Československo v kleštích: O která území nás připravila Mnichovská dohoda?

Nová hranice pochopitelně neměla žádný historický podklad, protože hranice zemí Koruny české se až na malé výjimky prakticky po tisíc let neměnily a představovaly tak podivuhodnou středoevropskou konstantu. Československá republika se tím stala druhou nejužší na světě hned po Chile a byla prakticky nebranitelná, neboť nesourodá území, která připadla Německu, měla jeden společný rys. Charakterizovaly je převážně hornaté terény, které měly pro ČSR zásadní strategický a vojenský význam. Netrvalo však dlouho, a bylo jasné, že Hitler chtěl mnohem víc. 

Platí německé hledisko

Prvního říjnového dne roku 1938 překročily první německé vojenské jednotky pod velením generálplukovníka Wilhelma von Leeba hranice Československé republiky. Nejprve obsazovaly jihočeské – pošumavské oblasti. Jejich postupu nikdo nebránil, ale aby přece jen nedocházelo k případným střetům, byla už večer 30. září v Berlíně uzavřena dohoda o pohybech pro 1. října i dny následující. Na jejím základě se udržovala tříkilometrová zóna odstupu – neutrální pásmo mezi ozbrojenými silami obou států. Do 10. října Němci obsadili i zbývající tři územní pásma v Čechách i na severní a jižní Moravě. 

O pátém okupačním pásmu, územně nejrozsáhlejším, jednal už od osudového večera 30. září v Berlíně mezinárodní výbor složený z vyslanců signatářských států mnichovské dohody a zástupce Československa – berlínského vyslance Vojtěcha Mastného. Jednání řídil státní tajemník německého ministerstva zahraničí Erich von Weizsäcker.

Jak rokování dopadlo, již víme, večer 4. října prostě sdělil Hitler von Weizsäseckerovi a ministru zahraničí Ribbentropovi, že pro stanovení 5. pásma platí pouze německé hledisko a to také bylo vtěleno do nové mapy. Hranice byla tedy vedena tam, kde bylo nad 50 % obyvatel německé národnosti podle sčítání z roku 1910. Britové a Francouzi souhlasili.

Československá vláda, která měla lhůtu 24 hodin, aby oznámila, zda požadavky přijímá, nenalezla jiné východisko než rozhodnutí přijmout. Situaci vystihl předseda sociálně demokratické strany Antonín Hampl, jehož slova se v příštích dnech a měsících stoprocentně naplnila: „Když jsme řekli A, musíme se připravit, že řekneme B a že budeme takto pokračovat v abecedě.“

TIP: Hořký podzim 1938: Jak se ve společnosti projevilo mnichovské trauma?

Mezinárodní výbor byl odsouzen k roli pouhého diplomatického statisty. Začátkem listopadu si Německo vymohlo připojení více než sta českých obcí na Jilemnicku, Českodubsku a na Chodsku. Jednalo se de facto o nové, nedohodnuté „6. pásmo“ záboru. Když se nepodařilo české delegaci v Berlíně zabrání odvrátit, došlo 20. listopadu k podpisu československo-německého protokolu o nové státní hranici. Přesto se Němci snažili dosáhnout ještě dalších hraničních úprav na Litoměřicku, Znojemsku, Lounsku, Ratibořsku a docházelo i k záborům svévolným, například Chrastavy na jižní Moravě, Stádla u Šternberka, nebo k předání území pod hrozbou vynuceného záboru (Trnávka, Lazy u Jevíčka nebo takzvaný český hrot na Turnovsku). Tento stav nejistoty pro české obyvatelstvo trval až do okupace 15. března 1939.  

Nároky Polska a Maďarska

Komplikovaný a napjatý vývoj vztahů s Polskem vedl v říjnu 1938 k polskému záboru Těšínska. V době, kdy se v Mnichově rozhodovalo o osudu Československa, projednávala vláda stanovisko k polské nótě z 27. září. Tato nóta „podpíraná“ přesunem polských jednotek k hranicím, podmiňovala nápravu vzájemných vztahů „rektifikací“ hranice na Těšínsku ve prospěch Polska. Po vzrušené diskusi československá vláda nakonec rozhodla raději se s Polskem dohodnout, pokud to bude znamenat alespoň jeho neutralitu.

TIP: Nebezpečný omyl lorda Runcimana: Proč vydaly evropské mocnosti Sudety?

Maďarský zábor schválený na jednání maďarských, česko-slovenských, německých a italských zástupců ve Vídni 2. listopadu 1938 znatelně zmenšil území Slovenska a zahrnoval i jižní části Podkarpatské Rusi.