Brazilští kapesní primáti: Velký příběh zlatých lvíčků
Lvíček zlatý pochází z jihovýchodní Brazílie. Roztomilost a drobnost dospělých jedinců předurčila tyto drobné primáty do role domácích mazlíčků, což málem vedlo k jejich vyhubení
V letech 1991–1992 bylo ve volné přírodě napočítáno necelých 600 jedinců lvíčka zlatého (Leontopithecus rosalia), z nichž polovina žila v 55 rozptýlených skupinách ve čtrnácti různých oblastech. Jejich situace naštěstí nezůstala nepovšimnuta a brzy začali být zpět do přírody vypouštěni lvíčci odchovaní v zajetí. I tak dnes volně nežije více než 2 500 exemplářů, přičemž zhruba třetina z nich jsou potomky lvíčků dříve chovaných v zajetí. Díky intenzivním snahám o záchranu je tento druh v červeném seznamu IUCN zařazen „jen“ mezi ohrožené (Endangered).
Příčinu tak nízkého počtu je třeba hledat nejen v zániku jejich přirozeného životního prostředí, ale především ve faktu, že se tito malí primáti v minulosti často stávali terčem lovu.
Lvíčci zlatí jsou aktivní zhruba 12 hodin z každého 24hodinového cyklu. Na začátku dne se krmí převážně ovocem, později se soustředí na lov hmyzu. V pozdním odpoledni se ukrývají do svých doupat, dutin ve kmenech stromů, jež jsou umístěné ideálně cca 10 metrů nad zemí. Místo spánku relativně často mění, aby zmátli predátory.
TIP: Sexuálně aktivní opičky ohrožují své příbuzné
Tlupy lvíčků mají kolem 2–8 členů, v nichž vládne přísná společenská hierarchie. Rozmnožovat se mohou jen dominantní samice, jimž ve výchově mladých pomáhají ostatní členové tlupy. Lvíčci zlatí totiž často porodí dvojčata, občas i trojčata nebo čtyřčata. Mladší členové skupiny tedy ztrácejí možnost mít vlastní potomky, ale získávají zkušenosti starostí o své mladší příbuzné.
