Brouci s mohutným parožím: Červnový les malých obrů
Někdy před padesáti roky byli roháči obecní celkem běžně k vidění. Přesto jejich exotický vzhled okamžitě jako magnet přitáhl každého, kdo je spatřil. Dnes se setkání s největším evropským broukem rovná malému zázraku
Roháč obecný (Lucanus cervus) z čeledi roháčovitých (Lucanidae) je největším evropským broukem, kterého pouze na délku předčí díky dlouhým tykadlům někteří tesaříci. Tento mimořádný brouk osídlil prakticky celou Evropu a jeho výskyt zasahuje až do Sýrie. Vlivem lidské činnosti však populace dramaticky prořídla a roháč se stal ohroženým druhem.
Dlouhý vývoj k mohutnosti
Roháči obecní žijí v lesích a hájích v dutinách starých stromů a odumřelých pařezech. Samečci dorůstají velikosti 35–75 mm, velmi výjimečně až kolem 90 mm, a jejich hlavu zdobí impozantní, až 25 mm dlouhá kusadla. Samičky jsou jen zhruba poloviční a jejich kusadla jsou mnohem menší a nenápadnější. Na rozdíl od nebezpečně vypadajících samců ovšem dokáží svou výzbrojí opravdu bolestivě kousnout.
Samičky kladou vajíčka do rozkládajícího dřeva, kterým se slepé larvy živí. Budoucí obři broučí říše mají v larválním stádiu měkké, krémově zbarvené průsvitné tělo, šest oranžových nohou a oranžovou hlavu, na níž jsou už v této fázi dominantní ostrá hnědá kusadla. Na nohách mají larvy kartáčky, kterými komunikují s ostatními larvami stejného druhu.
Larvy procházejí několika fázemi vývoje a po čtyřech až šesti letech (někdy podle podmínek až po osmi!) se zakukluje. Entomolog Charlie Morgan v 70. letech 20. století zjistil, že kukla roháče pak žije asi tři měsíce v půdě a v létě se nakonec líhne dospělý brouk, který se vyhrabe na světlo a odlétá se pářit s jedincem opačného pohlaví. Dospělci žijí pouze několik měsíců a živí se mízou vytékající z poraněných stromů a šťávou ze stromů a rostlin. Po páření a nakladení vajíček hynou.
Okřídlené helikoptéry
Imaga (dospělci) roháčů obecných se objevují většinou od konce května do počátku srpna. Nejvhodnějším měsícem k jejich pozorování je však jednoznačně teplý červen. Přes den je možné nalézt je na kmenech a v korunách stromů. Přes jejich velikost to ale není nic snadného, protože disponují velmi kvalitním maskováním. Zato v podvečerních a večerních hodinách, kdy za teplého počasí létají v korunách stromů, často uslyšíte jejich hlučný let.
Létají za teplého soumraku a jejich celkem pomalý pohyb vzduchem je doprovázen dobře slyšitelným hlubokým bzučivým zvukem. Samci létají mnohem častěji než samičky. Kdo měl možnost sledovat roháčův let, byl jistě překvapen, že brouk létá vzpřímeně a jeho „vzduchoplavba“ připomíná helikoptéru. Křidélky mává v osmičkách a tím vytváří vztlak mezi nimi a krovkami. Během letu pracuje celé tělo – tykadla slouží k orientaci a k vyhodnocování proudění vzduchu a nožky používá jako kormidel. Přes svou velikost jsou roháči dobří letci a jednorázově jsou schopni uletět více než jeden a půl kilometru!
Tipy pro netrpělivé
Ten, kdo nemá čas nebo trpělivost pátrat po roháčích, může se v květnu a červnu pokochat svatebními lety otakárků fenyklových (Papilio machaon). Za slunných dní se motýli na vrcholech travnatých kopců vzájemně pronásledují při divokých vzdušných tancích a usedají i na zem a rostliny.
TIP: Obrácené role predátorů: Když je z lovce kořist
Pokud je roháč obecný stále vzácnější, opak platí o kuně skalní (Martes foina), která s vítězným tažením obsadila naše vesnice i města a neváhala proniknout na půdy našich rodinných domků, chalup a chat. Tyto hbité inteligentní šelmičky pozoruji velmi často večer na chodnících městských sídlišť. Lidé, ke kterým se kuna „přistěhovala“ na půdu, si toho povšimnou zejména v červnu a červenci, kdy probíhá velmi hlučná a divoká doba kuní lásky. Kuny skalní žijí samotářským způsobem života a snesou partnera na svém území jen v období páření. I tak jde ovšem o dosti „italský“ vztah. Noční zběsilé honičky doprovázené hlasitým vřeštěním neberou konce. Není divu (jak mi před časem se smíchem sdělil jeden mluvčí policie), že někteří lidé zděšeně volali policii v domnění, že jim na půdu vnikli zloději.
Kam za roháči
Tradičními lokalitami roháče obecného jsou Bílé Karpaty, Lednicko-valtický areál, okolí Lanžhotu a Břeclavi. Roháč se také vyskytuje častěji na Křivoklátsku. U Brna stále naštěstí přežívá slabší populace v okolí Brněnské přehrady. Roháče můžete objevit i ve středním Polabí, v horním Povltaví a v podhůří Krušných hor. Vzácně se vyskytuje v jižních Čechách a na střední Moravě. Raritním nálezem byl roháč objevený dokonce na Králickém Sněžníku.
Jestliže budete mít to štěstí, že spatříte dospělého brouka, mějme vždy na paměti, že jeho vývoj trval přinejmenším čtyři roky a že nejen proto si zasluhuje naší absolutní ohleduplnou ochranu!
Divy ze světa roháčů
Opilí bojovníci
Šťastlivcům se může podařit pozorovat i pověstné souboje roháčích samečků, kteří svádějí nelítostné bitvy o samičku a o výsadu pářit se. Sám jsem několikrát v tiché lesní noci slyšel zapraskat krovky – duely mezi brouky bývají skutečně tvrdé. Odborníci si povšimli, že samci, kteří se přes den posilňují lízáním šťáv a mízy (obojí obsahuje cukr a za teplého počasí rychle kvasí), zápolí často notně opilí. Souboje těchto „ochmelků“ jsou pak prý notně divoké.
Roháč a Germáni
Roháč byl posvátným broukem starých Germánů. Nosit u sebe hlavu roháče s jeho obřími kusadly jim prý přinášelo odvahu a štěstí v boji. Doufejme, že dnes snad již nikdo něco podobného zkoušet nebude!
Nepřátelé malých obrů
Před sto lety byl prý roháč obecný běžným broukem. Dnes však „obecný“ rozhodně není! Právě naopak – je vzácný, a proto je chráněn jako ohrožený druh. Drtivou ránu zasadil roháčům svým hospodařením člověk! Tvorbou lesních monokultur, kácením doupných stromů, ničením vyhnilých pařezů, aplikací insekcitidů a celkovou chemizací a chemickými postřiky. Přirozenými nepřáteli jsou jim pak straky, krkavci, jezevci, lišky, ježci, černá zvěř a především datlovití ptáci.
