Dějiny násilí: Sedm nejhrůznějších mučicích nástrojů (nejen) středověku
Lidská představivost nezná hranic, a obzvlášť mrazivě se to kdysi odrazilo v podobě mučicích nástrojů. Trýznitelé se v průběhu tisíciletí uchylovali k řadě obskurních pomůcek, mezi nimiž nechyběly ani drtiče lebek či mosazní býci
Kdy byla vynalezena: zřejmě během tzv. nizozemské revoluce (1568–1648) Stojí za zmínku: panikařící krysy se dokázaly prohryzat měkkými tkáněmi v břiše vězně
Krysy prosluly silným pudem sebezáchovy a mučitelé jejich touhu po životě využívali ve svůj prospěch. Trýznění obvykle probíhalo tak, že si odsouzenec s obnaženou hrudí lehl na vodorovnou plochu, na břicho mu položili otočenou nádobu s krysami a na ni naskládali rozžhavené uhlíky. Hlodavci se pak před nesnesitelným horkem pokoušeli utéct jediným možným způsobem – prokousali se skrz břicho vězně. V ojedinělých případech nešťastník krysí útok přežil, ale skonal poté, co se mu do otvoru v trupu vysypalo žhavé uhlí. (foto: Torture Museum)
Sicilský býk
Kdy byl vynalezen: asi roku 550 př. n. l. Stojí za zmínku: vládce Falaris byl znám svými nesčetnými krutostmi, mezi než údajně patřil i kanibalismus
Zařízení sestrojené údajně athénským sochařem Perillem v 6. století př. n. l. bylo vykováno z mosazi do podoby skutečného býka. Do duté sochy byli uzavíráni odsouzenci na smrt, jimž byl napřed vyříznut jazyk. Kati potom pod sochou zažehli oheň. Výkřiky agónie, které se ozývaly z nitra rozžhaveného mučicího nástroje, byly zesilovány důmyslně vytvořeným vnitřkem sochy a vytvářely dojem skutečného bučícího býka. Fakt, že přihlížející nemohli vidět utrpení odsouzeného, činil popravu méně hrůzyplnou.
Podle legendy vytvořil Perillus býka pro sicilského tyrana Falarise z Akragantu. Za svůj výtvor očekával tučnou odměnu, ale namísto ní se stal prvním člověkem, na němž bylo zařízení vyzkoušeno. Podle některých zdrojů se obětí ďábelského vynálezu stal později i sám Falaris. V býkovi skončil poté, co byl po 16 letech své vlády svržen z trůnu. (foto: Profimedia)
Skřipec
Kdy byl používán: zhruba od poloviny 15. století až do 18. století Stojí za zmínku: zřejmě poprvé byla tato forma mučení použita už v antice
Na rozdíl od dvou předchozích nástrojů, které lze považovat spíše za mučitelské výstřelky, byl skřipec v Evropě používán po dobu několika století. Měl mnoho podob, ale základní myšlenka spočívala v upnutí lidského těla do mechanismu, jenž je postupně natahoval, až byly končetiny vykloubeny, v krajním případě zcela odtrženy od těla. Skřipec byl kombinován s dalšími mučicími postupy. V jednom z popisovaných případů byl mučený natažen na skřipec a pod ním byl rozdělán oheň, který činil utrpení pokud možno ještě nesnesitelnějším. (foto: Wikimedia Commons, Tycho, CC BY 3.0)
Mrchožroutova dcera
Kdy byla vynalezena: zhruba v polovině 16. století Stojí za zmínku: „mrchožroutova dcera” byla protikladem „dcery vévody z Exeteru” – skřipce, kde byla oběť naopak natahována
Tento mučicí nástroj dostal v angličtině pojmenování „Scavenger's daughter“ (tedy „mrchožroutova dcera“). Zřejmě šlo o účelové zkomolení jména vynálezce předmětu – Brita Leonarda Skeffingtona, který žil v době krále Jindřicha VIII. Jednoduché zařízení bylo tvořeno železnou obručí s pantem. Oběť do ní byla sevřena a postupným utahováním stále více stlačována do nedobrovolného dřepu. Tlak byl tak velký, že dříve nebo později odsouzenci praskla žebra a hrudní kost a došlo k poškození páteře. Někdy údajně nešťastníkovi tekla krev z konečků prstů a z obličeje. O používání mrchožroutovy dcery se dochovaly jen velmi kusé informace a zdá se, že zařízení nemělo mezi katy velkou popularitu. (foto: Wikimedia Commons, Dorieo, CC-BY-SA 4.0)
Železná panna
Kdy byla vynalezena: na konci 18. století Stojí za zmínku: variace železné panny nalezená ve Španělsku byla vytvořena do podoby Panny Marie a měla mechanismus, jenž oběť „obejmul“ a přimáčkl více na hroty
Železná panna je zařízení tak ďábelské, že bylo jednu dobu považováno za výmysl. Šlo o jakýsi vzpřímený sarkofág s dvojitými dveřmi. U jednoho ze zachovaných exemplářů bylo na jednom křídle osm a na druhém třináct bodců. Jakmile byly dveře zavřeny, promyšleně umístěné hroty probodly různé životně důležité orgány. Bodce ovšem byly relativně krátké, takže nedošlo k okamžitému usmrcení. Odsouzence naopak čekalo několik hodin dlouhá smrt vykrvácením. Jakoby to samo o sobě nestačilo, byly dva hroty umístěny tak, aby probodly oči. I když je železná panna spojována se středověkem, ve skutečnosti zřejmě nebyla použita dříve než na konci 18. století.
Nejznámějším zařízením tohoto druhu je norimberská železná panna. Jedna z teorií o jejím vzniku říká, že jde ve skutečnosti o mylnou rekonstrukci středověkého mučicího nástroje „Schandmantel“(„plášť hanby“), který byl vyroben ze dřeva a plechu, ale neměl žádné bodce. (foto: Wikimedia Commons, Wellcome Collection gallery, CC BY 4.0)
Hruška úzkosti
Kdy byla vynalezena: zřejmě v první polovině 17. století Stojí za zmínku: obdobné zařízení bylo údajně používáno jako roubík
Pokud by měl být zvolen mučicí nástroj, jehož existence je nejvýraznějším příkladem psychické vyšinutosti jeho konstruktérů, takzvaná „hruška úzkosti“ by měla velké šance toto prvenství získat. Přístroj většinou opravdu tvarovaný jako hruška byl složený ze tří nebo čtyř listů připevněných k vrchní části pantem. Otáčením zabudovaného závitu byly od sebe listy oddalovány. Hruška, kterou byli většinou trestáni zrádci, smilníci nebo homosexuálové, byla vložena do některého z tělních otvorů (podle typu provinění) a její listy byly poté rozevřeny. Došlo k masivnímu vnitřnímu krvácení, které ale zřídka bylo smrtelné. Většinou hned poté následovaly jiné mučicí metody. (foto:Wikimedia Commons, Klaus D. Peter, CC BY 3.0)
Drtič lebky
Kdy byl vynalezen: na konci středověku, nebo na počátku raného novověku Stojí za zmínku: z drtiče lebek nebylo úniku a trvalé následky zanechal, i když mučení skončilo předčasně
Funkci drtiče lebek lapidárně objasňuje už jeho název, přesto se jedná o velmi chytře navržené mučicí zařízení. Nebožák položil bradu do kovové prohlubně pod píst, který mu postupně tlačil na temeno. Dotyčný neměl kam uniknout, a rostoucí tlak tedy jeho hlavu pomalu deformoval. I když potom mučitel s procedurou přestal, napáchané škody již nešlo napravit. Smrt naopak přicházela jako vysvobození poté, co nástroj člověku při vědomí rozdrtil čelisti a vinou obrovského tlaku mu vyskočily oči z důlků. (foto: Wikimdia Commons, Angel Aroca Escáme, CC BY-SA 3.0)