Cesta ve stopách předků: Záhadná odysea novozélandských tučňáků

Kampak na něj se zdravým selským rozumem… Ten by tučňákovi novozélandskému (Eudyptes pachyrhynchus) velel vydat se na lov u jihozápadního pobřeží Jižního ostrova. Ze svého hnízdiště na pobřeží divukrásného národního parku Fiordland by to měl kousek a voda se tu jen hemží krilem, rybami a sépiemi. Proč tedy fiordlandští tučňáci, jak se jim v angličtině říká, pohrdají tímto nedalekým bohatě prostřeným stolem a vydávají se na cestu, která je na hranici jejich fyzických sil? 

Nesmyslný mořský maraton?

Jako první popsal tučňáka novozélandského anglický zoolog George Robert Gray v roce 1845 pod vědeckým jménem Eudyptes pachyrhynchus. Svému latinskému jménu dělá pták čest. Eudyptes v řečtině znamená „dobrý potápěč“. Pachyrhynchus si můžeme přeložit jako „široký zobák“. Tučňák novozélandský je mezi ostatními tučňáky skutečně nápadný válcovitým tvarem zobáku a ve vodě i pod vodní hladinou je jako doma. 

Ještě nedávno byli biologové přesvědčeni, že se tučňáci novozélandští chovají „logicky“ a při mnohatýdenním loveckém výletu zůstávají prakticky za humny svých hnízdišť. Když ale vybavili deset samců a sedm samic satelitními vysílači, které podávaly průběžně zprávy o poloze ptáků, nestačili se divit. Někteří tučňáci se vydali do lovišť vzdálených asi 750 kilometrů. Zbývající ovšem putovali ještě dál, do oblasti ležící plných 2 500 kilometrů od nejjižnějších výběžků pobřeží Nového Zélandu! Tučňáci si to navíc do lovišť nenamířili nejkratší cestou. Kličkováním si svůj výlet protáhli minimálně na 3 500 kilometrů a někteří urazili bezmála dvojnásobnou vzdálenost! Denně tak v moři uplavali 20 až 80 kilometrů, což je výkon na hranici možností jejich organismu!

„V blízkosti pobřeží Nového Zélandu panují podmínky, které jsou pro tučňáky skutečně dobré. Nevidím žádný důvod, proč by měli tučňáci novozélandští cestovat tak daleko. Nemáme pro to logické vysvětlení,“ přiznává vedoucí výzkumného týmu Thomas Mattern z novozélandské University of Otago. 

Čím dál, tím líp? 

Podobně jako ostatní druhy tučňáků i tučňák novozélandský prodělává každoroční radikální výměnu peří. Neztrácí a nedoplňuje průběžně jednotlivá pera jako většina ptáků. Namísto toho během pouhých tří týdnů kompletně vypelichá a vzápětí mu naroste nové opeření čítající zhruba 150 000 per. V této době nemůže do vody, protože jeho dokonalý potápěčský oblek z peří nefunguje. Propouští vodu a nechrání před zimou, takže by se ptáci promáčeli a prochladli. Proto jsou donuceni strávit celou dobu výměny peří na souši, aniž by mohli lovit. 

Tučňáci novozélandští na cestě k pobřeží u novozélandského fjordu Milford Sound. (foto: Shutterstock)

Na tohle období půstu se tučňáci připravují během osmi- až desetitýdenního loveckého výletu, během něhož se ostošest cpou krilem, rybami a sépiemi. Část z nich vyráží za úlovkem do oblasti jižně od Tasmánie. Ostatní cestují zhruba o 750 kilometrů dál na jih a urazí tak bezmála polovinu vzdálenosti dělící jih Nového Zélandu od Antarktidy.

Pozoruhodné je mimo jiné to, že do vzdálenějších lovišť vyrážejí tučňáci se zpožděním a na lov jim zbude méně času. Přesto jsou to právě tito tučňáci, kteří po návratu na hnízdiště a po přepeření úspěšně zahnízdí, nakladou vejce a vyvedou mláďata. Ptáci, kteří absolvovali méně náročnou pouť a věnovali více času krmení na lovištích, se o hnízdění buď vůbec nepokusí, nebo při něm selžou. 

Přeborníci mezi tučňáky

Sezení na vejcích a péče o mláďata vyžadují spoustu sil. Neméně náročný je třítýdenní půst při přepeřování. Přitom právě tato dvě klíčová období tučňáci novozélandští „prokládají“ svou dvouměsíční odyseou. I když jsou povinnostmi při hnízdění vyčerpáni, podnikají nesmírně náročnou cestu, z které se musí vrátit zotavení natolik, aby zvládli úskalí výměny peří.

Dokonalý proudnicový tvar těla usnadňuje tučňákovi jeho pohyb ve vodě. Přesto je s podivem, jak daleko se tento druh vydává za potravou. (foto: Shutterstock)

Výkon čtyři kilogramy těžkého a asi šedesát centimetrů dlouhého tučňáka novozélandského vynikne v porovnání s loveckými výpravami jiných druhů tučňáků. Například zhruba stejně velký tučňák skalní (Eudyptes chrysocome) se před přepeřením vydává na lov asi 600 kilometrů od hnízdiště. Asi o deset centimetrů větší a šest kilogramů těžký tučňák žlutorohý (Eudyptes chrysolophus) cestuje na loviště vzdálená od hnízdišť asi 900 kilometrů. A dokonce ani impozantní tučňáci císařští (Aptenodytes forsteri), vysocí kolem 120 centimetrů a těžcí až 45 kilogramů, necestují před výměnou peří dál než 1 500 kilometrů. 

Studená hnízdiště kvůli volání genů? 

Proč si fiordlandští tučňáci komplikují život každoroční dlouhou cestou? Vědci mohou o důvodech této pouti dlouhé tisíce kilometrů jen spekulovat. Předpokládají, že lokalitu lovišť mají ptáci uloženou v genech – ještě z dob, kdy jejich dávní předkové žili podstatně dál na jihu v subantarktické oblasti. Z této dávné domoviny to měli do lovišť mnohem blíž. Pak se ale předci dnešních tučňáků novozélandských od této „pra-populace“ oddělili a usídlili se mnohem severněji – na Jižním ostrově Nového Zélandu, kde se vyvinuli v samostatný druh. V mnohém se změnili, když se přizpůsobovali novým životním podmínkám. V genech uložené nutkání lovit v oblastech, kde se před přepeřením vykrmovali jejich předci, ale neztratili.

TIP: Potápěč a skálolezec: Falklandský tučňák jižní

Zatím nevíme, nakolik tahle teorie odpovídá skutečnosti. Vysvětlovala by však další záhadu spojenou s tučňákem novozélandským. Tito ptáci si vybrali pro hnízdění Fiordland na jihozápadě novozélandského Jižního ostrova, i když tu panují o poznání drsnější podmínky než na severněji položených částech pobřeží ostrova nebo dokonce na Severním ostrově. Tučňáci by mohli hnízdit o 850 kilometrů blíž k rovníku, jenže místo toho „trčí“ v drsném Fiordlandu. Thomas Mattern je přesvědčený, že k tomu mají dobrý důvod. Do lovišť, jejichž lokalitu mají „natvrdo“ zakódovanou ve své DNA, by to už měli ze severněji ležících hnízdišť tak daleko, že by nároky cesty nezvládli.