Blízká setkání s jaguárem: Největší šelmou Ameriky

Je polovina listopadu a moje žena Radana a já se v nekřesťansky brzkou ranní hodinu ploužíme vyschlým korytem říčky v brazilské části mokřadu Pantanal poblíž Sao Bento. Zrovna se zabývám tím, že v duchu spílám všem živým tvorům v okolí za to, že musí být aktivní tak brzy po ránu a ne třeba až po deváté. Na protějším břehu šmejdí nosál a chvíli po něm se ukázal i nemotorný tamandua. Radana jen tak cvičně fotí slunatce, který se k nám blíží podél vody. Nakonec mi to nedá a přidám se k ní také. „Ty vole, vedle tebe sedí jaguár,“ najednou mi Rady šeptem hlesne do ucha.

Ústup před jaguáří matkou

Na tuhle i v jihoamerickém pralese těžko uvěřitelnou větu se dá reagovat jedině s klidem. Žena se zjevně taky ještě úplně neprobrala, myslím si a nahlas říkám: „Jaký jaguár?“ „No, ten vedle tebe, za tou větví!“ „Za jakou větví…?“ ale v tom ho taky uvidím. Sedí jen pár metrů od mého obličeje, pošvihává ocasem a upřeně mi zírá do očí. Po včerejším soaré s jaguářím tygrem mne však hned tak něco nevyvede z míry. Zamířím objektivem na kočku a cvakám. Ostatně Radana dělá to samé…

TIP: Levhart – Neviditelný lovec a skvrnitý přízrak z Masai Mara

Jaguár si nás nepřestává měřit upřeným pohledem. „Mami, co je to za divné kapybary, ty jsme ještě nebrali“, prohodí žertovně Rady po chvíli a teď mně to „docvaklo“ také. Velké uši, zjevným údivem vypoulené oči – to kotě prostě ještě nevidělo člověka. Kotě! „Tady někde musí být i maminka“, procedím mezi zuby. „Rychle to sbal a padáme, ale opatrně, jen žádné rychlé pohyby. Jestli máme matku někde za zády, je to fakt problém!“ Zároveň přemýšlím, jak dlouho nás ten jaguáří dorostenec vlastně pozoroval a hlavně, jak se k nám mohl přiblížit tak tiše, že jsme ho vůbec neslyšeli přicházet. Přitom chůze v suchém listí hlukem připomíná procházku v corn flakes.

Štěstí u brlohu

Plížíme se podél břehu a tváříme se, že tu vůbec nejsme. „Uf,“ vydechuji s úlevou po padesáti metrech potupného plížení a narovnávám si záda. Jen mimoděk přejedu pohledem hranu břehu asi dva či tři metry nad námi. A tam stojí. Maminka! Ve vší své divoké kráse nervózně švihá ocasem stejně, jako její potomek a zírá dolů přímo na nás. Úplně jsem zkoprněl leknutím, ale ne na dlouho. Jaguár se k mé nezměrné lítosti pomalu, zcela beze spěchu otočil a zmizel za hranou břehu. Okamžitě se drápu až na vrchol prudkého svahu a pak zadýchaně dřepím a dalekohledem pročesávám les v naději, že nádhernou šelmu aspoň na moment zahlédnu ještě jednou.

„Je pryč“, hlásím zklamaně dolů Rady, která mezitím šplhá podél uvolněných kořenů velkého stromu nahoru za mnou. Zadýchaně se postavila vedle kmene, když vtom přesně na místě, kde před okamžikem stála, se ozvalo tupé žuchnutí, provazy kořenů se rozletěly do stran a zpod břehu vystřelil mohutný jaguár. Dlouhým skokem dopadl dolů do bahna na dně říčky. Dvěma, třemi odrazy se pak přenesl až na druhou stranu a dalším skokem vylétl do výše. Aniž by se vůbec dotknul protějšího břehu, vznesl se s neuvěřitelnou silou až nad něj a proskočil stěnu lesa, která se za ním neslyšně zavřela.

To celé trvalo jen pár okamžiků, jaguár je dávno pryč, ale rozfázovaný obraz celé scény ještě stále dobíhá v mé hlavě. Ve zpomalené filmové smyčce dosud fascinovaně zírám na souhru svalů na širokých zádech a na rozdíl od skutečnosti dokonce slyším na pozadí dunivou ozvěnu jaguářích skoků. Také Radana stále třeští oči do místa na protějším břehu, kde šelma zmizela a proměnila se v přízrak. Ale spíš je stále v šoku. Asi jí došlo, že nahoru šplhala ani ne půl metru od jaguáří hlavy. Také mně, jen při pouhém pomyšlení, co by se mohlo stát při očním kontaktu s predátorem z tak bezprostřední blízkosti, běhá mráz po zádech. Teprve při sestupu dolů ze břehu jsme pak pod kmenem stromu objevili prostornou kavernu, zjevně jaguáří brloh.

Pět vzácných setkání

Upravený zápis z mého deníku líčí setkání hned se třemi jaguáry během krátkého okamžiku v korytě vyschlé řeky v linii kratší než sto metrů. Stalo se to brzy z rána a z hlediska chování jaguárů jde o velmi neobvyklý jev. Zvláštní je zejména přítomnost samce poblíž matky s asi šest až sedm měsíců starým mládětem. Byla již matka znovu připravena k páření? Na tuto otázku nedokázal jasně odpovědět ani přítel Rafael Hoogesteijn, přední zoolog nadace Panthera, která se v Pantanalu věnuje výzkumu a ochraně jaguárů.

Snad ještě podivnější je však skutečnost, že jsme spolu s Radanou pozorovali celkem pět jaguáru během tří dnů. Rady je navíc vášnivou „wildlife“ fotografkou a tady se jí podařilo zachytit divoké jaguáry z naprosto bezprostřední blízkosti. Navíc způsobem, o kterém jsem si dosud myslel, že ani není být možný. Naprostá většina snímků „divokých“ jaguárů totiž zachycuje krotká, či jinak manipulovaná zvířata. Popsané setkání se odehrálo na farmě Panthery Sao Bento v brazilském Pantanalu. Vlastně se s jaguáry při své práci malíře divokých zvířat setkávám docela často, ale v naprosté většině zaznamenávám pouze přítomnost stop, typické hlasové projevy, jaguáří značky či zbytky kořisti. Plachý jaguár je však spíše přízrakem a přímá setkání z čí do očí jsou více než vzácná.

Jaguáří „umanutci“

Jaguár (Panthera onca) je nejmocnějším predátorem amerických kontinentů a podle Červeného seznamu IUCN spadá do kategorie Téměř ohrožený. V současné době živoří omezená populace dokonce na jihu USA (Arizona), odkud se území obývané jaguárem táhne dolů až do severní Argentiny. Molekulárně biologické analýzy nečekaně a navzdory tvrzení většiny literatury naznačují, že jaguár netvoří žádné poddruhy a celá populace je geneticky naprosto homogenní. Další překvapení přinesl také výzkum potravních návyků. Jako vrcholový predátor je jaguár sice naprostý oportunista, nicméně zjištění na některých farmách v oblasti Pantanalu (ekosystém mokřadu, savany a opadavého tropického lesa) jsou přesto překvapivá. Nejčastějším úlovkem jaguárů je zde totiž kajman brýlový a teprve potom hojná kapybara a spárkatí sudokopytníci. To samozřejmě nebude platit pro populaci jaguárů třeba v Amazonii, což souvisí s jinou potravní nabídkou.

Pozoruhodný apetit jaguárů úzce souvisí s jejich konflikty s farmáři, poněvadž významná část jaguáří populace žije právě v oblastech extenzívně využívaných k chovu dobytka (venezuelské Llanos, brazilský, bolivijský či paraguayský Pantanal, bolivijské Beni atd.). S Rafaelem jsem se poprvé setkal asi před deseti lety uprostřed Llanos a již tehdy se problémem střetů jaguárů a lidí zabýval. Jeho výzkumy přinesly celou řadu poznatků zcela zásadních pro ochranu jaguárů.

Ukazuje se například, že na farmách, kde je regulován či zcela zakázán lov divokých zvířat a část pozemků je ponechána ladem, jaguáři téměř přestanou napadat dobytek a zaměří se na svoji přirozenou potravu. Ekonomický benefit podobných opatření lze vyjádřit ve statisících korun nemluvě o zachování aspoň části přirozeného ekosystému. Ukazuje se tak, že konflikt farmářů s jaguáry je často zbytečný a je motivován mnoha předsudky a neznalostí. Možných opatření k ochraně, která navrhuje Rafael, je celá řada a osvěta a podpora farmářů ze strany nevládních i státních institucí je jedním z nejdůležitějších z nich. Jaguáří populace ohrožují i další dva zásadní faktory: ilegální lov a zejména ztráta přirozeného prostředí či jeho fragmentace. Proto newyorská nadace Panthera přišla s megaprojektem na propojení vitálních populací jaguára koridory (The Jaguar Corridor Initiative / www.panthera.org). Zprvu čistě idealistická umanutost několika byť zkušených ochranářů a zoologů pod vedením Alana Rabinowitze si ale dnes, kdy jsou úspěchy tohoto projektu naprosto hmatatelné, získává stále větší respekt a obdiv.

Největší šelma Ameriky

Jaguár americký (Panthera onca) je po tygrovi a lvovi třetí největší kočkovitou šelmou. Stejně jako tygr, i jaguár se zdržuje blízko vody a s oblibou plave.
Variace velikosti a hmotnosti je u tohoto zvířete pozoruhodná. Největší známý samec vážil téměř 160 kilogramů a velikostí se tak téměř rovnal lvům. Byly ovšem zaznamenáni i extrémně malí dospělí jedinci s hmotností kolem 40 kilogramů.

Samice jsou v průměru o 10–20 % menší. Bez ohledu na menší vzrůst mají tito dravci nesmírně silný stisk čelistí a srovnávací studie je podle tohoto parametru (vzhledem k velikosti těla) postavily do čela kočkovitých šelem. Konkurovat jim může pouze levhart obláčkový; tygr i lev mají stisk slabší. Síla jaguářích čelistí umožňuje tomuto lovci neobvyklou smrtící metodu: kousnout přímo do lebky oběti, kterou rozdrtí společně s mozkem, což je pro kořist pochopitelně fatální.

Jaguárů ubývá a tento druh je zařazen mezi téměř ohrožená zvířata (kategorie podle IUCN). Odhadnout počet těchto šelem je velmi těžké a žádné celkové číslo není udáváno. Jsou sice chráněni, ale ještě stále dochází k jejich zabíjení, zejména při konfliktech s rančery a farmáři v Jižní Americe.

Mezi jaguáry se občas vyskytují černě zbarvení jedinci. Této barevné odchylce se říká melanismus. Při vhodném osvětlení je ale i u těchto zvířat možné pozorovat na srsti rozety, které jsou větší než na srsti levhartů (od nichž se liší mnoha dalšími znaky včetně zcela rozdílného výskytu) a jsou vyplněné jednou či více tmavými skvrnami.