Cena nejvyšší: Nejkrvavější dny první světové války

Do první světové války se zapojilo přes 65 milionů vojáků, které do dosud největšího konfliktu dějin proti sobě vrhla Dohoda a Centrální mocnosti. Tentokrát zůstaneme čistě u řeči čísel a pomineme ekonomickou a technologickou základnu, rozmístění sil či jakékoliv jiné faktory. Tábor okolo Francie a jejích spojenců se v tomto ohledu těšil nezanedbatelné výhodě, když jeho armády celkově tvořilo zhruba 42 milionů vojáků, zatímco aliance Berlín–Vídeň–Sofie–Konstantinopol měla ve zbrani „pouhých“ 22 milionů.

Ztráty vs. padlí

Při následném měření sil tato čísla každým dnem klesala. Musíme si však uvědomit důležitou věc, která bývá často opomíjena. Pokud se v literatuře či jinde dočteme, že ta či ona armáda ztratila v bitvě tolik a tolik mužů, zpravidla to neznamená počet padlých. V této cifře jsou obvykle zahrnuti nejen vojáci, již zahynuli vlivem bojových akcí nepřítele, ale také ranění, nezvěstní (většinou zajatí), nemocní či jedinci, kteří dezertovali. Jedná se tedy o údaj udávající, o kolik příslušníků ta která strana přišla – ti se pak nemohli účastnit dalších bojových akcí.

Pokud se podíváme na celkové ztráty za první světové války, tisíce mužů jsou v těchto číslech započteni vícekrát, protože kupříkladu utržili zranění několikrát a pak ještě v závěru konfliktu padli. Dohoda vyčíslila celkové ztráty na zhruba 22 milionů mužů, z čehož téměř polovina připadla na Rusko. Centrální mocnosti takto „odepsaly“ na 15 milionů vojáků. 

Oběti války

Mnohem zásadnější je však kolonka „padlí“. V tomto případě se jedná o muže, již zemřeli v konkrétní bitvě či den. Někdy do tohoto čísla bývají započteni i vojáci, kteří utrpěli smrtelné zranění, ale skonali později. V souvislosti s konfliktem bývá ještě uváděno, kolik lidí zahynulo na následky válečných útrap či následnou epidemii španělské chřipky. Většina zdrojů však rozlišuje mezi ztrátami v důsledku vedení bojových operací a úmrtími v důsledku strádání či nemocí.

Ani tato čísla rozhodně nebyla zanedbatelná, přestože ne u všech států probíhala pečlivá evidence. Přesné záznamy vedly především západní státy. Příklad za všechny: USA vykázaly v letech 1917–1919 celkové ztráty ve výši 276 372 mužů. Z toho „jen“ asi 116 000 vojáků zemřelo, přičemž polovina čísla připadla na následky bojové činnosti. Další tisíce vojáků ze zámoří zemřely v důsledku nemocí – většina na španělskou chřipku. Cifra však zahrnuje pouze vojenské oběti, obětí pandemie mezi civilisty bylo mnohem víc.

Cena nejvyšší

Čísla v kolonce „padlí“ rostla prakticky neustále a snad nebyl jediný den, kdy by každá z armád neztratila ani jednoho muže. I v klidném období hrozil ojedinělý výstřel odstřelovače nebo dělostřelecký přepad. Černé křížky někdy přibývaly pomaleji, jindy naskakovaly po stovkách a tisících. Pro západní frontu a kampaň na poloostrově Gallipoli jsou dokonce k dispozici statistiky, z nichž lze vyčíst nejkrvavější den jednotlivých armád, tedy kdy padlo nejvíce mužů za celou válku. Tato čísla jsou o to zajímavější, když si spočítáme, kolik průměrně denně umíralo vojáků.

Musíme také zvážit, čeho jednotlivé strany za tuto krvavou cenu dosáhly. „Nejčernější den“ britské královské armády připadá na 1. červenec 1916, kdy se snažila poprvé prorazit na Sommě. Vojákům Jeho Veličenstva se frontu prolomit nepodařilo a za tento pokus zaplatili ztrátou zhruba 20 000 padlých a 40 000 raněných. 

To Němci si ve svůj „nejčernější den“ alespoň připsali (na poměry zákopové války) fenomenální úspěch. Na úvod takzvané císařské bitvy (21. březen 1918) sice zahynulo asi 10 800 mužů a dalších 28 000 utrpělo zranění, ale vilémovské síly prolomily západní frontu a téměř srazily protivníka na kolena.

Jak již bylo uvedeno, podobné statistické „lahůdky“ bohužel chybějí pro všechny ostatní fronty. Na vině může být pokulhávající evidence u dotčených mocností v případě jednotlivých bitev. Úřady mnohdy zaznamenávaly pouze celkové ztráty, navíc v závěrečné fázi konfliktu, kdy se některé státy ocitly na pokraji zhroucení, se úsilí armády napínalo jinam. Příkladem může být Rusko, které se od roku 1917 potýkalo s takovým chaosem, že houfně dezertující a vzdávající se vojáky už nikdo nepočítal.