Botanická zahrada u Štramberka a tamní Robinson z vápencového ostrova

Koupit za veškeré své prostředky vytěžený desetihektarový vápencový lom zaneřáděný městskou skládkou vyžaduje silnou vizi a takřka bezednou porci bláznovství. Petr Pavlík má obého plné zásobárny vesmírných rozměrů. „V roce 1995 jsem si řekl, že bych si mohl najít místo, kde si budu moci hrát a splnit si konečně svůj sen,“ přiznává s chlapeckým úsměvem šedovlasý a šedovousý muž. 

Rajská zahrada z bývalé skládky

V roce 1995 vlastnil Petr Pavlík prosperující nakladatelství. Neváhal, nakoupil hromady map a jal se hledat „své“ magické místo. Vytipoval několik desítek lokalit, objel je, ale za srdce jej nevzala. Na Štramberk připadl vlastně náhodou díky tipu místního starosty. Když stanul v amfiteátru Dolní Kamenárky (dříve byla též nazývána Dolní Skalka nebo Obecní lom) na jižním úpatí Bílé hory, okamžitě věděl, že to je místo, které hledá. 

Pohled na lom ovšem vůbec nebyl idylický. Těžba zde sice byla ukončena už v roce 1920, ale člověk bez fantazie by před sebou měl pouze neuvěřitelný nepořádek: komunální městská skládka, škvárové hřiště, zbytek zkušebního okruhu Tatry Kopřivnice… „Bylo to potřeba vyčistit,“ vzpomíná Petr Pavlík. „Odjelo odtud 986 plně naložených Tater s neřádem, který se dále třídil – něco šlo do spalovny, něco na řízenou skládku nebo na nové fotbalové hřiště.“ Při pohledu na současný vzhled výjimečného arboreta se apokalyptické anabázi takřka nechce věřit. 

Za sto let bude hotovo

„Když jsme vše vyčistili, pátral jsem s kolegou po štramberských lomech,“ svěřuje se Petr Pavlík. „Byli jsme ohromeni – zjistili jsme, že jsou doslova přecpány botanickými skvosty. Naše zahrada není o jednotlivých rostlinách, nýbrž o společenstvech. Když jsme tedy dělali záchranné transfery, byl jsem do jisté míry průkopníkem. Ochranáři to obvykle realizují tak, že vyrýpnou rostlinku a přesadí ji. My jsme brali celé biomy. Stovky a tisíce bedniček, rozměru minimálně 50×80 centimetrů. To bylo náklaďáků… Pan prof. Ivar Otruba z Brna nám udělal projekt, ze kterého je v současné době uskutečněno asi 20 %. Každému říkám – přijď za sto let, bude to hotové.“ 

Záchrana „štramberáka“

Jedním z nejvýraznějších pokladů zdejší přírody je nádherný poddruh motýla jasoně červenookého (Parnassius apollo), který byl motýlkáři označován jako „štramberské apollo“ nebo familiárně „štramberák“. Na přelomu 20. a 30. let 20. století však tento skvost definitivně vyhynul a jeho preparáty označené štítky Parnassius apollo ssp. strambergensis nalezneme většinou jen v muzeu.

Přitom ještě v 19. století zde byl tento úchvatný motýl poměrně hojný, jak svědčí zápisy v dobových kronikách: „…nějaký skalař ze Štramberka přinesl do Příbora půl koše motýlů a prodával kus po třech krejcarech…“ Zánik místní populace však nezpůsobila jen lidská sběratelská zištnost, ale i narušování biotopů těžbou vápence a postupné zarůstání zbytků skalní stepi.

V roce 1983 se místní sdružení ČSOP v čele s Janem Lukáškem rozhodlo pokusit se nádherného motýla do Štramberku navrátit. Nadšenci vyhledali vhodné lokality s živnými rostlinami, především rozchodníkem bílým (Sedum album) a rozchodníkem velkým (Hylotelephium maximum) a dovezli deset housenek z Velkého Manína ve slovenských Súlovských skalách. V dalších letech probíhal transfer i z jiných slovenských lokalit. V průběhu let 1986–1993 se populace jasoňů stabilizovala a na třech lokalitách se objevovala až tisícovka imag. Dnes se jasoňové červenoocí vyskytují v PP Kamenárka, na Zámeckém vrchu, na Kotouči a právě také v Botanické zahradě s arboretem Petra Pavlíka. Repatriace tohoto druhu je považována za evropský unikát.

Honba za živým stříbrem

Kolem jasoňů jsme nadšeně pobíhali dost dlouho. Petr Pavlík se naší posedlostí evidentně bavil a přitom podotkl: „Jasoň je štramberský symbol, ale máme tady i vzácnější motýly. Třeba soumračníka skořicového (Spialia sertotius), soumračníka žlutoskvrnného (Thymelicus acteon) nebo vzácné druhy modrásků.“ Naši jasoňovou horečku to ale stejně nezchladilo …

Vedle motýlů má okolí Štramberka ještě jeden živočišný unikát. Je zde jediné místo výskytu ještěrky zední (Podarcis muralis) v Česku. Tento druh zde byl objeven velmi pozdě, některé prameny uvádějí, že v roce 1988, jiné udávají dokonce rok 1998. Se štěstím ještěrku můžete objevit na Zámeckém vrchu, na obou Kamenárkách a na vrchu Kotouč. Je záhada, kdy se sem tyto ještěrky dostaly. „Každopádně až po poslední době ledové,“ tvrdí Petr Pavlík.

Ještěrka zední má nápadně plochou hlavu s protáhlou zašpičatělou tlamkou. I její tělo je ploché, aby se mohla vměstnat do malých skalních puklin. Její dlouhé končetiny jsou vybaveny dlouhými drápky, což ji předurčuje k bleskurychlému pohybu po zdivu a skalách. Šikovná ještěrka dokonce dokáže překonávat skalní převisy a nebojí se skočit z výšky až čtyř metrů. Její pohyblivost ale neocení každý. „Fotit tahle živá stříbra je šílené,“ lamentovala Zdeňka. „Pohybují se po kolmé stěně jako magnetky ovládané bláznivým šprýmařem. Než zaostříš, jsou fuč.“ 

Poklady botanické zahrady

Štramberské jurské vápence ukrývají na 800 druhů zkamenělin a zdejší flora a fauna jsou nejsevernějším výběžkem Mediteránu (Středomoří) v Evropě. „Štramberk má ostrovní charakter – jednak přírodní a jednak kulturní,“ vysvětluje Petr Pavlík. „Zdejší vápencové bradlo je tak malinké, a přitom tak přeplněné teplomilnými druhy.“ Jako symbol Mediteránu se používá labyrint, proto je jeho motiv začleněn i v Pavlíkově botanické zahradě, kde tvoří kamennou dominantu na dně lomu. U labyrintu roste nepřehlédnutelný pětadvacetiletý cedr atlaský, který vyrostl ze semene šišky pocházející z cedrového lesa na hoře Jebel Hebru v Maroku.

V lomu nalezneme jezírka, která tvoří unikátní vápencový mokřad bohatý na vodní a bahenní rostliny. Chloubou zahrady je mimo jiné šestnáct druhů orchidejí. Kromě vodních rostlin nalezneme v jezírkách čolky obecné (Lissotriton vulgarit), čolky velké (Triturus cristatus) i vzácné kuňky žlutobřiché (Bombina variegata). 

Výčet vzácných rostlin, které se nalézají v botanické zahradě by zabral několik stran. Výběr těch nejvzácnějších jsem ponechal na botanikovi Petru Pavlíkovi. Jmenoval v prvé řadě tořič včelonosný (Ophrys apifera), židovník německý (Myricaria germania), kruštík bahenní (Epipactis palustris), zeměžluč spanilou (Centaurium erythraea), cidivku peřestou (Hippochaete variegata) a různobarvou (Equisetum variegatum) a hlaváč lesklý vápnomilný (Scabiosa lucida subs. calciola).

Rarity, výři a plány 

Ze všech místních přírodních divů mě osobně velmi zajímal ještě mrňavý – a nesmírně vzácný – „mikrošneček“ suchobělka (dříve suchomilka) bělavá (Candidula unifasciata), která je zde hojná. Také mne zaujala informace, že v dubnu 2010 se v Petrově lomu objevil divukrásný ptáček zedníček skalní (Tichodroma muraria). 

Za zmínku stojí určitě i Pouťová jeskyně, která se nachází v areálu botanické zahrady a byla znovuobjevena v květnu 1999. O jeskyni se již dříve vědělo, ale kvůli bezpečnosti v době těžby byla zasypána a zapomenuta. Jeskyně má puklinový charakter a dosud byla speleology dosažena hloubka 58 metrů.

TIP:  Pouť za batolci červenými: Setkání s potrhlými anděly

Mezi spoustou vzpomínek, snů a plánů utrousil Petr Pavlík dvě věty, které stálo za to nejen zaznamenat, ale především o nich přemýšlet: „Pravých ochranářů, kteří chrání přírodu, je v České republice bohužel málo, zbytek jsou hoši, kteří mají natažené ruce na dotace. Příroda se musí chránit nejen srdcem, ale také rozumem.“