O horkých jupiterech mluvíme v souvislosti s extrasolárními planetami, jichž známe v současnosti na dva tisíce. Přesto nelze v žádném případě říct, že se jedná o reprezentativní vzorek planet v Mléčné dráze – detekční metody sloužící k jejich objevu jsou totiž zatíženy tzv. výběrovými efekty.
Jedna z velmi úspěšných metod hledání extrasolárních planet využívá faktu, že v planetární soustavě všechna tělesa obíhají okolo společného těžiště, tedy nikoliv kolem centrální hvězdy, jak se často nesprávně uvádí. Pravdou však zůstává, že zmíněné těžiště leží velmi často uvnitř centrální hvězdy, avšak nikdy v jejím středu. I samotná stálice se tedy pohybuje kolem těžiště, jak s ní planety „cloumají“, což se projevuje posunem spektrálních čar jejího záření Dopplerovým jevem. Největší cloumací efekt pak přirozeně vykazují planety, které jsou těžké a obíhají blízko hvězdy.
V počátcích exoplanetární historie objevovali astronomové téměř výhradně planety, jejichž hmotnosti byly přinejmenším srovnatelné s hmotností Jupitera, avšak obíhaly po velmi blízkých drahách (ve Sluneční soustavě by se pohybovaly blíže než Merkur). Vcelku přirozeně se pak – v rámci analogie s naším solárním systémem – očekává, že vzhledem k hmotnosti půjde o tělesa plynná (tedy Jupiterova typu) a že na jejich povrchu budou v důsledku vzdálenosti od hvězdy panovat vysoké teploty. Proto dostala zmíněná třída označení „horké jupitery“ a podobně vědci zavedli i „horké neptuny“, tedy planety s hmotností srovnatelnou s Neptunem na blízkých oběžných drahách, případně „nadzemě“ neboli planety s hmotností jen mírně přesahující hmotnost Země.
