Van Allenovy nebo též radiační pásy představují místa v magnetickém poli planety, v němž jsou dlouhodobě zachyceny nabité částice – energetické ionty a elektrony – pocházející převážně ze slunečního větru. V okolí Země nalezneme dva radiační pásy: vnitřní ve výšce 0,1–1,5 zemských poloměrů, který byl objeven na základě měření vykonaného první americkou družicí Explorer 1, a vnější ve výšce 2–10 zemských poloměrů, jejž poprvé zaznamenaly přístroje sovětské sondy Luna 1. Oba pásy obepínají naši planetu v rovině magnetického rovníku a mají půlměsícový průřez.
V rámci pásu vykonávají částice komplikované pohyby, mezi nimiž dominuje spirálovitý pohyb podél magnetických siločar v poledníkovém směru. Částice tak kmitají od severu k jihu a zpět: polární oblasti na ně působí jako magnetická zrcadla, některé tudy však pronikají až do atmosféry a vyvolávají trvalé polární záře. K pomalejšímu driftu částic pak dochází kolem Země v rovnoběžkovém směru.
TIP: Do neznáma! Kosmická loď DSX zamíří do radiační pustiny poblíž Země
Radiační dávky ve van Allenových pásech by byly pro člověka smrtelné, většina kosmických letů se však odehrává pod jejich hranicí. Skrz pásy tak prolétala jedině Apolla při cestě k Měsíci, lodě se ovšem kritickými oblastmi pohybovaly velmi rychle, takže pro astronauty nepředstavovala tamní radiace vážnější riziko.