 25. Tehdy vytváří takzvaný klan, v němž vedle sebe žije několik navzájem propojených rodin. Společně se svými druhy dhoul odpočívá, loví i pečuje o mláďata. Po narození mladých dhoulů je zvykem, že ostatní členové vypomáhají matce s výchovou. Dospělí jedinci přinášejí štěňatům potravu, kterou jim vyvrhnou v již natráveném stavu.
Pro odpočinek a relativní bezpečí využívají dhoulové skalní rozsedliny, nory po jiných savcích nebo své vlastní, které si pak udržují po celé generace. Mezi zástupci čeledi psovitých šelem vynikají přizpůsobivostí různým klimatickým podmínkám. Bez větších problémů snesou chlad hor i život v tropických vedrech. Typicky je možné zastihnout je v kopcovité, zalesněné krajině. Výjimku tvoří Tibet, kde obývají náhorní plošiny a pohybují se v prostředí až do 3 000 metrů nad mořem.
Sehraní lovci tygrů
Dhoulové jsou neúnavní a odvážní lovci. Vybírají si kořist mnohonásobně větší, než jsou oni sami a mezi jejich nejčastější úlovky patří jeleni axisové, sambaři nebo divoká prasata. Troufnou si i na obrovitého gaura. Potencionální oběť dokážou cílevědomě pronásledovat mnoho kilometrů a vyčerpat ji dlouhým během natolik, že není schopna se úspěšně bránit. V průběhu štvanice se dorozumívají pomocí jakéhosi hvízdání, což ještě zdokonaluje vyspělou organizaci celého lovu. Skvěle sehraný tým nejprve odvrátí pozornost útoky na hlavu a čenich kořisti. Hlavní a finální útok je pak veden zezadu a ze stran. Okamžitě po padnutí je přemožený úlovek sežrán, vnitřnosti jsou mnohdy vytrhávány z těla oběti ještě zaživa. Za hodinu do sebe jediný dhoul dostane až čtyři kilogramy masa.
V odborné literatuře je také popsáno několik případů, kdy se skupina v zápalu boje odvážila napadnout a zabít tygra. Za takovouto troufalost však obvykle platí značnými ztrátami, neboť tygr je schopen dospělého psa usmrtit jediným úderem mohutné tlapy. Jde o velmi vzácné případy, které nicméně dokazují sílu nezdolné vůle a schopnost mistrně organizovat útok na daleko větší a silnější zvířata. V obdobích nouze však na doplnění nepohrdnou ani rostlinnou stravou nebo ovocem.
Samostatnost v útlém věku
Páření zpravidla probíhá mezi říjnem a lednem. Když je k němu samička připravena, dává to samci najevo tvrdošíjným pronásledováním, kňučením a dorážením. Po zabřeznutí si nastávající matka vyhledá nejvhodnější zákoutí ke zbudování pelechu, přičemž není výjimečné, když se o jedno místo dělí více samic.
Štěňata přicházejí na svět přibližně za 60 dní. Po narození jsou zcela slepá, teplo domova poprvé opouštějí již po jednom měsíci. Tehdy se vydávají na první průzkum nejbližšího okolí a za dalších šest týdnů jsou již plně soběstačná.
Dhoulové a lidé
Podle úmluvy o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy (CITES) spadá dhoul do přílohy II., kde je veden jako kriticky ohrožený druh. To znamená, že případný obchod s těmito živočichy je na mezinárodní úrovni striktně omezen a podřízen dozoru. Bez ohledu na chráněný status ovšem počty divokých indických psů neustále klesají. Příčinou je samozřejmě stále se zmenšující přirozené prostředí a s tím související úbytek potravy.
TIP: Africký šakal čabrakový: Nebojácný lovec s promyšlenou taktikou
Stále zde navíc převažuje mylné vnímání divokých psů jako nebezpečné škodné. Dhoul je velice plachý a setkání s člověkem se vyhýbá, přesto jej sami Indové odedávna lovili a zabíjeli, aby ochránili svůj dobytek. Za dob britských kolonizátorů byl dhoulovi přičítán úbytek populace divokých lovných zvířat a rudé šelmy tak byly opět nemilosrdně vybíjeny. Teprve od roku 1972 jsou tito stále vzácnější predátoři v Indii podle tzv. „Wildlife Act“ chráněni. Výjimkou této vyhlášky je zabití šelmy v sebeobraně, nebo pokud se jedná o prokazatelného „lidožrouta“! Zasvěcené zřejmě nepřekvapí, že do dnešních dní nebyl zaznamenán jediný případ útoku dhoula na člověka.
Dhoul (Cuon alpinus)
- Řád: Šelmy (Carnivora)
- Čeleď: Psovití (Canidae)
- Dospělý jedinec: Délka těla 76–112 cm, ocas 30–50 cm, výška v kohoutku 43–50 cm, hmotnost 10–25 kg (samice obvykle 12–15 kg, samci v průměru 14–20 kg).
- Srst a stavba těla: Od rudé, rudohnědé nebo ryšavé na hřbetu a bocích po béžové až žlutobílé odstíny na břiše a hrdle. Spodní část těla je obvykle světlejší. Ocas je do hněda zbarvený, na konci téměř černý.
- Atletické schopnosti: Dhoulové mají vůči tělu relativně kratší nohy, přesto dokážou výborně skákat jak do dálky, tak do výšky. Jsou schopni vyvinout rychlost až 50 km/h.
- Věk: Ve volné přírodě se v průměru dožívají 10–15 let, v zajetí i více.
Březost: Páření spadá do období mezi říjnem a lednem. Březost trvá 60–64 dní a vrh obvykle čítá 2–6 mláďat. Štěňata sají mléko minimálně 58 dní.
Co ještě o dhoulech nevíte
- Dhoulové vydávají nesmírně pestrou škálu zvuků – vytí, kňučení až „křik“. Nejvýraznější je hvízdání. Tento signál používají ke shromáždění členů klanu v husté džungli.
- Předtím, než se vydají na lov, provádí nejrůznější sociální rituály, jako například tření těl o sebe. Zřejmě se tak utužují vzájemné vazby.
- Podle jedné pověry stříká dhoul při lovu do očí své oběti moč a tím ji na krátký čas oslepí.
- Ve zcela vzácných případech dhoulové napadají tygry. Pokud k tomu dojde, tygři se většinou brání tak, že zadní část těla drží u stromu nebo křoví a předními tlapami a zuby odráží útoky psů. V okamžiku, kdy se rozhodnou tuto výhodnou obranou pozici opustit, jsou obvykle smečkou dhoulů zabiti.
