Boj o životy: Realita polních lazaretů a obvazišť za 2. světové války

Každá válčící armáda se snaží, aby se zranění bojovníci rychle vyléčili a nedocházelo tak k úbytku živé síly. Totéž platí o léčbě nejrůznějších nemocí provázejících vojenská tažení. Pomoc zraněným a nemocným vojákům má přitom výrazný vliv na bojovou morálku. Pro muže i ženy v poli je důležité vidět, že když se jim něco stane, armáda se o ně náležitě postará. Pokud docházelo k cíleným útokům na raněné a na nemocniční zařízení, vyvolávalo to rozhořčení u přeživších a odhodlání postupovat proti nepříteli s ještě větší urputností. 

Přesvědčit se o tom mohli například příslušníci Wehrmachtu a Waffen-SS, kteří v březnu 1943 zmasakrovali pacienty v nemocnicích během bitvy o Charkov. Pokud jde o úroveň zdravotní péče, lišila se u jednotlivých armád i podle druhů vojsk a momentální situace. Kvalitně vybavená nemocnice u anglického letiště se zkušeným personálem poskytla zpravidla navrátivšímu se palubnímu střelci s průstřelem nohy lepší ošetření, než jaké bylo možné u stejně zraněného partyzána v mrazivých balkánských horách.

Z obvaziště do sanatoria 

Pokud se zaměříme přímo na frontovou linii a na organizaci odsunu raněných, najdeme sice mezi jednotlivými armádami rozdíly, v základních rysech se však systémy zdravotní péče podobaly. Jako příklad lze uvést britskou armádu. Odsun se dělil na tři pásma. První se nazývalo sběrné a působili v něm nosiči, kteří přemístili raněné na plukovní obvaziště. Tam se jim dle možností dostalo první neodkladné péče. 

Každá armáda musela uskutečňovat triáž (triage). Tento pojem již od napoleonských válek označuje třídění postižených podle toho, jak těžká jsou jejich zranění a jak akutní pomoc potřebují. Ke smutným povinnostem patří vyřazení těch, u nichž se zranění neslučují se životem a péče o ně by zdržovala pomoc těm, již měli ještě šanci. Na obvazištích se rovněž rozhodovalo, kteří ranění mohou podstoupit pěší přesun a jací potřebují odvoz do dalšího, takzvaného odsunového pásma.

Ty, již nedokázali jít dále po svých, naložili v lepším případě do polních sanitek či jiných vozidel, v horším případě do improvizovaných povozů, saní a podobných prostředků. Přepravili je do předsunutých chirurgických středisek a následně do polní chirurgické nemocnice nebo do armádní předsunuté nemocnice. Když se neuzdravili tam, a pokud to jejich situace umožnila, přesouvali je do třetího, takzvaného distribučního pásma. Léčili se v týlových nemocnicích, případně v zázemí. Docházelo i k přepravě po moři. K plnému nabytí sil pak posloužila střediska pro rekonvalescenty a různá specializovaná sanatoria. Zvláštní význam měla dlouhodobá péče o popálené vojáky.

Jak se dostat z pekla? 

Pokud se vrátíme zpět do bojové vřavy, kde právě nešťastníka zasáhla nepřátelská střela či utrpěl jiná závažná zranění, mohl do zdravotnického zařízení putovat různými způsoby. V americké armádě se využíval nejprve manuální přesun, jestliže nebyly k dispozici jiné prostředky. Zraněného podpíral či nesl jeden nebo více jeho spolubojovníků. Pokud se dostali ke zdravotníkům, kteří měli nosítka, využili je. K další dopravě již sloužily automobily, případně sanitní letadla. 

US Army pro zdravotníky upravila velké množství typů vozidel, mimo jiné klasické jeepy, ale i nákladní automobily Dodge WC-9 ½ t. Němci zase v sanitní úpravě využívali Opel Blitz. Dále od fronty již zranění a nemocní cestovali v lazaretních vlacích, které zpravidla nesly výrazné označení červeným křížem. To ale na všech frontách automaticky nezabránilo tomu, aby se takové transporty nestaly terčem úmyslných či neúmyslných útoků. Totéž platí i pro sanitní plavidla, která pojala velké množství lidí, o to větší pak ale byly ztráty v případě napadení. 

Ve známost vešel případ německé nemocniční lodi Wilhelm Gustloff, kterou 30. ledna 1945 potopila sovětská ponorka v Baltském moři. Na palubě sice vezla velké množství raněných vojáků i evakuovaných civilistů, ale i bojeschopných vojáků. Počet obětí činil asi 9 000 lidí.

Zranění partyzáni

Oproti klasickým polním nemocnicím měly složitější situaci s raněnými partyzánské a záškodnické formace v týlu nepřítele. V propagandistické publikaci od Shevqeta Musaraje S albánskými partyzány, která vyšla v roce 1951 i v češtině, se popisuje návštěva velení 1. úderné divize v divizní nemocni za války na úpatí vrcholu Korab. Autor přímo uvedl: „Nemyslete si, že vám budu popisovat nemocnici, kde mají speciální operační sály a úplné vybavení chirurgickými nástroji. Ne, soudruzi, v partyzánských nemocnicích slouží jako slamník větvičky a na vymývání ran rakije.“

Nicméně i takováto „nemocnice“ se jevila jako lepší než nutnost nést raněné během permanentních přesunů povstaleckých oddílů. Balkánské a karpatské bojiště poznalo mnoho tragédií, kdy si sami bojovníci odřezávali omrzlé prsty či celé končetiny. Případně museli zůstat u civilistů v horách nebo uprostřed plání, kdy jejich trápení ukončila před příchodem nepřítele až vlastní zbraň.

Na zraněné mysleli též instruktoři nacistických záškodnických jednotek Werwolf, které působily ve spojeneckém týlu na konci druhé světové války i těsně po ní. V příručce pro vedení takzvané malé války se doporučovalo vybudovat pro ně úkryty těsně pod povrchem země, které se nazývaly liščí nory (Fuchsloch). Pro transport zraněných si pak měli „vlkodlaci“ vyrobit improvizované sáně a na nich své spolubojovníky přepravovat.

Nemocnice za humny

Frontová zdravotní zařízený zachraňovala životy mnoha vojáků, ovlivnila však i jejich osobní život. Muži se tam dostávali po pobytu ve výrazně maskulinním prostředí opět do kontaktu s ženami. Snaha o navázání citových anebo sexuálních vztahů nebyla výjimečná, nicméně velké množství pacientů v kombinaci s jejich zdravotním stavem takové snahy často komplikovaly.

Polní nemocnice znamenaly zátěž i pro civilní obyvatelstvo v jejich okolí. Ve frontovém pásmu pro vojenské účely musely sloužit ty zdravotní instituce, které tím omezily či zrušily péči o běžné pacienty. Známý je případ zařízení Svaté Alžběty v Arnhemu, kterou převzala během operace Market Garden spojenecká 16. výsadková polní ambulance. Ve specifických případech se kvůli nemocničním účelům zabíraly obytné domy, školy a veřejné úřady. Podobná situace nastala na několika místech v Praze za květnového povstání.

I u stanových nemocnice vyžadoval jejich personál od civilistů součinnost. Autorovi tohoto článku například sdělily jeho příbuzné, že během bojů v dubnu 1945 vyrostla ve Střelicích u Brna na poli za místní částí Vršovice provizorní nemocnice, kde zraněné vyzvedávala i letadla. Lidé z okolních ulic obdrželi výzvu, aby dodali své ložní prádlo, které následně sovětští zdravotníci roztrhali a použili jako obvazy. Zemřelé pak museli místní muži pohřbívat, někdy těla mrtvých rudoarmějců nalezli i na schodech před vlastními domy.

Kosti, krev a nervy

V zásadě všechny podstatné oblasti vojenského lékařství doznaly během druhé světové války změn. Jak konstatoval tehdejší přední československý vojenský lékař Josef Liškutín, použití konzervované krve (nepřímá transfuze) a dodávání krve od civilního obyvatelstva, nikoliv od bojujících jednotek, výrazně zlepšilo lékařské výsledky v této oblasti. Mimořádných pokroků se dosáhlo rovněž ve vojenské chirurgii. Západní armády ale postihly zvýšené psychiatrické ztráty, což byl problém, který podle Liškutína „udivoval sovětské zdravotníky“. Nepochopení pro psychické nemoci svými činy vyjadřoval například též americký generál George Patton, který dokonce jednoho takto postiženého vojáka údajně zfackoval.

Navzdory obrovskému tragickému rozměru válečných hrůz přinesla druhá světová válka i pozitivní posun – úmrtnost raněných v ní činila kolem 4–5 %, tedy zhruba polovinu než ve Velké válce. Stejně tak se zvýšil procentuální podíl vyléčených a schopných řadové služby – stoupl ze 70 % na 85–95 %.