Divoké srdce Bahie: Brazilský národní park Chapada Diamantina

Pusté vnitrozemí brazilského státu Bahia ostře kontrastuje s jeho živým pobřežím. Všude kolem je sucho a po západu slunce, které zde – dvanáct stupňů jižně od rovníku – doslova v okamžiku zmizí za horizontem, rychle nastává černá tma. Nyní lze rozlehlost země jen tušit, ale ráno se nám ukáže v plné kráse…

Prastaré slepence s diamanty

Přijet na nové místo pod rouškou noci, jako tomu bylo v případě naší cesty do městečka Lençois, jenž leží přes tři stovky kilometrů vzdušnou čarou od Salvadoru, metropole státu Bahia, má svou výhodu. Nové ráno je ránem překvapení, náhlého ocitnutí se na neznámém místě. V případě parku Chapada Diamantina patří tento pocit mezi výjimečné.

Rozsáhlý národní park byl vyhlášen na ploše přes 150 tisíc hektarů před třemi dekádami. Je to jedinečná oblast náhorních plošin, roklin a vodopádů s čistou, s přirozeně dohněda zbarvenou vodou. Pestrost tohoto kraje uchvátí nejen milovníky drsnější formy turistiky, ale i geology, zoology či botaniky. Skalní formace Chapady, které za svůj název vděčí diamantonosným slepencům, jsou tvořeny velmi starými kontinentálními horninami. Jejich věk určili geologové let na základě argonové metody z muskovitu a uran-olověné metody ze zdejších zirkonů, na 1,5 až 1,7 miliardy let. Velmi starý je i reliéf oblasti: zdejší pískovce a slepence začaly být erodovány ještě v prekambrickém období (které skončilo před 540 miliony let).

Turistika pro připravené

Až na několik hlavních tras, jež vedou například k vodopádům Sossego, nebo k přírodním tobogánům Ribeirao do Meio, jsou chodníčky v Chapadě relativně málo navštěvované, místy nepřehledné a chybí jim turistické značení, na jaké jsme zvyklí z domova. Směr pochodu bývá označen jen malými šipkami sporadicky vyrytými do kamene a mapy parku také nepatří mezi příliš podrobné – několikadenní tvrdý přechod v divočině tak může odpovídat třeba deseti centimetrům jednoduchého schematického nákresu.

Šest dní strávených v hlubokých kaňonech na cestě mezi městečky Lençois a Capão se proto stává opravdovým dobrodružstvím a cestou do jiného světa – takového, kde stále dominuje síla přírody.

Voda je život

„Pít z říček bez problémů můžete, voda je čistá,“ dozvídáme se od Carlose, jednoho z místních lidí u Ribeirao do Meio. Při pohledu na hnědavě zbarvenou tekutinu mu zpočátku moc nevěříme, ale následující dny nás přesvědčí o pravdivosti jeho doporučení. Plynu ve vařiči není nazbyt a vodu musíme pít neustále, byť není převařená.

Ribeirao do Meio je jedním z posledních míst v okolí Lençois, které láká větší množství výletníků. Brazilští turisté se zde s oblibou sluní, spouštějí se po vodou smáčených skalních plotnách, jež slouží jako přírodní skluzavka, nebo se koupou v horské říčce. To vše probíhá ve zcela domácím duchu – popíjejí při tom pivo a jedí na špejli opékané maso, které od brzkého rána připravují podnikavci z Lençois.

Když navečer ruch utichne, místo se zcela změní – pod kameny číhá na kořist pavouk z rodu Phoneutria a všude kolem koncertují žáby druhu Rhinella jimi (endemické v oblastech severovýchodní Brazílie mezi státy Bahia a Maranhão), které za pár okamžiků navštíví i bezprostřední okolí našich spacáků.

Obloha je plná hvězd, pohled na ně zde neruší žádný světelný smog a lze při něm snít s otevřenýma očima. Takové jsou i následující večery v údolí řeky Capivara, pod vodopádem Palmital, nebo u skalních stěn, kolem nichž se do více než třistametrové hloubky řítí druhý nejvyšší vodopád v Brazílii, Fumaça. Na něj však štěstí nemáme – v nejsušším období před koncem roku je z něj jen malá stružka, kterou po pár metrech pádu dolů rozprašuje vítr na drobounké částečky, mizející v prázdnotě.

Dívat se s otevřenýma očima

Dny jsou o něco méně romantické. Před žárem je nejlepší ukrývat se ve stínu roklí, strmé úseky nám s těžkými batohy dávají pořádně zabrat. Zejména ten s názvem Serra do Macaco, který stoupá z hlubokého dna rokle až do výše tisíc čtyři sta metrů. Chvátat však není kam – někdy je dokonce příjemné prosedět celý den na jediném místě a bedlivě sledovat na první pohled sotva znatelný mikrosvět kolem sebe. Milovníky barev zaujmou zde běžné květiny Calliandra tweediei, krásná ale jedovatá Palicourea marcgravii, která je v Brazílii často zodpovědná i za úhyn koní, či dobytka, nebo množství kapradin.

Příjemnými společníky ze živočišné říše jsou nám drobní plazi rodu Tropidurus, ale také četní motýli, mezi které patří například oku lahodící Siproeta stelenes, pestrý Agraulis vanillae, nebo s kůrou stromů bezchybně splývající Hamadryas feronia.

Zemědělci ve větvích stromů

S fascinací pozorujeme pilné „střihače“ – mravence rodu Atta, které lze považovat za opravdové zemědělce. Tisíce z nich neustále proudí nahoru a dolů po kmenech a větvích, aby do mraveniště přinesli čerstvě ukousnuté fragmenty listů. Jejich kolegové v podzemí listy rozžvýkají a nakrmí jimi houbu, s níž tento hmyz žije v symbióze. Houba by bez mravenců nepřežila, stejně jako oni bez ní – sami se jí totiž živí. V symbióze žijí zároveň i s nitrogenními bakteriemi, které získávají dusík ze vzduchu a pomáhají tak zúrodňovat celý ekosystém. Zároveň tento důležitý prvek zprostředkovávají i samotným mravencům.

V přírodě vše bývá ještě propojenější, než se na první pohled zdá: mravenci totiž houbě nejen přinášejí živiny, ale zároveň ji chrání před škůdci a plísněmi. Při komplexním studiu hnízd mravenců rodu Atta vědci zjistili, že jim v tom pomáhá další symbiotický partner – bakterie ze skupiny aktinobakterií žijící na povrchu jejich těl. Ty vylučují antimikrobiální sekrety, chránící houbu před nemocemi. Zmíněnou symbiózu mravenců a bakterií detailně popsal tým, jenž vede bakteriolog Cameron Currie z Univerzity ve Wisconsinu-Madisonu. Články s výsledky výzkumu pak představilo několik předních vědeckých periodik.

Poklidnost údolí Capão

Když se ocitneme na nejvyšších místech planiny, naše jedinečná a překrásná cesta přes členitý horský masiv se pomalu chýlí ke konci. Přejít na druhou stranu náhorní plošiny znamená vrátit se do civilizace. Ani dobrá večeře však nenahradí pocit klidu v hloubce roklí Chapada Diamantina. Vesničky v dolině Capão přitom žijí vlastním životem, který lze jen těžko nazvat příliš civilizovaným. Snad všechny domy i restaurace jsou zde vyzdobeny ve stylu hippies a obývané lidmi nepříliš bažícími po uspěchaném světě. To, co vydělají na turistech, jim stačí na jednoduché živobytí a nekonečnou pohodu...

Do o něco většího městečka Palmeiras jezdí autobus z údolí nanejvýš dvakrát denně. Po červenavé uježděné hlíně nezpevněné komunikace trvá přibližně třicetikilometrový úsek přes hodinu. Kdo má cestu dál, třeba jen na okraj vlastní vesnice, rád vezme návštěvníky řídce osídleného kraje i stopem… 

Pozvánka na příště

Stopem jsme se svezli i my. V maličkém osobním autě s místní dvojicí – mladou architektkou Sofií a jejím sympatickým šviháckým otcem, kteří mířili do Palmeiras za rodinou. Obyvatelé státu Bahia, jimž se říká „Baianos“, jsou opravdu srdeční lidé. Zejména ti z vnitrozemí. Kromě objetí na rozloučenou nechybí pozvání na čerstvě rozmixovaný džus z goiaby, tropického ovoce stromu Psidium guajava i pochoutku jménem coxinha. Ta má tvar velké kapky, přičemž se ve smaženém obalu skrývá směs kuřecího masa, zeleniny a koření.

„Tady v Palmeiras koupíte sklenku džusu i coxinhu dohromady za čtyři realy,“ dozvídáme se. Taková cena – v přepočtu přibližně třicet korun – je i na brazilské poměry velmi nízká a je jasným důkazem toho, že se již nenacházíme v turistické zóně.

TIP: Vodopády Iguazú: Dokonalá krása uprostřed věčného pádu

Když se Sofia rozpovídala o dalších jedinečných místech v Chapadě – jeskyních, nebo o Poco Azul, podle jejích vlastních slov nejkrásnějším podzemním jezírku, jaké kdy viděla – nesmutníme, že jsme tato místa, rozptýlená v rozlehlém národním parku, nenavštívili. Naopak. Vždyť máme další dobrý důvod se do kraje magické přírody a skvělých lidí někdy vrátit.