Chrámy duchaplnosti: Francouzským kulturním salonům vládly ženy

Kolébkou salonního společenství se počátkem 17. století stal palác de Rambouillet, který dala přestavět Catherine de Vivonne. Vzdělaná dcera francouzského vyslance v Římě a italské patricijky přinesla do Francie na konci náboženských válek italský manýrismus a první závany baroka. Především se však v jejím modrém salonu každý večer po jídle – „v hodinách trávení“, jak ironicky říkával markýz de Rambouillet – od roku 1609 scházela skvostná plejáda hostů, mezi nimiž nechyběl ani kardinál Richelieu, madame de Sévigné či slavný dramatik Pierre Corneille. 

Přednášely se literární výtvory, zněla hudba, ale přední místo zaujímala galantní a učená konverzace. Rozpravy v salonu, kde hrál prvořadý význam „dobrý jazyk“, přivedly kardinála Richelieua k ustavení Francouzské akademie, státní instituce dbající na podobu oficiální francouzštiny. Ludvíka XIV. zas návštěvníci salonu podnítili k založení Comédie-Française, prvního národního divadla vůbec. 

Hlavně mít svůj vlastní

Úspěch salonu v paláci de Rambouillet vedl k tomu, že od druhé poloviny 17. století až do Francouzské revoluce chtěla každá vznešená dáma v Paříži vést svůj vlastní, jenž by se stal centrem vzdělanosti, vkusu a kvalitní literatury. Popsaný trend celkem rychle přinesl degradaci řady takových pokusů na povrchní a vyumělkovanou konverzaci: Zrodila se „préciosité“, strojená rozprava na efekt, plná formalismu a jazykového manýrismu. Dobře se ovšem poslouchala a většina salonů jí záhy propadla. 

Po smrti markýzy de Rambouillet v roce 1665 vedla nejproslulejší pařížský salon madame de Sablé a jeho přední „ozdobou“ se stal vévoda a spisovatel François de La Rochefoucauld. Nejvlivnější konkurentku pro ně představovala typická preciózka Madeleine de Scudéry: V letech 1649–1653 vydávala desetidílný román, v němž hlavní hrdinové bez ustání konverzují, jejich rozhovory nikdy neustávají a točí se kolem všeho. Dosáhla však opačného efektu, než zamýšlela – namísto obdivu k nekonečné duchaplnosti se začala „préciosité“ veřejně pranýřovat jako hloupost. 

Konec slávy i monarchie

Roku 1659 se Molière salonům vysmál v komedii Směšné preciózky, kde karikoval jejich prázdnotu a označil je za „mrzké imitace dokonalosti“. Madame de Scudéry se pokusila uvedení hry soudně zastavit, čímž se kritika jen vystupňovala.

TIP: Zápach na dvoře krále Slunce: Jaké byly hygienické podmínky ve Versailles?

Na salony začal s nelibostí pohlížet také Ludvík XIV., protože utvářely kulturní život mimo zdi Versailles, a tudíž i mimo jeho kontrolu. Obavy byly opodstatněné: Salony přežily a nakonec se staly místem, kde se zrodila kritika absolutismu – čímž přispěly k pádu monarchie.