Cedrové stromy Libanonu: Mohutný symbol historie

Cedr libanonský (Cedrus libani) je mohutný a dlouhověký horský jehličnan, jenž najdete nejen v přírodě, ale také na vlajce Libanonu a rovněž je zmíněn v hymně tohoto státu. Jednu píseň mu věnovala také irská skupina U2. Ne náhodou, protože jde o skutečně výjimečný strom. 

Střípky původních lesů

Za „Al-Arz“, jak se cedru libanonskému říká v arabštině, se musíte vydat vysoko do hor. Roste v nadmořských výškách od 1 300 do více než 2 000 metrů, ale tisíciletí těžby zdecimovalo libanonské cedrové lesy natolik, že souvislé porosty najdete jen na několika místech: v pohoří Šúf, nad vesničkou Tannúrín, na hoře Džabal Barúk, poblíž města Bšarré a v nedalekém lese Horš Ehden.

Z míst, kde dnes cedry rostou, je určitě nejznámější lesík nazývaný „Boží cedry“ (Al-Arz ar-Rabb). Leží v blízkosti Bšarré, rodiště známého spisovatele a básníka Chalíla Džibrána, a působí spíš jako udržovaný park s malou kaplí. Naproti tomu nabízí zbylá trojice chráněných území pohled na to, jak asi Libanon vypadal kdysi – dávno před tím, než jej lidská ruka změnila k nepoznání.

Budoucnost stromů v embryích?

Na rozdíl od Libanonu a Sýrie, kde je cedr ohroženým druhem, se mu v Turecku daří mnohem lépe. Roste zejména na jihu středního Turecka, v pohoří Toros, kde probíhá i program umělého zalesňování svahů těmito stromy. Na internetu lze ovšem nalézt i několik videí a reklam odhalujících jeho těžbu v této zemi a využívání cedrového dřeva na výrobu nábytku, člunů a saun. Turecké cedry jsou však považovány za jiný poddruh – Cedrus libani stenocoma, tedy cedr turecký neboli toroský, pojmenovaný podle pohoří Toros. Naproti tomu poddruh Cedrus libani libani je cedrem libanonským se vším všudy.

V Libanonu jsou sice zbývající cedrové lesy státem chráněné, ale postupující stavební činnost společně s rozvojem zemědělství je stále ohrožují i ve vyšších polohách pohoří Džabal Lubnán. V posledních letech se rozběhlo několik projektů obnovy cedrových lesů. Podle jejich realizátorů není jejich předmětem jen výsadba, ale také ochrana a péče o zbývající stromy. Stále více se experimentuje s vybranými genotypy vhodnými pro projekt obnovy, přičemž se využívá somatická embryogeneze – tvorba embryí z tělních buněk rostliny bez oplodnění. Jde o poměrně novou metodu, první embrya jehličnanů byla touto metodou získána v roce 1985 a to hned ze tří nezávislých laboratoří.

Vytlačen do atmosféry?

Cedry potřebují dostatek vláhy a také poměrně tuhé zimy s teplotami pod bodem mrazu. Mnozí nejen libanonští vědci se domnívají, že globální oteplování je pro tento druh vážnou hrozbou. Pokud by se průměrné teploty výrazněji zvýšily, znamenalo by to ohrožení hned z několika stran. Zhoršila by se situace ohledně nemocí a hmyzu, ale zároveň by se přirozené prostředí cedrů posouvalo do stále větších nadmořských výšek. Většina libanonských hor však jen o málo převyšuje současnou horní hranici výskytu Cedrus libani. V případě pokračování současného trendu by se tak mohlo stát, že posouvat se už nebude kam. 

„Pořád to nebereme příliš vážně, ale poslední zima tady byla téměř bez sněhu,“ říká Daniel Chami z vesničky Mzarib, která leží vysoko v horách severního Libanonu. „Něco se tu v přírodě opravdu děje,“ dodává. V zemi, kde jsem ještě na konci března po několik let za sebou pozoroval několikametrovou sněhovou pokrývku, nejde o dobrou zprávu.

Strom bible i eposu

Jdu úplně sám lesem vysoko v horách nad maronitskou vesničkou Tannúrín a raduji se z ticha a vůně pryskyřicí prosyceného vzduchu. Představovat si, jak asi vypadal tento kout světa před tisíci let, znamená snít. Je paradoxem evoluce, že člověk tak důsledně ničí věci, o nichž tvrdí, že jsou mimořádné a systematicky devastuje přírodu, z níž vyšel. Během staletí se v tomto nerovném zápase změnily jen naše schopnosti a prostředky, princip zůstává nezměněn ...

Už v Eposu o Gilgamešovi lze nalézt příběh, ve kterém Gilgameš potřeboval dřevo na stavbu velkolepého města. Vyhlédl si tedy cedrový les v jižní Mezopotámii, který hlídal bůh bouře, dechu a větru Enlil a jeho služebníci – polobozi. Enlil měl předpovědět, že „pokud lidé jednou vkročí do lesa božské krásy, úplně ho zničí a nic z něj nezůstane“. Tak se i stalo. Gilgameš boj vyhrál a všechny stromy dal pokácet. Na místě lesa tak zůstala jen holá zem.

I v Bibli jsou cedry synonymem krásy a předmětem zničení. V Šalomounově Písni písní (Pís 5,15–16) se říká: „Jeho stehna jsou sloupy z bílého mramoru, spočívající na patkách z ryzího zlata. Vzhled má jak Libanón, je ztepilý jak cedr. Patro jeho úst je přesladké, on sám je přežádoucí skvost. Takový je milý můj, takový je můj přítel, jeruzalémské dcery.“ Na jiném místě Starého zákona (Zach 11,1–2) Zacharjáš volá: „Otevři svá vrata, Libanóne, ať tvé cedry pozře oheň. Kvílej, cypřiši, že padl cedr, že vznešené stromy propadly záhubě. Kvílejte, bášanské duby, že padl neprostupný hvozd.“

Cedr pod ochranou vládců

Výše zmíněná písemná díla samozřejmě můžeme chápat čistě obrazně, ale faktem zůstane, že osud cedrů se do velké míry naplnil v doslovném významu. Féničané cedrové dřevo potřebovali na stavbu lodí, díky nimž se stali prvním národem skutečných mořeplavců, expanze Římanů do regionu přispěla k dalšímu decimování. Cedrové dřevo bylo použito i na stavbu Šalamounova chrámu v Jeruzalémě.

Během historie se vždy našel někdo, kdo si všiml úbytku majestátních stromů a zasadil se za jejich ochranu. Římský císař Hadrián (117–138) kolem zbývajících lesů vytyčil hranici a prohlásil je za vlastnictví říše. O bezmála dvě tisíciletí později (v roce 1876) se britská královna Viktorie zasadila o vznik lesíka „Al-Arz ar-Rabb“. Během první světové války ale právě vojska Britského impéria těžila množství cedrů na výrobu železničních pražců.

Ráj v Zemi cedrů

Stejně krásný jako pohled do údolí z vyhlídky Rás-al-Wádí v Tannúrínu je smíšený les Horš Ehden, jenž leží v blízkosti stejnojmenné vesničky na severu Libanonu. Když člověka obklopí houštiny, stává se menším a svět kolem něj získává magický rozměr. Koruny cedrových stromů zakrývají nebe a z kamenitého chodníčku vytvářejí cestu do pohádky. Dotýkat se kůry starých stromů a dýchat vlhký vzduch je něco zcela jiného, než kráčet vyprahlou odlesněnou krajinou. My, lidé ze střední Evropy, si něco takového neuvědomujeme v plném rozsahu a doma to možná ani neumíme pořádně ocenit. Tady, v horách „Země cedrů“, jak Libanonu stále mnozí říkají, je stín lesa mnohem vzácnější.

Zachránit tato překrásná místa a vznešené stromy by mělo být věcí nás všech. Pokud by cedry zůstaly jen na vlajkách, v písních, vyryté na ozdobných vratech, nebo ve znaku libanonské falangistické strany „Hizb-al-Katáib“, svět by přišel o kus historie a nenahraditelný symbol. „Al-Arz“ je symbolem síly i jednoty. Pokud mu po staletích hříchů nakonec pomůžeme, přežije v jednotě s námi lidmi.

Portrét dlouhověkého obra

Cedr libanonský (Cedrus libani) je neopadavý, dorůstá výšky dvaceti až čtyřiceti metrů a průměr jeho kmene může dosahovat až tří metrů. Nejstarší jedinci mají přes tisíc let, některé zdroje hovoří až o dvoutisíciletých stromech. Jeho tvrdé a velmi pevné dřevo, odolné vůči škůdcům i houbám, bylo odedávna ceněným stavebním materiálem, pryskyřice cedrů se používala při balzamování již ve starověkém Egyptě. Koruna mladých jedinců má tvar pyramidy, s přibývajícím věkem se výrazně rozrůstá do šířky. Cedry mají dva typy větví – delší, které tvoří nosnou strukturu koruny a hustší krátké, na nichž se nachází většina jehlic a šišek. Tmavozelené až modrozelené tuhé jehlice mají délku do 3,5 centimetru a rostou buď ve svazcích po 15 až 45 na kratších větvích, nebo ve spirálách na dlouhých větvích. Jehličí z cedrů se rozkládá velmi pomalu a jeho vrstva pod stromy může být i přes metr silná.

TIP: Baobaby: Pozapomenutí králové sucha

Cedrus libani je jednodomá rostlina, jejíž jedinci pohlavně dospívají ve věku 20 až 40 let, kdy rodí první šišky. Ty rostou na větvích ve vzpřímené poloze, samčí jsou šedozelené až načervenalé, válcovité a mají 3 až 5 centimetrů na délku. Samičí šišky jsou zaoblené, 5 až 12 centimetrů dlouhé a 3 až 6 centimetrů široké. Zpočátku jsou světle zelené a jak dospívají, jejich barva se mění na hnědou. Když se otevřou, vypadávají z nich dvoukřídlá semínka. Samčí šišky rostou v létě a vypouštějí pyl nesený vzduchem k samičím šiškám. Ty po opylení dozrávají o rok až dva později, zpravidla od srpna do října. Semínka pak uvolňují během zimy.