Bílá paní na hlídání: Kde se vzala pověst o dobrodince v bílých šatech?

Když se řekne „hradní strašidlo“, tak nás vedle raráška a bezhlavého rytíře automaticky napadne bílá paní. Alois Jirásek však tento přízrak nevnímal jen jako nějakého „bubáka“. Zjevení popisuje jako strážce rodu, který přichází s upozorněním či varováním. 

Přízrak podle Aloise Jiráska 

V jeho Starých pověstech se dočteme: „Některým rodům se zjevovala bílá paní. Tak Berkům z Dubé, pánům z Lipé, Svamberkům (Švamberkům, pozn. red.), zvláště pak pánům z Hradce a z Rožmberka. Vídali ji na Telči, na Bechyňském hradě, v Krumlově, v Hradeckém zámku i v Třeboňském. Kdykoliv se ukázala, mohli se v těch místech nadíti nějaké události, veselé nebo smutné. Buď se někdo narodil nebo zemřel, nebo svatby slaveny v tom rodě. A vždycky se jevila v bělostném obleku, paní vážná, urostlé postavy, majíc hlavu rouškou zavitu jako vdova. Jen když něco žalostného nastávalo, mívala prý na rukou černé rukavičky.“ 

Oproti zažité představě se přízrak objevoval klidně i přes poledne. Spisovatel navíc uvádí, že „paní vážná“ se někdy dokonce i smála: „Léta 1539 narodil se panu Joštovi z Rožmberka, tehdy těžkou nemocí navštívenému, na Krumlovském hradě nejmladší synáček Petr Vok. Ten pak byl posledním po meči svého starobylého rodu. Chlapečka ošetřovaly chůva a kojná, u nich byl neustále. Kromě těch však měl ještě jinou, pečlivou a laskavou opatrovnici. Zjevila se pokaždé v noci, kdy všechen Krumlovský hrad, mohutně strmící nad Vltavou, stichl, kdy všecko spalo i chůvy. Byla to bílá paní. Okna komnaty, v níž malý Petříček chován, byla zamčena, dvéře též, ani se nehnuly, ale bílé zjevení kde se vzalo, tu se vzalo, stanulo náhle prostřed jizby. A vyjasnilo se od něho v těch místech, jako by plná zář měsíce sem padala. Bílá paní stanula u kolébky zastřené lehkými nebesy na čtyřech sloupích, odhrnula záclony, sklonila se ku kolébce a hleděla na poslední ratolístku starého kmene Rožmberského. Kojná a chůva seděly opodál a spaly, ani se nehnuly. Pak když chlapeček zaplakal, vzala ho bílá paní, chovala ho, hýčkala, hladila, líbala ho i smála se na něj, až se utišil, až dítě tiše usnulo. Po té zmizela, jako když unikne, zhasne paprsek měsíce.“ 

Kde se legenda vzala 

Pověst o bílé paní kupodivu nevznikla u nás. Nejspíš přišla z německých zemí, kde se tradoval příběh o nešťastné Kunhutě. Té po hraběti Ottovi von Orlamünde zůstala dvouletá dceruška a tříletý syn. Mladá vdova se však vášnivě zamilovala do Albrechta Sličného a toužila po novém sňatku. Citu nepřál Albrechtův otec norimberský purkrabí Fridrich IV. ani jeho žena, což Albrecht vyjádřil obratem, že „lásce brání čtvero očí“. Kunhuta to pochopila tak, že sňatku překáží její děti, a tak je zavraždila. Očima jim vrazila do hlavy ostrou jehlici. Za to je odsouzena k věčnému trestu. 

Tato pověst se spojuje s rodem Hohenzollernů, s nimiž jsou dynasticky spřízněni jihočeští Rožmberkové, a tak se legenda dostala i na naše zámky. Bohuslavu Balbínovi pak vděčíme za to, že je bílá paní chybně ztotožňována s Perchtou z Rožmberka, která byla nešťastně vdaná za Jana V. z Lichtenštejna. Krutý manžel ji (ve spolku se svou matkou a sestrami) celý život trýznil. Pokoru prý našel až na smrtelné posteli, kdy se začal kát a žádat o prominutí. To mu však usoužená žena nedokázala dát. Za to ji proklel a nešťastnice je proto odsouzena k věčnému utrpení. 

Perchta z Rožmberka byla s bílou paní ztotožněna omylem. Její život však dokazuje, že týrání a zneužívání se nevyhnulo ani ženám z nejvyšších vrstev. Naši pozornost si zasluhuje i svérázná logika pověsti. Zatímco tyran v klidu spočinul v hrobě, ubohá oběť je odsouzena k věčnému utrpení. Žena totiž musela odpouštět a nedostatek odpuštění byl prostě neodpustitelný.