Cesty na severu chilského jihu: Putování v horách Aysénu

Aysén, jenž je druhým nejjižnějším z šestnácti chilských regionů, má ve španělštině poměrně dlouhý název: XI. Región Aysén del General Carlos Ibáñez del Campo. Nese jméno generála Ibáñeze del Campa, dvojnásobného prezidenta Chile, jenž úřad zastával na konci třicátých a pak znovu v padesátých letech minulého století. Protože regiony v zemi jsou označeny víceméně v posloupnosti ze severu na jih, patří Aysénu číslo jedenáct.

Stopy velkého ohně

„Teď jsou všude kolem hlavně pastviny,“ vysvětluje čtyřicátník Rodrigo, který nás veze z Balmacedy do regionálního centra, padesátitisícového městečka Coyhaique. Vzápětí dodává: „Pořád je na mnoha místech vidět ohořelé pahýly starých stromů zničených požárem. Zejména koncem devatenáctého století bylo při kolonizaci okolních území povoleno vypalovat lesy a získávat tak zemědělskou půdu, převážně pastviny. Oheň se však na mnoha místech vymkl kontrole a shořelo téměř vše, co mu stálo v cestě. I když je zdejší příroda krásná, nikdy už nebude taková, jako před příchodem usedlíků.“

Současná situace s ochranou lesů je zcela jiná než v minulosti. Za zakládání ohně v národním parku reálně hrozí vězení, v případě, že takové jednání povede ke vzniku požáru, může podle zákona jít i o pět let za mřížemi.

Pod blahočety i s vozíčkem

Projít se lesy národního parku Coyhaique, jehož vstup leží asi pět kilometrů severně od stejnojmenného města, je příjemným zážitkem. Během celého dne zde potkáte nanejvýš pár lidí, z nichž většinu tvoří domácí. Původní lesy, v nich ukrytá jezera a mokřady plné vodních rostlin a vážek, jsou nejkrásnější v jasných paprscích prosincového či lednového slunce. To navíc během patagonské léta zapadá až před desátou večer a túry si tak lze prodloužit do pozdního večera.

Blahočety v Národní rezervaci Malleco. (foto: Wikimedia Commons, Joinfante, CC BY 4.0)

„Sem, pod kopec Cerro Pinchao, chodím vždy, když nemám práci v restauraci a chci si odpočinout,“ říká Stefan, jeden z domácích, a ukazuje mi zdejší dřeviny. Nejzajímavější z nich je zřejmě blahočet chilský (Araucaria araucana) – strom, který domácí nazývají pehuén a pro domorodce z kmene Cunco, patřících k jižní skupině místních Mapučů, je posvátný. Stálezelený strom se zajímavě tvarovanými jehličkami lze považovat za žijící fosílii a vidět jej můžete jen tady na jihu Ameriky. V Evropě je jeho pěstování i jakékoliv obchodování s ním zakázáno na základě konvence CITES a v zemích unie trestáno podle zákona.

Chilané myslí i na své handicapované spoluobčany a část národního parku, včetně vyhlídky, z níž je celé Coyhaique i okolní hory vidět jako na dlani, je přístupná i po trase určené vozíčkářům. Její sklon je navíc řešen tak, že se sem dokážou dostat i bez cizí pomoci kombinací dopravy autem a na vozíku.

V kraji vulkánů

Sympatický čtyřicátník Moses, náš šofér na cestě z Coyhaique na jih, svým pasařérům rád ukáže serpentiny Cuesta del Diablo, malebný horský masiv Cerro Castillo i pahýly stromů mrtvého lesa, jenž zničila erupce vulkánu v roce 1991. Téměř dva tisíce metrů vysoký stratovulkán Hudson tehdy během tří měsíců vychrlil do ovzduší 4,3 kilometru krychlových vulkanického materiálu.

Vrstva popela v okolí dosáhla tloušťky až patnácti centimetrů, ale díky odlehlosti postiženého území se událost obešla bez obětí na životech. „My řidiči na erupci nakonec nevzpomínáme až tak ve zlém. Díky spadu popílku se povrch části cesty výrazně zlepšil a na tomto úseku můžeme dodnes jezdit až šedesátkou!“ vysvětluje.

Jezero Mramorových kaplí

Nevelké sídlo Puerto Río Tranquilo s několika pravoúhlými ulicemi leží u ústí stejnojmenné řeky do jezera Generála Carrery, které je největší v celém Chile. Ledovcové jezero o rozloze 1 850 čtverečních kilometrů protíná o několik desítek kilometrů východněji chilsko-argentinská hranice a za ní se vodní plocha nazývá Lago Buenos Aires – Argentinci evidentně nebyli ochotni přijmout pojmenování jezera po Chilanovi.

Jezero dosahuje hloubky přes půl kilometru, ale nejzajímavější jsou jeho členité břehy. Zde, na západním okraji Lago General Carrera, se nacházejí zajímavé útvary vymodelované příbojem v pobřežních skalách. Capillas de Mármol – Mramorové kaple, jak jim říkají domácí, jsou dostupné na malých člunech po hladině, přičemž do některých z nich je možné i vplout.

Rodeo na jezeře 

Až několik metrů vysoké jeskyňky a výklenky, vymodelované v pobřežních mramorech příbojem, jsou oblíbeným cílem návštěvníků této části Aysénu. „Pokud bychom je neměli, pochybuji, že by se vůbec někdo v Puerto Río Tranquilo zastavil,“ říká Fernando při tankování paliva do nádrže motoru malého člunu.

Déšť, silný vítr a vysoké vlny dodávají dopoledni na jezeře magickou atmosféru. Rychlou plavbu, během které se člun tvrdě odráží od vln, nadskakuje a smáčí vše na palubě, si Fernando evidentně užívá víc než skalní útvary, které viděl už snad tisíckrát. Přesto mu při výkladu nechybí trpělivost: spokojenost hostů je zde prvořadá. 

Cesta kam až se dá

Carretera Austral (Jižní cesta) je 1 240 kilometrů dlouhá spojnice přístavního města Puerto Montt a nejjižnějšího bodu chilského území, kam až bylo možné postavit souvislou cestu – osady Villa O'Higgins. Důležitá tepna, známá také jako Ruta 7, byla dokončena v roce 1988 a její poslední úsek, vedoucí do Villa O'Higgins, stavitelé otevřeli v roce 2000. Navzdory úctyhodné délce této komunikace žije v oblastech obsluhovaných Rutou 7 jen kolem sto tisíc obyvatel osmnáctimilionové země. Není se však čemu divit. Vždyť hustota osídlení je v Chile velmi nehomogenní a více než polovina obyvatel země žije v relativně malých regionech Metropolitana a Valparaíso. 

Mnohé části Carretera Austral mají povrch z hrubého drceného kamene a jízda po nich je adrenalinovým cestováním v obláčcích prachu. „Některé části cesty ani v budoucnu neplánujeme vyasfaltovat. Je to tak bezpečnější zejména v zimních měsících, v červenci a srpnu. Zatímco asfalt se může změnit v čistý led, drobné kamínky mají alespoň nějakou přilnavost,“ vysvětluje jeden z domácích řidičů pro přechodu horského úseku mezi osadou Puerto Cisnes a Národním parkem Queulat. 

Následek klimatických změn

Hory severní Patagonie jsou malebné, ale dokážou být zrádné i pro své obyvatele. Horské vesnice v regionech Aysén a Los Lagos jsou stále častěji ohrožovány sesuvy půdy, které podle odborníků ve velké míře způsobují klimatické změny. Jeden z nejhorších sesuvů se odehrál na konci roku 2017 ve vesnici Villa Santa Lucía. Krátce po deváté ráno 16. prosince 2017 došlo po silných deštích k masivnímu sesuvu půdy, který pohřbil velkou část vesnice i úseky hlavních silnic procházejících oblastí. 

„Zdrojová oblast sesuvu leží v horách, několik kilometrů od vesnice Santa Lucía. Část ledovce Yelcho se tam odtrhla a vzala s sebou množství sedimentu: skal i zeminy. Když sedimenty dosáhly dna široké doliny řeky Rio Burritos, pokračovaly až k vesnici a zničily její velkou část. Důvodem bylo množství srážek – až 122 milimetrů během 24 hodin – ale zejména jejich forma. Vlivem klimatických změn se stále výš posouvá izoterma s teplotou nula stupňů Celsia a ve výškách, kde by normálně sněžilo, v poslední době mnohem víc prší. Vlivem dešťů ve výškách, kde jim nedokážou čelit lesy a jiné porost, které by je zadržovaly, mohou stále častěji vznikat takové sesuvy,“ řekli pro televizi Canal 13 krátce po přírodní katastrofě Marcelo Lagos, geograf z Chilské univerzity a meteoroložka Michelle Adamová. 

„Kdyby se to všechno událo v noci, obětí mohlo být ještě víc,“ míní obyvatelé oblasti. I tak je bilance přírodní katastrofy tragická: o život přišlo osmnáct lidí. Pro komunitu, která má podle posledního sčítání lidu jen necelých sto čtyřicet obyvatel je to obrovská ztráta. 

Tvůrci pohrom i krásy

Sesuv půdy ve Villa Santa Lucía není jedinou přírodní katastrofou v oblasti za poslední roky. V květnu 2008 se po téměř deseti tisících let probudil z nečinnosti vulkán Chaitén, ležící deset kilometrů severovýchodně od stejnojmenného městečka, které v té době mělo přibližně čtyři tisíce dvě stě obyvatel. Erupce pokračovala s menší intenzitou až do listopadu 2008 a městečko i jeho okolí bylo zasaženo vrstvou sopečného popela, pyroklastickými proudy i laháry – polotekutou směsí sopečného popela a vody. 

Díky včasné evakuaci se výbuch sopky obešel bez obětí, ale v současnosti má Chaitén pouze asi třetinu stálých obyvatel oproti době před erupcí. Stopy po sopečném výbuchu jsou stále viditelné na lesních porostech v bezprostřední blízkosti sopky, na niž v současnosti vede i turistický chodník. Ohnivé hory však nejsou jen ničitelky: vulkanismu vděčí okolí Chaiténu i za nádherný pohled na jih, jemuž dominuje 2 290 metrů vysoký vrchol Corcovado. Ledovcem erodovaný, dnes již nečinný stratovulkán, je jednou z nejkrásnějších hor severní části chilské Patagonie. 

S ledovci nad hlavou 

Ledovce tvoří téměř tři procenta rozlohy Chile a až osmdesát procent jihoamerických ledovců leží právě v této zemi. Jejich bělomodré plochy spoluvytvářejí neopakovatelnou krásu zdejší přírody a jsou i důležitým zdrojem pitné vody. Podle pozorování se v posledních třech dekádách jejich tání zrychlilo a úbytek objemu ledu u většiny z nich je alarmující. Až do té míry, že někteří vědci začínají otevřeně hovořit o tom, že by snad bylo vhodné připravit se na život bez ledovců. 

Profesor geografie z Universidad de Chile v metropoli Santiago Francisco Ferrando tvrdí, že ledovce dosud přežily několik změn klimatu, ale v současnosti jsou „v módu přežívání“. 

„Ledovce mohou přežít následující století, případně století a půl. Závisí na nadmořské výšce v jaké se nacházejí, objemu ledu v nich, na jejich délce… Naším úkolem je, aby vydržely co nejdéle. Aby se země v následujících dekádách adaptovala na život bez nich,“ vyjádřil se vědec. Na budoucnost některých ledovců v Chile má částečně vliv i těžba mědi, která je jedním z důležitých motorů zdejší ekonomiky. Důvodem mohou být nejen doly samotné, ale také prach vířený nákladními auty a transportovaný větrem výš do hor. Částečky prachu na ledovci totiž mění chování slunečního záření na jeho povrchu a přispívají tak k zahřívání ledovců. 

Stezkami k Visícímu ledovci

Snad nejkrásněji stráveným dnem na severu Aysénu byla návštěva Národního parku Queulat. Přestože je spravován rangery organizace CONAF a jeho návštěva má přesná pravidla, procházka zdejšími lesy za to stojí. 

Stoupáme úzkým chodníčkem nahoru a světlo prosvítá okolní hustou vegetací. Na konci stezky se nachází nevelká terasa – Mirador Ventisquero Colgante, vyhlídka na Visící ledovec, jak Chilané nazývají jedno z nejnavštěvovanějších míst v Queulat. Právě zde nad vysokou skalní stěnou visí čelo jednoho z ledovců ledovcových polí Campo de Hielo Queulat a zároveň padá dvojice vodopádů. S rachotem se každou chvíli odtrhne kus šedobílé hmoty a mizí v hloubce. Člověk si tady v momentě může uvědomit nejen krásu přírody, ale i její sílu a vlastní bezbrannost. 

Chvála nezajímavých míst

Las Bardas je osada na cestě Ruta 7. Nad ní lze nalézt kus divoké přírody, kde nebudete rušeni vůbec nikým. V „Parku Las Bardas“ je možné se na několik hodin ztratit v hustých lesích, kde kromě vysokých stromů najdete i množství bambusů a kapradin. Zaposlouchat se do zvuku starého lesa a jen občas z jeho houštin vidět okolní zasněžené hřebeny je příjemnou směsí pulsu živé přírody a samoty v ní.

TIP: Ekvádorská zrcadla nebes: Sopečná jezera poblíž rovníku

I dnes lze nacházet a objevovat. Lidé si jaksi zvykli navštěvovat jen to, co znají z fotografií, dokumentů a průvodcovských knih. Naštěstí. Hodně tak zůstane uchováno v tichu s klamavou nálepkou „nezajímavé“.