Devět podivuhodných měsíců Sluneční soustavy: Miranda, Dione, Rhea, Měsíc (3.)

V předchozí části článku jsme si připomněli dva Saturnovy měsíce, Iapetus, který připomíná vlašský ořech, a Mimas, který má na svém povrchu obrovský kráter. Ukázali jsme si také maličké měsíce Marsu, Phobos a Deimos.

Nepřehlédněte také první část, v níž se věnujeme Tritonu, Epimetheu a Hyperionu.

7. Znovuzrozená Miranda

Planeta: Uran
Průměr: 472 km

Každý satelit se od těch ostatních něčím liší. Z hlediska zvláštností povrchu patří k těm nejzajímavějším Uranova Miranda o průměru 472 km, kterou 16. února 1948 objevil Gerard P. Kuiper. Najdeme na ní prolákliny a pohoří, dlouhé rýhy, trhliny, zvrásnění, brázdy, krátery a plošiny – vše jakoby navzájem promíchané. Jedno z tamních údolí je přitom 12× hlubší než pozemský Grand Canyon. 

Miranda vypadá, jako by se v dávné minulosti po srážce s jiným objektem rozpadla a posléze znovu zcela náhodně „slepila“ dohromady. Ostatně podobným způsobem zřejmě vznikl i souputník Země. Některé části povrchu Uranova satelitu se zdají být velmi staré, jiné právě naopak. Nitro Mirandy se možná působením slapových sil zahřívá a částečně natavuje, což vede k výronům vody na povrch. Tam se tekutina rozlila a zamrzla, a svrchní vrstvy tělesa tak působí „mladším dojmem“. 

8. Dvojníci Dione a Rhea

Planeta: Saturn
Průměr: 1 123 km; 1 528 km

Ze soustavy Saturnových měsíců stojí za zmínku i Dione a Rhea, ledové objekty kroužící nad povrchem planety jako 4. a 5. v pořadí. Kolem rodného tělesa obíhají ve vzdálenosti 377 415 km, respektive 527 068 km a jejich průměry dosahují 1 123 km a 1 528 km. Oba satelity se přitom navzájem podobají nejen velikostí, ale také vzhledem. Dione pokrývá spousta kráterů, přičemž některé měří v průměru i více než 100 km. Na jejím povrchu rozeznáme rovněž praskliny – vypadají jako „tygří škrábance“ na Enceladu, z nichž uniká vodní pára v podobě gejzírů. Část vody překonává gravitaci zmíněného satelitu a putuje do prstence E, odkud se zase ledové částice dostávají k Dione a ulpívají na ní. 

Teplota na povrchu měsíců Dione i Rhea kolísá. U druhého zmíněného naměřila sonda Cassini na Sluncem osvětlené části −174 °C, zatímco minimum ve stínu činí −220 °C. Průměrná hustota tělesa převyšuje o 25 % hustotu vody. Rhea má tedy zřejmě kamenné jádro, které zaujímá asi čtvrtinu jejího objemu. Zbytek připadá na vodní led, a měsíc tak připomíná velkou zmrzlou sněhovou kouli se stopami po srážkách s meteority.

Není bez zajímavosti, že Dione sdílí stejnou dráhu ještě se dvěma malými souputníky Saturnu: Helene obíhá 60° před ní a Polydeuces krouží naopak 60° za svou větší „sestrou“.

9. Nitro Měsíce je stále žhavé

Planeta: Země
Průměr: 3 476 km

I satelit Země podléhá slapovým silám, a to především působení naší planety. Slapy podněcují vznik tepla, a způsobují tak následné zahřátí části ledu, jako například u Saturnova Enceladu. V případě kamenných těles to pak může vyvolat silnou vulkanickou aktivitu, podobně jako u Jupiterova měsíce Io.

Na základě detailního studia dat z japonské sondy Kaguja vědci zjistili, že v nitru Měsíce existují tekuté vrstvy, jejichž ohřev má na svědomí zemská gravitace. Výzkum prokázal, že nejhlubší oblasti měsíčního pláště jsou tekuté, což se shoduje s teoretickými výpočty. A tekuté je rovněž vnější jádro našeho přirozeného satelitu. Vnitřní (tuhé) jádro má poloměr zhruba 240 km a navazující vnější, kapalné jádro sahá do vzdálenosti 330 km od středu tělesa, přičemž jej obaluje tekutá vrstva spodního pláště. Rozhraní mezi tekutou a tuhou částí pláště leží asi ve vzdálenosti 500 km od lunárního středu. Nejsvrchnější část povrchu Měsíce pak tvoří kůra, jejíž tloušťka kolísá kolem 50 km.