Brazilský mokřad Pantanal: Unikát neprávem zakrytý stínem Amazonie

Mokřad Pantanal se rozkládá v samém srdci jihoamerického kontinentu. Jde o oblast, která se neprávem ocitla ve stínu slávy Amazonie, s níž má společné obrovské druhové bohatství zvěře i rostlin. Mokřad zasahuje na území dvou brazilských států – Mato Grosso a Mato Grosso do Sul – a částečně i na území Paraguaye a Bolívie. S rozlohou 230 000 km² představuje přibližně polovinu rozlohy Francie.

Charakter místa je dán množstvím vody, která se sem během období dešťů slévá z výše položených okolních oblastí. V důsledku malých výškových rozdílů pak voda na plných dvou třetinách území zůstává po celých šest měsíců. Divoká zvířata se podle výšky hladiny přesouvají na vyvýšená místa a v období sucha se zase stahují k lokalitám s pozůstatky životodárné tekutiny. Změna výšky vodního sloupce může být přitom velmi náhlá. Byli jsme očitými svědky toho, jak v důsledku srážkového přívalu stoupla hladina vody o tři metry za jedinou noc. Kvůli pravidelným záplavám jsou přítomnost člověka stejně jako intenzivní zemědělství či chov dobytka limitovány. Pantanal proto dodnes zůstává jednou z nejdivočejších a nejméně probádaných oblastí Brazílie.

Divočina nespoutaná 21. stoletím

Pantanal je jedno z mála posledních míst volné přírody, kde je možné téměř s jistotou vyhledat a pozorovat mnohé z ohrožených druhů jihoamerických savců. Jaguáry, pumy, obří mravenečníky, pásovce, tapíry nebo obří říční vydry jinde skutečně tak snadno nepotkáte. Nejčastěji pozorovanými savci Pantanalu jsou kapybary, největší hlodavci světa, jejichž jedinou ochranou vůči dravcům je jejich počet a rychlé tempo rozmnožování.

TIP: Odpadkové ekosystémy překvapují aneb Neuvěřitelná fakta o nových ekosystémech

Velká druhová různorodost panuje v Pantanalu i v rámci avifauny. Mezi 650 druhy ptáků zde žijí volavky, ibisi, ledňáčci, kolibříci, tukani a celá řada čeledí papoušků, včetně vzácného endemického ara hyacintového. Krása letícího hejna papoušků je skutečně úchvatná a slova ji dokážou popsat jen velmi těžko. Stejně tak nesnadno se popisují i pocity při pohledu na velké množství kajmanů. Zejména neobyčejné je noční setkání s těmito dravci, jejichž oči na břehu říček září v noci tisíci světélek. Po jejich kůži je ovšem bohužel stále větší poptávka než po jejich divoké kráse, takže jsou stále v ohrožení pytláky.

Návštěvy z pravěku

Ačkoli lze říct, že prakticky všechna zvířata Pantanalu jsou mimořádná, přece jen některá z nich zasluhují větší pozornost. Zejména při pohledu na tapíry, kapybary a pásovce se člověk neubrání pocitu cesty v čase zpátky do pravěké minulosti. Tapír je velice plaché zvíře, které s oblibou pobývá ve vodě. Tento vzdálený příbuzný nosorožců a koní může dosáhnout hmotnosti i tří metráků, čím se řadí k největším pozemským savcům Brazílie.

Tapíři mají velice dobře vyvinutý čich, dobře slyší, ale špatně vidí. Zvláštně tvarovaný nos užívají při spásání trávy podobně jako sloni chobot. Kvůli plachosti a převážně noční aktivitě je často možné jenom sledovat stopy, které svědčí o jejich přítomnosti. My jsme například tapíří stopy sledovali celé čtyři dny. Teprve poté se nám zvíře podařilo zdokumentovat.

Dalším neobyčejným živočišným druhem je pásovec, který se živí se hmyzem, hlavně mravenci a termity. Tento savec má na zádech krunýř, který jej chrání před predátory. Když je v ohrožení, stočí se do klubíčka a chrání tak měkké části těla.

Odříznuti vodní hladinou

Cesta za pantanalskou faunou ovšem není nijak snadná, protože oblast je řídce zalidněná a s ohledem na tuto skutečnost je zde i přiměřený počet komunikací. Místní obyvatelé se z místa na místo přesouvají pomoci malých letadel a motorových člunů. Jedinou vozovkou, kterou se dá dostat do hlubin Pantanalu ze severu je Transpantaneira – vyvýšená polní cesta vedoucí přes sto osmnáct malých dřevěných můstků. Můstky se klenou nad říčkami a mokřinami se spoustou vodních ptáků, kajmanů a kapybar, takže cestování po této cestě je zážitkem samo o sobě. Transpantaneira začíná v městě Cuiabá, dál se vine u městečka Poconé a končí o 150 km dál v Porto Jofre nedaleko husté sítě ramen řek Rio Cuiabá, Rio Tres Irmãos, Rio São Lourenço a Rio Piquiri.

Z jihu je možné cestovat autem jenom v části roku v období sucha. Naši expedici jsme plánovali na konec období sucha v říjnu. Každoroční deště ale začaly o měsíc dřív, takže jsme zažili dobrodružnou jízdu vodní plochou, pod kterou náš řidič patrně tušil původní cestu. Vzdálenost sta kilometrů jsme jeli několik hodin a potmě. Naštěstí i přes několik dramatických okamžiků jsme nezapadli a nemuseli zůstat v autě přes noc. Když jsme se o deset dnů později vraceli, byla cesta možná už jen letadlem.

Na jaguáří stezce

Jedním z hlavních cílů naší pantanalské expedice bylo spatřit a v ideálním případě i vyfotit vzácného jaguára. Vydali jsme se do lokality s největší hustotou výskytu této ohrožené šelmy na samý konec cesty Transpantaneira, protože okolí Porto Jofre je zmapovaným výskytem jaguárů světoznámé. Je nepochybné, že se jaguáři vyskytují i v jiných částech Pantanalu. Jelikož ale v nepřístupných částech divočiny není možné získat údaje, není k dispozici ani mnoho spolehlivých informací o stavech šelem. Oblast Porto Jofre je jedinečná díky soutoku množství větších a menších řek, které vytvářejí malá ramena a zátoky, kde se jaguáři v čase poledního vedra rádi ochlazují. Pozorování těchto kočkovitých šelem je tedy usnadněno jejich pohybem v nezarostlém okolí vody, kde se zvířata alespoň na malých úsecích musí pohybovat na otevřeném prostoru. Zdejší prostředí rovněž poskytuje dostatek potravy pro zvířata vypsaná na pomyslném jaguářím jídelníčku – kapybary a tapíry.

Naše pocity při úmorném hledání byly smíšené. Slib našeho průvodce Ailtona, že jaguára bezpochyby spatříme, jsme považovali spíš za marketingovou pohádku určenou k lákání turistů. Utěšovali jsme se však focením jiných nádherných zástupců téhle nespoutané divočiny, které jsme potkávali na každém kroku. Průvodce nám sice hrdě vysvětloval, že má v daném roce při stopování jaguára zatím 100% úspěšnost, ale my jsme si mysleli své. Sami jsme si však uvědomovali, že přírodě nerozkážeme. Vždyť na televizních kanálech o přírodě často sledujeme, jak televizní štáby renomovaných společností natočí celý film o hledání vzácného zvířete bez skutečného záběru hledaného tvora. Dobrodružství tak končí třeba jen nalezením stop, nad nimiž štáb nadšeně jásá. Jsou totiž alespoň znamením, že zvíře ještě nevyhynulo.

Král Pantanalu

My jsme se ovšem nemuseli spokojit jen se stopami. Po čtyřech dnech náročného putování a prohledávání oblíbených jaguářích míst jej konečně spatříme – krále pantanalské divočiny, největší kočku Nového světa. Jaguár leží ve spleti mangrovových kořenů a ztěžka oddechuje v poledním teple. Chladí se nad hladinou říčky Piqui a bez zájmu sleduje naše opatrné přibližování. Vedle nás ve stejném okamžiku skotačí párek kapybar, jež si přítomnost šelmy vůbec neuvědomují.

Zdejší výzkumníci mají v jejich teritoriích zmapováno a pojmenováno více než třicet jednotlivých jaguárů, které poznávají podle charakteristické kresby skvrn na tvářích. Pro ulehčení identifikace si jednotlivá zvířata i pojmenovali a my máme tu čest seznámit se s jaguárem Wilsonem, který byl pokřtěn díky skvrnám na čele, které mají tvar písmene „W“.

Wilson je zřejmě nasycený, protože o kapybary neprojevuje žádný zájem. V přítomnosti tohoto majestátního, více než dvoumetrového samce zůstáváme až do západu slunce. Sedíme v malém člunu jen pár metrů od břehu, na němž je jaguár rozložen, snažíme se obejít bez prudkých gest a pořizujeme vytoužené záběry. Ailton nás upozorňuje, že jaguár umí výborně plavat a vzdálenost do našeho člunu by překonal jediným skokem. Wilsonovi je ale zaplaťpánbůh na břehu dobře a jen na nás ospale pomžourává. I tak během dlouhé cesty zpátky jen tiše sedíme v člunu a zpracováváme zážitek z životního dostaveníčka.

Naděje i zkáza

Jaguár je nesporným králem Pantanalu a vrcholem potravního řetězce. Aby bylo možné jej tady spatřit i po dalších letech, musí v prvé řadě přežít celý ekosystém a zvířata, která jsou kořistí těchto nádherných šelem. Dnes je téměř 99 % území Pantanalu v soukromém vlastnictví. Majitelé mají v úmyslu pěstovat zde plodiny a chovat dobytek. Národní park Pantanal Mato-Grossense tvoří jen 1,3 % plochy Pantanalu a od roku 2000 je zařazen na seznam světového dědictví UNESCO. Jde tedy o příliš malou část. Navíc je biodiverzita Pantanalu ohrožena pytláctvím, obchodem s exotickým ptactvem a hlavně konkurenčními nepůvodními druhy a ničením životního prostředí vlivem zemědělství. Chovatelé dobytka střílejí jaguáry jako škodnou, i když většina jaguárů loví pouze svou přirozenou kořist jako jsou kapybary a tapíři. V kombinaci s potřebou rozsáhlého teritoria a nepříbuzného genofondu k páření je riziko definitivního vyhynutí jaguárů vysoké. Blýskáním na lepší časy je alespoň rozvojem ekoturismu.

Zemědělství totiž není na území tropických porostů tak jednoduchou záležitostí, jak by se mohlo zdát. Vysoké teploty a hojnost vody zdánlivě poskytují ideální podmínky pro několik sklizní ročně. Háček je ale v půdě chudé na živiny. Nejeden zemědělec tak zde skončil svůj farmářský sen ekonomickou a ekologickou katastrofou. Každý takový pokus za sebou zanechává spoušť, z níž se příroda dlouhá léta vzpamatovává. Vlivem agresivních nepůvodních druhů se ale často nevzpamatuje ekosystém do své původní formy vůbec.

K výnosům z malých farem si tak farmáři přilepšují poskytováním ubytování a služeb turistům, kteří sem přijíždějí obdivovat zatím stále početné stavy zvířat. Zbývá doufat, že tento způsob přístupu bude mít v postupu času stále větší váhu.