Co byste neměli vozit z dovolené: Na pokraji vyhynutí kvůli lovcům suvenýrů

Vzhledem k celkově nižší informovanosti lidí v oblasti, kterou CITES řeší, bych se pro začátek velmi obecně zeptal: „Co vlastně je CITES?“

V té nejobecnější rovině se dá říct, že jde o mezinárodní úmluvu o obchodování s ohroženými druhy rostlin a živočichů. Jejím úkolem je regulovat obchod se zhruba 33 000 druhy, z nichž asi 5 000 druhů jsou živočichové, a zbylých 28 000 připadá na rostliny. Podle míry ohroženosti v přírodě jsou jednotlivé druhy řazeny do příloh I–III. V první jsou druhy přímo ohrožené vyhubením, ve druhé ty, které by mohly být ohroženy bez regulace mezinárodního obchodu a ve třetí druhy ohrožené mezinárodním obchodem pouze v určitých zemích. Evropské unie má pak přizpůsobené přílohy označené A–D.

Proč jsou v rámci EU čtyři „písmenné“ přílohy oproti třem číselným stanoveným celosvětově?

Evropská unie vlastně využila mechanismu CITESu, aby chránila i své vlastní druhy a zahrnula je do příloh nad rámec základní úmluvy. Přístup EU je navíc obecně přísnější, takže například některé druhy, které jsou celosvětově řazeny do přílohy II, má EU zařazené do přílohy A, tedy mezi ty nejohroženější.

Úmluvu podepsalo celkem 175 států. Jsou závazky v ní skutečně dodržovány, nebo u některých zemí zůstalo jen u podpisu?

V mnoha rozvojových zemích je nepochybně problém s uplatňováním dohody. Vysoká míra korupce, nedostatek prostředků a seřazení priorit jsou až příliš výrazné překážky a například sociální a ekonomické problémy jsou vládami vnímány jako mnohem důležitější oblasti. Těžko lze taky očekávat dodržování ochranářských zákonů třeba ve státech zasažených válečnými konflikty. V zásadě se ale dá říct, že míra dodržování je závislá na vůli jednotlivých států.

Už vzhledem k množství druhů zahrnutých do CITESu je jasné, že pomyslných požárů k hašení je v oblasti ochrany druhů na celém světě spousta. Je mezi nimi nějaký aktuálně nejpalčivější problém?

Určitě je to ochrana nosorožců a velmi aktuálně také krádeže nosorožčích rohů po celé Evropě. Momentálně bylo ve 14 státech ukradeno z muzeí, soukromých sbírek a podobně celkem 58 exemplářů. V souvislosti s tím je potřeba říct, že CITES se nevztahuje jen na živočichy a rostliny jako takové, ale i na jejich části a výrobky z nich odvozené. Krádeže v Evropě jsou ovšem jen odrazem toho závažnějšího, co se děje ve volné přírodě. Poptávka po nosorožčích rozích vede třeba k tomu, že teď na konci října byl ve Vietnamu upytlačen poslední jávský nosorožec a je zdokumentováno, že posledních zhruba 50 kusů už je pouze na Jávě. Na nosorožce je obrovský tlak a během posledních 30 let bylo zdecimováno více než 90 % veškeré populace.

Kde je hnací motor tohoto mechanismu?

Nosorožci mají smůlu, že jejich rohy jsou vysoce poptávanou přísadou tradičních čínských medicín. Finanční motivaci způsobené poptávkou po nich nemohou lovci trofejí odolat. Navíc čínská populace roste a bohatne a tradiční léky jsou pro ni vysoce žádanou komoditou.

Co může z hlediska celosvětového poškozování ohrožených druhů ovlivnit běžný Čech, ať už zůstává doma, nebo vyjíždí do zahraničí?

Úplně to nejjednodušší je nekupovat si na cestách výrobky z ohrožených rostlin a zvířat. Například v Africe jsou turistům nabízeny výrobky ze slonoviny, kůže z kočkovitých šelem a podobně. Hlavním problémem je poptávka, která vytváří prostor pro obchodování s tímto artiklem. Bez poptávky by veškerý obchod, lov a sběr zanikl. Naším příspěvkem i při relativně malé velikosti české populace by měla být snaha nevytvářet další poptávku.

Co ale mohou dělat lidé, kteří do zahraničí nejezdí? Je možné, že i oni nevědomky vytvářejí třeba svými spotřebními návyky tlak na světovou přírodu?

Velkým problémem, o kterém se moc nemluví, jsou ubývající populace tuňáků obecných ve světových mořích. Dokonce byla snaha zařadit je mezi druhy CITESu. Přestože dostupné údaje jednoznačně ukazují, že ohroženým druhem jsou, jejich zařazení mezi chráněné druhy nebylo z neznámých důvodů provedeno. Konzervy s tuňákem jsou přitom k dostání po celém světě a hojně je kupují i čeští spotřebitelé. Jako vnitrozemský národ tak nevědomky přispíváme k devastaci světových oceánů a je potřeba to vědět. Něco jiného je koupit si rybu například v některé zemi u Středozemního moře. Koupí konzerv ale jen přispíváme celosvětovému byznysu, který na přírodu naprosto nebere ohled.

Můžete uvést konkrétní čísla?

Možná nejvýmluvnější jsou celkové údaje, které zveřejnila Organizace pro výživu a zemědělství, specializovaná agentura OSN. Podle tohoto zdroje bylo v roce 2006 uloveno 92 milionů tun ryb. Nejsou sem zahrnuty ryby, které se chovají v umělých nádržích, ale skutečně jen ty pocházející z volně žijících populací. Z těch 92 milionů tun pocházelo 81,9 milionů ze světových moří a výkupová hodnota přímo od rybářů dělala úhrnem 91,2 miliardy dolarů. Na základě těchto a dalších údajů odborné odhady říkají, že 52 % druhů lovených mořských ryb je loveno v množství právě na hranici únosnosti, 19 % je loveno nad tuto hranici a 9 % je už zcela vyloveno nebo se k tomuto stavu blíží.

Pojďme do oblasti, která je pro Čechy dost charakteristická, a to chovatelství. V Česku se chová i mnoho přísně chráněných zvířat. Jak úmluva CITES pamatuje na ně?

Je pravda, že Česko je chovatelská velmoc. Je u nás přes 10 000 chovatelů, kteří drží nebo rozmnožují nejohroženější druhy patřící do přílohy A. O počtu chovatelů druhů z přílohy B takový přehled neexistuje, protože od roku 2010 se většina druhů z této přílohy nemusí registrovat. Každopádně se na živočichy narozené a odchované v zajetí pohlíží jinak než na zvířata odchycená z volné přírody a za určitých okolností je možné s nimi obchodovat. Od nás se z odchovů vyváží především papoušci, plazi a dravci. CITES má ale za úkol v prvé řadě chránit populace zvířat ve volné přírodě.

Je známo, do kterých zemí se nejvíce dostávají nelegálně odchycená zvířata?

Nejvíce jich přichází do Evropské unie, Ameriky a Japonska. Jde o vyspělé země, kde je po „exotice“ největší poptávka a ty méně vyspělé země, odkud zvířata pochází, si bohužel svoje přírodní zdroje nedokáží uchránit. Pro místní obyvatele jsou odchycená zvířata jen zdrojem obživy a síla peněz je tady bohužel nezdolná. I když třeba v místech působí ochránci přírody, mají zpravidla minimální vybavení a jsou rádi, že mají aspoň boty. Když si ale vezmete, že například malý nosorožčí roh stojí v naší měně milion a čtvrt, je jasné, že pytláci jsou vybavení nejmodernější technikou včetně zbraní.

Stává se, že i k nám se pašují ohrožená zvířata odchycená ve volné přírodě. Co se s nimi děje dál?

Takové případy jsou v kompetenci České inspekce životního prostředí (ČIŽP) ve spolupráci s celníky a policií. Exempláře, jejichž legální původ nemůže dotyčný doložit, jsou zadrženy, a pak se s takovým člověkem vede trestní nebo správní řízení. Zvířata jsou předána do záchranných center pro CITESové exempláře. Pokud jsou po ukončení řízení exempláře zabavené, stávají se majetkem státu.

Vzhledem k hodnotě mnoha ohrožených druhů asi bývá běžné, že v zemi původu jsou uplaceni potřební úředníci a zájemce v zásadě bez problémů obdrží vývozní povolení. Doufám, že to neznamená splnění všech podmínek pro dovoz …

Naštěstí je potřeba získat ještě dovozní povolení. Tento mechanismus zaručuje potřebnou kontrolu. Pokud se třeba nám zdá, že dovoz určitého druhu by mohl ohrozit populaci ve volné přírodě, kontaktujeme vědecký orgán dané země a konkrétně s nimi záležitost konzultujeme. Stává se, že jejich odpověď zní: „Vše je bez problému,“ ale někdy také: „Námi údajně vystavené povolení jsme nikdy nevydali.“

TIP: Okouzlení mořskými hlubinami - Rozhovor s českým fotografem Jiřím Karbusem

Jaký postih v takovém případě hrozí dovozci?

Postih by měl být odrazující, ale v tomto případě to bohužel vůbec neplatí. Problémem je i fakt, že soudci se v této problematice neorientují. V důsledku – jestliže se pašování zvířat někdo věnuje, je pro něj pokuta nepříliš vysokým provozním nákladem.

Je alespoň teoreticky možné vrátit zabavená zvířata zpět do volné přírody?

Je to spíš teoretická možnost. V prvé řadě už taková zvířata mohou být nakažená, což by znamenalo zavléct onemocnění mezi ostatní jedince, kteří neopustili místo svého přirozeného výskytu. Jedinci musí být naprosto přesně determinováni, zjištěna lokalita výskytu atd. Je to složitý proces, který naráží na mnoho nejrůznějších překážek.