Co přinesly barikády? Revoluční rok 1848 změnil tvář habsburské monarchie
Z globálního hlediska skončila revoluce 1848–1849 v podunajské monarchii porážkou revoltujících liberálních a demokratických kruhů. Neznamená to však, že by žádný z revolučních cílů nebyl splněn. Jakými trvalými výsledky se tato série povstání může pochlubit?
Přímým účastníkům pražské červnové rebelie se po kapitulaci naskytl neradostný pohled. Na mnoha místech byl život ochromený v důsledku vyhlášení stavu obležení, ulice navíc hyzdily rozstřílené barikády. Ani při zpětném ohlédnutí o několik let později se důvody ke spokojenosti nenacházely snadno – zvláště při pomyšlení, že mnozí předáci občanského a národního hnutí skončili buď ve vězení, nebo se dobrovolně stáhli do ústraní či emigrovali. Nejednoho veterána z barikád musela v takovou chvíli napadnout kacířská myšlenka: „Proč jsme to všechno dělali, jaký to mělo význam?“
Revoluční neoabsolutismus?
Jako v mnoha podobných případech je i zde skutečný význam revoluce lépe zřetelný z odstupu vzdálenější historické perspektivy. Přímí účastníci událostí a v jejich stopách i historikové dlouho považovali éru bachovského neoabsolutismu za jakousi „mezeru v přirozeném řádu bytí“, který byl obnoven až znovuzavedením ústavnosti na počátku šedesátých let. Ale podobně jako nebylo možné jen tak škrtnout dva roky revolučních změn, i během padesátých let se uskutečnily mnohé reformy, na které později konstituční Rakousko s úspěchem navázalo. Ač taková myšlenka může znít na první pohled kacířsky – nelze i období padesátých let považovat v určitém ohledu za revoluční?
I éře obnoveného absolutismu se nevyhnul určitý vývoj a gradace – počáteční léta byla skutečně poznamenána tvrdým protirevolučním přístupem a represemi, ale ty ukončil roku 1854 císařův sňatek s krásnou Alžbětou Bavorskou zvanou „Sisi“, který přinesl rozsáhlou amnestii. Jestliže počátkem roku 1849 Češi věřili, že vláda mladého panovníka „omladí“ celou říši, o šest let později naopak doufali, že něžná ruka císařovny zmírní tvrdé dopady císařovy trestající ruky.
Jak to bylo s poddanstvím
K výdobytkům revoluce, jejichž výsledky byly pociťovány okamžitě, patřilo zrušení poddanství a z něho plynoucích povinností. Nesmíme si však jednoduše představovat, že se po vyhlášení příslušného zákona celý venkov oddal euforii. Stav poddanství totiž pro obyvatelstvo neznamenal pouze zatížení robotními povinnostmi. Reforma, která v sobě zrušení poddanství zahrnovala, přinesla vedle toho i daleko komplexnější změny.
Jednalo se o celkovou demontáž patrimoniálního systému, během níž byla zrušena do té doby základní jednotka státní správy – panství. Rakouské správní orgány zvolily experimentální řešení, když je nahradily soustavou větších politických okresů, které se pak dále dělily na několik menších okresů soudních. Systém počítal s přírodními podmínkami, komunikacemi i historicky danými spádovými středisky a o jeho životnosti svědčí fakt, že v českých zemích vydržel až do poloviny 20. století, kdy jej zásadním způsobem modifikoval vznik komunistických krajů.
Svobodu ukrývá hospodářství
Jako pozoruhodný se může jevit prudký hospodářský rozvoj monarchie, vysvětlení je však poměrně jednoduché. Zatímco svobodné principy v politické oblasti systém nepřipouštěl, ekonomiku ovládl princip „laissez faire“, tedy „nechat věcem volný průběh“.
Od poloviny 19. století získávaly v císařském hospodářství rozhodující vliv nově zřizované hospodářské a živnostenské komory, které si udržely velkou míru autonomie. Právě pod ochranu svobodomyslného ducha panujícího v komorách se uchýlila řada poražených liberálů – habilitovat se v ekonomickém oboru zamýšlel například i český politik František Ladislav Rieger. Za jeho neúspěchem nestály politické, nýbrž jazykové důvody, neboť coby vlastenec požadoval habilitační řízení v češtině, což ovšem naráželo na ryze praktické potíže.
Bez nadsázky lze konstatovat, že to byla právě proklínaná Bachova doba, která položila základy kapitalistické ekonomiky a rakouského hospodářského rozvoje. Bouřlivý byl rozvoj tovární výroby zvláště v převážně Němci osídlených severních Čechách, kde prudké vodní toky zajišťovaly levnou energii k pohonu strojů a lesy poskytovaly hojnost dřeva, a ve vnitrozemských úrodných krajích, kde se naproti tomu dařilo potravinářskému průmyslu.
Společného jmenovatele veškerého ekonomického boomu v českých zemích tvořil nezadržitelný vzestup nového občanského živlu – tedy dělnictva. I někteří aristokraté si byli již tehdy vědomi probíhajících společenských změn a nutnosti jejich projekce do politiky, na rozvoj socialistických koncepcí však bylo v padesátých letech ještě brzy.
Rakousko dvou tváří
Janus, římský bůh dveří či vchodů, býval obvykle zpodobňován jako hledící vpřed i vzad. V přeneseném smyslu lze chápat jako „janusovský“ i charakter neoabsolutistického systému, jak je dobře patrné na příkladu hraběte Lva Thuna. Jako ministr kultu a vyučování v porevolučních vládách byl odpovědný za přijetí konkordátu se Svatým stolcem, který v některých ohledech vracel postavení katolické církve v Rakousku ještě před reformy Josefa II. Církev díky němu získala dohled nad základním školstvím, manželským právem a obecně stoupl její vliv ve společnosti. Kvůli vyjednání této smlouvy se Thun stal terčem liberální kritiky.
Na druhou stranu hrabě prosadil reformu rakouských univerzit, které proměnil v moderní vědecké instituce. Právě od těchto dob panovala na vysokoškolských ústavech svoboda vyučování, kterou sám Thun zaštítil a v případech nátlaku na propuštění některých příliš liberálních profesorů sám ultimativně hrozil vlastní demisí.
TIP: Když utichlo volání po svobodě: Porevoluční milníky Rakouského císařství
S řadou paradoxů se setkáváme i v českém prostředí. Bachovský systém rozhodně nepřál rozvoji českého nacionalismu, ale spravedlivě je nutno říct, že ani německého. Pokud se dále udržoval německý jazykový charakter monarchie, nebylo to z nacionalistických důvodů. Svůj marný boj proti národům vedl systém kvůli úzkému spojení národní a liberální myšlenky.
Proto například podporoval přírodní vědy jako politicky a národnostně neutrální na úkor zpolitizované a znacionalizované historie. V Praze se tedy úřady snažily omezovat vliv Františka Palackého, ale z Vratislavi byl naproti tomu do Čech povolán biolog Jan Evangelista Purkyně. Není bez zajímavosti, že právě v tomto případě neměl režim úplně „šťastnou ruku“ – Purkyně se coby horlivý český vlastenec vydatně účastnil podpory rozmanitých národních akcí.
