Tahanice dravých ptáků: Tuhý boj o kořist na Falklandských ostrovech

Sea Lion Island, nejjižnější ostrůvek Falklandských ostrovů, je domovem pro několik druhů ptactva. Zdejšími nejpočetnějšími obyvateli jsou tučňáci skalní (Eudyptes chrysocome) a kormoráni císařští (Phalacrocorax atriceps), kteří na skalách tvoří společné kolonie. Velká koncentrace dospělých jedinců a zejména pak jejich nemotorných mláďat láká hladové dravce, kteří neustále krouží kolem.

Spižírna je ve střehu

Tučňáci a kormoráni se dělí o větrem ošlehaný útes, čnící více než sto metrů nad mořskou hladinou. Hustota osídlení je tak veliká, že při pohledu z výšky zahlédnete skalní podklad jen v případě, že se kolonie dočasně rozestoupí při odletu několika kormoránů nebo když se na lov vydá pár tučňáků. Ani tak ale nezahlédnete skutečnou skálu. Vzhledem k tomu, že exponované místo na hraně ostrova je ptáky obýváno desítky let, odhalí se pouze vrstva zapáchajícího vysušeného trusu.

TIP: Rybák dlouhoosasý, nejvytrvalejší letec a rekordman leteckých maratonů

Nad tímto ptačím davem prakticky neustále krouží dravci. Početná kolonie je pro ně spižírnou, díky níž nejsou odsouzeni k hladovění. Představa, že draví ptáci létají do kolonie jako do restaurace, je ovšem mylná. Odnést si něco k snědku je stojí nemalé úsilí a mnohem častěji potřebují především dávku trpělivosti. Krouží někdy desítky metrů nad kolonií, jindy třeba jen pár decimetrů nad zobáky bránících se kormoránů císařských. Ti jsou totiž na rozdíl od tučňáků skalních neustále ve střehu. Lovci čekající na správný moment k výpadu si přednostně vybírají nemocné nebo poraněné kusy. Úplně nejčastěji ovšem plní službu úklidové čety, která prohledává kolonii a odnáší uhynulá zvířata. Tu a tam, v případě, že nemají jinou možnost, se odhodlají k troufalému činu a pokusí se ptačím rodičům vyrvat malé chundelaté mládě.

Hody „mrchožravých slepic“

Když jsem v hledáčku fotoaparátu sledoval let kormoránů císařských, v dáli jsem periferně zahlédl dvojici čimang hodujících na skále. Čimango falklandský (Phalcoboenus australis) je endemický dravec, který ovšem podle mých pozorování na Falklandských ostrovech není nijak zdatným lovcem. Spíš bych řekl, že je to taková „mrchožravá slepička“, která ke snědku sbírá vše, co po sobě zanechaly další druhy zvířat, nebo jim to při přepravě k mláďatům vypadlo ze zobáku. Čimango se k opravdovému lovu uchýlí pouze výjimečně a v tom případě se téměř vždy jedná o útok na mláďata.

Tentokrát se některému z hodujících čimang zřejmě poštěstilo vytáhnout z kolonie stejně velkého kormorána císařského. Muselo se jednat o raněného nebo uhynulého ptáka, protože zdravý kormorán je čimangovi rovnocenným soupeřem a v naprosté většině soubojů se ubrání.

Pomalu jsem postupoval blíž a snažil jsem se nebudit zbytečnou pozornost. Čimanga, podobně jako několik další druhů na ostrovech, se naštěstí člověka příliš nebojí, a tak se k nim dá dostat celkem blízko. Zejména v případě, kdy hodují po delším půstu. V tom případě se věnují pouze trhání kořisti a pomalu přistupujícího fotografa si nevšímají.

Další nedočkaví strávníci

Pří prvním pohledu do hledáčku mi nebylo hned zřejmé, jaký druh živočicha tentokrát posloužil k zasycení dravců. Potrava už ptáka moc nepřipomínala, snad jen podle zobáku a odlétávajících pírek se dalo usuzovat, že mohlo jít o kormorána. To se mi po chvilce potvrdilo, když dravci při porcování odkryli pařát s charakteristickou blánou mezi drápy.

Bylo zajímavé sledovat obě čimanga při hodování. Když jeden pták jedl, druhý jej pouze pozoroval ze vzdálenosti asi jednoho metru a vůbec jej nerušil. Až po chvíli, snad na nějaké vyzvání, které jsem nepostřehl, začali mršinu škubat společně. Mezi sebou se o maso nijak nervali, ale ani tak neměli na jídlo příliš klidu. Těsně nad hlavami už jim totiž kroužili další nedočkavci – chaluhy jižní.

Ohledy jdou stranou

Chaluha jižní (Catharacta antarctica, synonymum Stercorarius antarcticus) je na Falklandských ostrovech snad ještě běžnějším dravcem než čimango. Při pohledu na ptačí kolonii ji určitě nepřehlédnete. Buď spokojeně sedí na jejím okraji, nebo v letu vyhledává kořist uvnitř skrumáže zvířat. Chaluhy jsou při získávání potravy mnohem agilnější než čimanga a při přetahování o kořist dokonce dokážou donutit letícího konkurenta, aby zvrátil pozřenou potravu. Tu pak spolknou samy.

Když kroužícím chaluhám došla trpělivost, nebo jim jen v břiše začalo kručet víc, než unesly, snesly se na skálu a poměrně rychle čimanga vyhnaly. Bez boje, bez dohadování. Možná to bylo i proto, že čimanga musela být po dlouhých minutách obírání kostí vysílená. Nebo už jen měla prostě dost.

Trochu mě mrzelo, že se u mršiny neseběhla nějaká mela. Výměna chaluh za čimanga proběhla poměrně nenásilně a dramatických fotografií jsem se nedočkal. Pouze, když už z kormorána moc nezbývalo, sebralo jedno z čimang kus kormorána a letělo pryč. To si dravá chaluha nenechala líbit a začala jej stíhat. Dlouho jí to ovšem nevydrželo a po dvou náletech se vrátila ke zbytkům potravy.

Chaluhy byly, stejně jako zahnaná čimanga, dvě. U mršiny se ale chovaly úplně jinak. Žádná tolerance, žádné přenechávání potravy druhému hodujícímu. Na kormorána se prostě vrhly a každá se snažila urvat co nejvíc na úkor své spolustolovnice. Navzájem se odháněly a přetahovaly o sousta. Oproti klidnému a v podstatě pohostinnému chování čimang to byl velký kontrast.

Potravní konkurenti z Falkland

Čimango falklandský (Phalcoboenus australis)

Čimangové jsou malá skupina dravců (čtyři rody, osm druhů) obývající jihoamerický kontinent a ostrovy v jižním Atlantiku. Na jihoamerické pevnině se objevují v různých biotopech – v nížinách i na úbočích vysokých And, hluboko ve vnitrozemí, stejně jako na mořském pobřeží.

Hmotnost čimanga falklandského je do 1,5 kg a jeho početnost klesla na pouhých 1 000 párů. Z toho 400 jedinců obývá Falklandské ostrovy. Právě na skalnatém, obtížně přístupném pobřeží, má klid před pronásledováním. Čimango falklandský je totiž typický mrchožrout a z toho pramení jeho neoblíbenost u lidí. Čimanga jsou často viděna u uhynulých (případně jinými zvířaty uchvácených) kusů dobytka, což si farmáři vykládají mylně a čimanga se pak často stávají obětí jejich surové pomsty. Svým silným tupým zobákem a podobně silnýma nohama sice čimango dokáže ulovit i živou kořist, ale pouze slabou nebo nepohyblivou. Největšími konkurenty při parazitování v koloniích, jsou jim právě chaluhy.

Chaluha jižní (Stercorarius antarcticus)

Tento pták je největším druhem z chaluh jižní polokoule, řazený někdy do rodu Catharacta. Je zbarvený podobně jako ostatní velké chaluhy, navíc má na zádech bílé skvrny. Hnízdí ve třech poddruzích v subantarktické oblasti, tedy na ostrovech severně od Antarktidy a na pobřeží Argentiny. Jejich počet je odhadován na 6 000 párů. Na Falklandských ostrovech se vyskytují pouze v období léta (polovina října až duben) a to zejména v blízkosti kolonií tučňáků.

Jedná se o dravce, který se živí uhynulými ptáky, neváhá však atakovat i zraněná a slabá zvířata. Na pozoru by se před nimi měla mít i malá mláďata tučňáků. Kromě toho vyhledávají potravu i u hnízdících kormoránů, kterým často loupí i snesená vejce.

Hnízdí obvykle na malé vyvýšenině v krajině a průběhu listopadu snáší dvě vejce, která proti blízký narušitelů intenzivně brání. O tom, že se jedná o velmi agresivního a odvážného ptáka i mimo dobu hnízdění jsem se mnohokrát přesvědčil na vlastní kůži.

Čimango – dravec mnoha barev

Pro čimanga falklandská je typická jedna neobvyklost. Ptáci mají téměř každý rok trochu jiné zbarvení a barvu peří změní až šestkrát! Narozené mládě je výrazně oranžové, v průběhu prvního roku se mu peří zbarví do velmi tmavé hnědočerné, pařáty a zobák má šedý. Na přelomu druhého roku se na krku objeví drobné skvrnky a ty jsou v následujících měsících už větší a načervenalé. Třetí rok už má čimango nohy žluté, zobák do modra a většinu těla skvrnitou. Rok nato jsou ptáci oděni do šatu z hnědých skvrn s šedou linkou, hnědočervených křídlech a špičky ocasních per jsou bělavé. Pátý rok je ve znamení oranžových pařátů, modrošedého zobáku a lososově růžového peří na hlavě.

S fotoaparátem proti větru

Obrovskou výhodou fotografování v antarktických krajích je, že k mnoha zvířatům se lze přiblížit bez použití krytů a maskování. Některé druhy si vás přijdou prohlédnout i na vzdálenost jedno metru. I tak má ale focení na Falklandách do idyly daleko, protože velice silně fouká a právě u kolonií na Sea Lion Island to je snad nejhorší. Při focení jsem musel pořád držet stativ, jinak by jej vítr i se čtyřkilovým objektivem porazil. V některých chvílích, třeba když jsem zavrávoral na jedné noze, mě poryvy málem položily k zemi.

Musel jsem být neustále ve střehu a třeba jen přidání jedné vrstvy oblečení pod bundu byla čtvrthodinová operace. Neustále hrozilo, že mi vítr oblečení vytrhne z ruky. Nedalo se ani pořádně komponovat záběry, protože silné závany opírající se do velké plochy objektivu s rozměrnou sluneční clonou fototechniku strhávaly. Ještě několik dní po návratu do Čech mi zůstal tik – stačil mírný poryv větru a já okamžitě začal zjišťovat, co mi kde padá nebo odlétá.