Zachycuji cestu krajinou: Rozhovor s cestovatelem a fotografem Jiřím Kolbabou

Vždy, když se potkáme, je z tebe cítit nadšení věcmi, které děláš. Asi právě proto si na začátek neodpustím malé popíchnutí. Nenapadne tě někdy, že bys ses vrátil ke své práci v marketingu?

Občas zalituji, že jsem z toho kolotoče reklamního byznysu vypadl, protože mne nesmírně bavil. Rozhodnutí, které jsem před mnoha lety udělal, ale v žádném případě nelituju, protože tím, co dělám teď, se cítím mnohem víc naplněn. Nechci se vracet a chci zůstat u cestování, fotografování a nezávislé novinařiny. Pořád se tady musím spoustu věcí učit, což je taky skvělé.

První snímky, které se staly jakýmsi tvým charakteristickým rukopisem, byly krajiny. Pak jsi se začal více orientovat na lidské tváře a později došlo i na zvířata. Co z toho tě baví nejvíc?

Já se snažím vše vyzkoušet a beru to jako velmi zábavnou hru, kterou se mohu živit. Moc nad tím filozoficky nedumám. Na cestách zkrátka potkávám nádherné přírodní scenérie, fascinující zvířata a nádherné lidi, se kterými se snažím navázat kontakt. Fotím vše, co mne nějak zaujme. No a v jednom okamžiku jsem najednou zjistil, že mám velmi početné portfolio jak přírodních motivů, tak lidí a zvířat. Jsem každopádně velmi rád, že byly široce přijaty moje portréty lidí, protože si myslím, že tohle nikdo moc nedělá. Fotografové se zaměřují především na krajinu, na žánrové záběry, ale fotit cíleně tváře lidí, to není úplně běžné.

Byl jsi na mnoha místech a máš možnost posuzovat a srovnávat jako málokdo. Který kontinent či země má z tvého pohledu nejvíce tváří?

Ta otázka se dá chápat a lze na ni odpovědět mnoha různými způsoby. Já ji ale vezmu doslova. Jsou země, které jsou bohaté na exotické lidské tváře a jsou vděčné pro fotografy. Z tohoto pohledu bych na prvním místě jmenoval Etiopii, pak Keňu a pak mnohé asijské země – Malajsii, Indonésii, Laos, Kambodžu. A letos si splním velký sen a konečně letím do Japonska, kde se chci soustředit především na tváře.

Uměl bys sám sebe jako fotografa charakterizovat? Vyhlédneš si třeba na určitém místě ideální záběr a pak se tam třeba i několik dnů vracíš, dokud světlo a vše ostatní není k tvé naprosté spokojenosti?

Já jsem v tomhle velice impulzivní. Převládá u mě focení bez přípravy. S trochou nadsázky použiju výrok, který není můj vlastní a řeknu, že fotím srdcem a vůbec ne hlavou. Nepřemýšlím nad technikou. Pro mě je radost běhat někde po kopcích či mezi lidmi, nechat se ohromovat a fotit si to. Potřebuju prožívat ty pocity, kdy někde stojím s mrazením v zádech a říkám si, škoda, že to se mnou nevidí taky někdo blízký. Já si ty inspirace užívám, vstřebávám a pak se je pokouším transponovat dál. Pokud je z těch snímků cítit tahle uvolněnost, pak je to maximum, ve které mohu doufat.

Takže trpělivost těch, kdo fotografují převážně zvířata, ti není vlastní?

Kdepak. Já nemám trpělivost čekat někde hodiny na zvíře nebo lepší světelné podmínky. Já tou krajinou zkrátka projíždím a exponuji to, co vidím. Většina snímků, které takto vzniknou, dokumentuje můj postup krajinou a životem. Nejsem specialista na wildlife, na to máme v Česku skvělé fotografy, kteří tuhle disciplínu zvládají na světové úrovni.

Za dobu svého cestovatelského a fotografického života jsi ale i tak nasbíral pěknou řádku právě zvířecích snímků...

Nedávno jsem zjistil, že jsem jich po celém světě nasbíral asi jeden a půl tisíce druhů. Proto jsem udělal nový pořad s názvem Fotosafari, planeta zvířat. Je to se vší pokorou takový vhled do života fauny naší planety a tento pořad je pozitivně kvitován hlavně školami. Začínám v něm běžnými domestikovanými zvířaty a postupně přecházím na zvířata všech kontinentů.

Vím, že jsou dvě místa na světě, o nichž i ty, coby fotograf převážně jiného zaměření, prohlašuješ, že jsou pokud jde o faunu, naprostou fotografickou žní.

Ano, jsou dvě místa na naší planetě, kde zvířata nemají zakódováno, že člověk přináší smrt a neutíkají, když se lidé přiblíží. Je to Antarktida a Galapágy a na obou těchto místech jsem byl z bezprostřednosti tam žijících tvorů naprosto unesen. Přál bych každému, aby ten pocit zažil. Člověk se tam zklidní, uvědomí si, o co všechno jsme přišli, když jsme přírodu v mnoha aspektech poznamenali a nasaje pokoru. Je to takový návrat do dob, kdy jsme byli zvířatům mnohem blíž.

Jak řešíš dilema, zda na podobně unikátní místa upozorňovat a předávat tak dál ty krásné zážitky a naopak příliš o nich nemluvit, aby se tam nevypravovalo stále více lidí?

To je otázka, kterou musí zvážit každý odpovědný cestovatel, novinář, fotograf, filmař a vlastně každý, kdo se na podobné místo dostane. Někde vnímám, že bychom tam neměli vstupovat, a to nejde jen o přírodu, ale i o lidské kultury nezasažené euroamerickou civilizací. Cítím, že každý, kdo tam vstoupí, tu kulturu svým malým dílem jakoby ničí. Na druhé straně mám ale pocit, že tohle nemůže být důvod, proč tam nejezdit. Pár jedinců, kteří tam vstoupí citlivě, nezanechají tam nic, co by tam zanechat neměli – teď mluvím o odpadcích a o dárcích a suvenýrech pro domorodce – by vyzbrojeni odpovědností a znalostí prostředí neměli těm místům ublížit.

Je ale potřeba něco si dopředu nastudovat, poslouchat místní průvodce, kteří mají k přírodě převážně velmi pozitivní vztah a chtějí ji předat dalším generacím. Když tohle vše uděláš správně, pak se nemusíš stydět, že jsi třeba byl mezi kmeny na Papui-Nové Guineji, mezi Súdánem a Etiopií za řekou Omo, nebo že jsi byl na Antarktidě a Galapágách. Pokud se to navíc tímto způsobem předá dál, člověk může ke stejné odpovědnosti inspirovat i další lidi, kteří se do těch míst hodlají vydat.

Určitě stejně výrazná jako setkání s domorodými lidmi jsou i setkání se zvířaty. Vzpomeneš si na nějaká, která tě oslovila nejvíc?

Pokud bych měl něco zvlášť vypíchnout, pak musím říct, že mám hrozně rád tučňáky, které jsem fotil v Antarktidě, na jihu Austrálie, na jihu Afriky i na jižním cípu Jižní Ameriky. Vždycky jsem z nich byl nadšený a dokážu je opravdu velmi dlouho pozorovat. Zejména jejich sociální život mě fascinuje. Těch zážitků ale bylo velké množství. Například jsem pozoroval na Cape Cross u západního pobřeží Namibie velkou kolonii lachtanů a viděl jsem, jak přiběhl šakal a snažil se ukořistit malého lachtánka. Dospělí lachtani s ním ale bojovali a nakonec to mělo pro mládě šťastný konec.

Mám ještě emotivnější zážitek, když jsem v Austrálii našel mrtvou klokaní mámu, která měla ve vaku mládě. Já ho vytáhl a vezl jsem ho do záchranné stanice v Cooktown, což je severně od Cairns. Klokánkovi byla zima a mě napadlo dát jej do kožešinového vaku na mapy. Pak jsem se v Mexiku setkal s dvouapůlmetrovou medúzou, která mě požahala a já z toho měl dvaačtyřicetistupňové horečky. V Namibii si na mě zvykl mladý zraněný gepard, se kterým jsem chodil na procházky jako se psem …

Měl jsi někdy v přítomnosti nějakého zvířete strach?

Když jsem se třeba potápěl na Šalamounových ostrovech, rozhlédl jsem se kolem sebe a zjistil, že se kolem mě najednou vyrojilo šest žraloků. Pravda malých, do metru osmdesáti, ale to mi běhal mráz po zádech. V podobných případech je ale ten strach vždycky spojen se štěstím. Cítím napětí a strach, ale zároveň velké zadostiučinění z naplněného dobrodružného snu. Podobné situace v tom našem moderním světě totiž úplně vymizely. Zatímco já si na některých místech země musím zadržovat dešťovou vodu, nachytat ryby, nasbírat nějaké plody a podobně.

Předpokládám ale, že poživatelnost neznámých plodů nezjišťuješ metodou pokus-omyl...

To samozřejmě ne. Učí mě to domorodí lidé, bez kterých bych byl úplně vedle. My jsme kdysi z té přírody vystoupili a dnes si platíme za možnost alespoň občas se do ní vrátit zpátky. Učíme se tam znovu pohybovat a jsme tam jako slon v porcelánu. Domorodí lidé mají oproti nám neuvěřitelný čich, zrak a neuvěřitelnou schopnost předvídat. Oni mě to učí a já mám možnost zažívat věci, o kterých jsem jako kluk četl v knihách. Přál bych každému, kdo má podobnou dobrodružnou ambici jako já, aby to taky zažil. Pokud na to člověk má zdraví a sociální zázemí, pak už jde jen a jen o motivaci.

K motivaci často pomohou právě lidé jako jsi ty...

Doufám, že tomu tak je a to je přesně to, o co se snažím. Inspirovat ostatní. Já si ale mimochodem myslím, a velice rád to nahlas řeknu, že v tomto směru dělá skvělou práci i váš časopis. Já jsem původně výtvarník a grafik a hodnotím obsah i formu. Váš časopis se mi velmi líbí a je velmi inspirativní. Kdykoli jsem ho komukoli ukázal, tak ho s nadšením přijal a mnozí ho odbírají nebo čtou. Takže vás chci pochválit, že děláte dobrou a záslužnou práci a vzbuzujete v lidech úctu k přírodě a ke zvířatům a ona pak přejde i k úctě ke člověku. Jiné časopisy zase začínají u člověka a mělo by to přejít do té přírody a ke zvířatům. Protože jestli si nebudeme těchto fenoménů a veličin kolem nás vážit, tak ten život za nic nestál.

Doma a na cestách

V době, kdy jsi doma v Česku, máš neustále nějaké promítání, výstavy, pořady v rádiu. Nejezdíš nakonec do světa hlavně proto, abys tomuhle utekl?

Já jsem tak asi geneticky nastaven, protože tenhle aktivní způsob života mě neunavuje, ale nabíjí. Můžu si určovat běh svého dne, což na jednu stranu znamená práci o víkendech, ve svátcích a po nocích, ale pak taky možnost jít se ve všední den projít do Prokopského údolí. Hrozně rád jezdím po přednáškách po Česku, protože při tom i poznávám naši zemi. Navíc se potkávám se spoustou lidí, kteří jsou nadšení cestovatelé, zoologové a podobně a to je velmi inspirativní.

To znamená, že vůbec nepotřebuješ odpočívat?

Určitě potřebuju i chvíle klidu, ale ty nacházím především na cestách. Někdy se člověku nechce vstávat před rozedněním, jenže ráno je pro fotografa povinnost a propást nejlepší světlo dne prostě nejde. Ale přes den relaxuji, jím, spím a čtu si knížky. To je běžný denní rytmus. K večeru je pak zase potřeba mít fotoaparát připravený.

TIP: Okouzlení mořskými hlubinami: Rozhovor s českým fotografem Jiřím Karbusem

Teď jsem byl třeba v Turecku a každý den vstával mezi čtvrtou a pátou hodinou. Nejpozději kolem půl šesté už jsem někde venku a hledám ideální místa pro focení. No a pak mezi devátou a desátou jsem zpět, nasnídám se a začínají chvíle klidu. A nebo přes den píšu a vyhledávám si informace, potkávám se s domorodými lidmi, jdu navštívit nějaký chrám. Večer je opět vyhrazený pro focení.

Mám pocit, že si až neuvěřitelně suverénně vybavuješ názvy nejrůznějších míst a měst, kde jsi byl. Pamatuješ si cesty takto dobře i dlouhodobě, nebo spíš jen bezprostředně poté, co se z nich vrátíš?

Když něco prožiješ a jsou při tom vyplaveny emoce, pochopitelně se to do paměti vryje daleko hlouběji. Takže si to opravdu hodně pamatuji, ale také čtu, připravuji se na své pořady a tím si i vše opakuji a učím se. Pamatuji si to i rád a beru to jako profesionální povinnost. Nechci být zaskočen otázkami z publika.

Takže se ti nestává, že bys při pohledu na nějaký svůj snímek marně lovil v paměti, kde a kdy je to vlastně focené? Vždyť mnohá místa světa si přes veškerou rozmanitost jsou v něčem podobná...

Přiznám, že se mi to sem tam stane, ale je to spíše výjimečné. Hned si nad tím začnu lámat hlavu a hledat nějaké kontexty. Mám dnes odhadem asi tak sto padesát až dvě stě tisíc snímků, ale vzhledem k systematičnosti archivace dokážu každou fotku najít během pěti až šedesáti minut. A když na ni hledím, přesně si pamatuji, kde a kdy jsem ji zmáčknul, jaká byla atmosféra, počasí a vybaví se mi spousta podrobností.