Bodliny na sněhu: Jak si poradí ježci v chladném období
Básník Bohuslav Reynek napsal nádhernou sbírku básní Had na sněhu. Hada jsem v bílé nadílce dosud ještě nikdy neviděl, ježka bohužel již mnohokrát. Nebožákovi šlo pochopitelně o život
Ježek náleží do řádu hmyzožravců, který je nejstarším řádem dodnes žijících placentárních savců. Zkameněliny dokládají, že bodlinatí ježčí příbuzní žijí na planetě Zemi už neuvěřitelných šedesát milionů let.
Uctívaní, obávaní i nepochopení
Lidé si ježků odjakživa všímali, jak dokládají třeba zmínky ze starého Egypta. Tehdy ježci zastávali důležitou symbolickou roli. Amulety s ježčími motivy se prý používaly proti plešatosti, nebo proti uštknutí jedovatými hady. Staří Římané zase sympatické bodlináče považovali za posly jara a v Číně je dokonce uctívali jako posvátná zvířata. Zato v Irsku je pokládali za přeměněné čarodějnice a za raného křesťanství byli bodlináči považováni za ďáblovy posly.
Ve středověku se ježci počali objevovat ve středověkých bestiářích a v 16. a 17. století v mravoučných spisech o zvířatech. Dodnes se o nich vypráví řada nesmyslných pověr: prý sají kravám mléko z vemen, šplhají po stromech za ovocem, napichují si jablíčka na bodliny a odnášejí je do svých spižíren… Poslední nesmysl se na ilustracích dostal i do dětských čítanek.
Upovídané plody ježčí lásky
Na jaře, když se odehrávají ježčí námluvy, obíhá sameček svou vyvolenou v milostném menuetu. Když je samička svolná, přitisknou se bodliny na bodliny a dojde k páření. Březost trvá u ježků 35 dní a pak se na svět vykulí dvě až šest mláďat, jejichž porodní váha je cca 12 gramů.
Mláďata jsou růžová a slepá, jejich bodlinky jsou ihned po porodu ukryty pod kůží. Za několik hodin začnou drobné jehličky prorůstat (jsou bílé a měkké) a po několika dalších dnech hnědnou. Ve čtrnácti dnech života začínají ježčata vidět a slyšet; pětadvacetidenní batolata pak vyrážejí za doprovodu mámy na své první objevné a dobrodružné výpravy. Malí ježci jsou velmi „upovídaní“ – štěbetají, funí a pofrkávají.
Malé šance pozdních vrhů
Pozdní vrhy ježčích mláďat jsou ovšem výrazně ohroženy. Především proto, že se malí ježouři nestačí vykrmit tak, aby zvládli přečkat dlouhou zimu. Zoolog Dobromil Lím to v knize Čtvrtocásek popsal takto: „Mládě, co jsem spatřil z auta projíždějícího lesem na konci listopadu, jak šmejdí ve škarpě při silnici, bylo velké jen asi jako menší lidská pěstička. Ve své vyhládlosti se ani moc nestačilo stočit podle správného ježčího obyčeje do obranného klubíčka a doma se pak do předložené potravy pustilo bez nejmenšího zaváhání.“
„S hodováním skončilo teprve, když už mělo bříško vypjaté jako kůži na bubnu a kulaté jako malý míč. Potom se slastně rozvalilo na čistých pilinách a zjevně vychutnávalo okouzlující teplo domáckého lidského prostředí.“
Chování malého ježka a fakt, že zcela zapomenul na obezřetnost, je zcela pochopitelné. Vždyť ježek, který v listopadu váží méně než 500 gramů, má jen pramalé šance, že se dožije jara. Nalezené slabé mladé ježky, ale samozřejmě i vyhublá dospělá nebo nemocná zvířata, můžete předat do záchranných stanic volně žijících živočichů, nebo se o ně přes zimu postarat sami. Při rozhodování bychom měli brát v úvahu smutný fakt, že příštího jara se dožívá jen pouze asi 30 % ježčí populace!
Vzorná péče? Bez mléka!
Ježci jsou nositeli mnoha vnějších i vnitřních parazitů. Pokud se tedy rozhodnete vzít ježčí osud do vlastních rukou, zbavíte malé pichláče blech např. 1% sprejem Arpalit nebo Bolfo, případně zásypem Bolfo. S odstraněním vnitřních parazitů by měl poradit veterinář (jde o tzv. odčervení, která známe při péči o psy nebo kočky).
Ježka v domácí péči můžete krmit masitými psími nebo kočičími konzervami, smíchanými s různými přílohami, třeba ovesnými vločkami, vařenou rýží, strouhankou, těstovinami či trochou tvarohu. Ježkům velmi prospívají vařené drůbeží krky. Samozřejmě vítaní jsou mouční červi, cvrčci a sarančata. V žádném případě jim však nepodávejte mléko!
Doma, nebo u specialistů
Jestliže se tedy ježkovi rozhodnete poskytnout na zimní období nájem, postačí mu bednička (ideálně o rozměrech 100×200 cm), jejíž dno vystelte novinami a stelivo často měňte. Do tohoto výběhu je ještě potřeba vložit krychlovou bedničku (o hraně cca 30 cm) s vchodem, kterou nájemník potřebuje naplnit senem, nastříhanými novinami nebo proužky papíru (které zůstávají po skartaci). To bude ježčí ložnice. Samozřejmě nesmíte zapomenout na misku s vodou. Jakmile se ježek vykrmí do ideální hmotnosti, uchýlí se v chladném prostředí do ložnice, kde zavrtán do jara přespí. Po probuzení jej ještě pár dní pohostěte a pak vypusťte na vhodné lokalitě.
TIP: Všudypřítomná a nepostradatelná liška: Predátor, který je všude doma
Pokud si netroufáte o nalezeného ježečka postarat, kontaktuje nejbližší záchrannou stanici pro volně žijící živočichy. Jejich seznam naleznete např. na www.zachranazvirat.cz. Mnoho užitečného se lze dozvědět na www.jezekvnouzi.estranky.cz.
Led odlišil druhy
V poslední době ledové vytlačily evropské ježky ledovce jihozápadně na Pyrenejský a Apeninský poloostrov a východně na Balkánský poloostrov. Po ustoupení ledovců (asi před 12 000 lety) se po vynucené izolaci ježci vraceli již jako dva odlišné druhy:
- Ježek západní (Erinaceus europaeus) má tmavší zbarvení (od světlehnědé až po tmavohnědou). Hlavu má světlejší a od čenichu k oku se mu táhne tmavší pruh ve tvaru písmene „V“, takže to vypadá, jako by nosil brýle. Hnědě a bělavě pruhované bodliny (ježek jich má asi 7 000) má pečlivě uhlazené. Samečci jsou poněkud větší než samičky, nejstatnější jedinci mohou vážit až 1 800 gramů
- Ježek východní (Erinaceus concolor) je zbarven od pískové až po tmavošedou. Působí poněkud rozcuchaně, neboť bodliny mu rostou neuspořádaně. Od ježka západního jej též odlišuje bílá skvrna na břichu a na prsou; ve stáří má celou hlavu a břicho šedé až bílé.
Na území Česka žijí oba druhy a občas mezi nimi dochází ke křížení; u potomků přestávají rozlišovací znaky platit, neboť mohou nést oba druhové znaky. Ježci přes zimu hibernují, budí se v březnu (ježek východní), respektive v dubnu (ježek západní).
