Běžníci a světlušky: Lovci a světlonoši mikrokosmu
Při objevování tajů přírody vůbec není potřeba mít vždy po ruce dalekohled. Někdy úplně stačí vědět, co hledáte, nebo se zkrátka vydat do lesa a pozorně koukat kolem. Tak vám například neuniknou nesmírně zajímaví běžníci kopretinoví nebo pohádkově působící světlušky
Jakmile na jaře rozkvetou bílé a žluté květy, vždy se těším na pozorování nijak vzácného, ale fascinujícího pavouka běžníka kopretinového (Misumena vatia), jehož samičky jsou skutečnými dravci hmyzího mikrosvěta.
Přestože jsou běžníci kopretinoví běžným druhem, zpravidla zcela unikají lidské pozornosti. Jestliže se vám je však podaří spatřit, určitě si všimnete nápadné pohlavní dvojtvárnosti, takzvaného dimorfismu. Zatímco samička měří až 12 mm, sameček dorůstá velikosti pouze 4 mm. Kromě toho jsou samičky barevně velice proměnlivé: škála jejich zbarvení sahá od bílé, přes žlutou až k zelenkavé a po stranách zadečku mají některé z nich červené pruhy.
„Uniforma“ samečků je naproti tomu jednotná – s tmavě hnědou hlavohrudí doplněnou úzkým světlým podélným pruhem, a kontrastně bílým, hnědě pruhovaným zadečkem. Jejich nohy jsou na rozdíl od samiček vždy světle a tmavě proužkované.
Stvořeni pro lásku
Samičky běžníků kopretinových ovšem nejsou jen barevně různorodé. Navíc dokážou zbarvení měnit podle odstínu květů, jež si zvolily za loviště. Na žlutých květech se buňky jejich pokožky naplní žlutým tekutým pigmentem, kdežto na bílých květech sestoupí žlutý pigment hlouběji a jinak průsvitnými buňkami je vidět guanin, který dává pavoučicím bělostný vzhled. Barevná proměna samic trvá několik dní, samečci tuto schopnost vůbec nemají.
Zvídavého čtenáře zřejmě napadne otázka: „Proč jsou samečci těchto pavouků oproti samičkám tak malí, a proč nejsou schopni barevné přeměny?“ Odpověď je až překvapivě prostá: samečci vůbec nepotřebují velikost ani maskování, které samičkám pomáhá k úspěšnému lovu, protože na rozdíl od svých ženských protějšků vůbec nepřijímají potravu! Jejich život je totiž kratičký a naplněný jediným posláním – rozmnožením rodu. Po splnění svého úkolu hynou.
Lovecké „bezpečnostní pásy“
V některé odborné literatuře a především na internetu je často uváděno, že běžník kopretinový nespřádá vlákna. Je sice pravda, že nevytváří klasické pavoučí sítě, ale bez možnosti využití pavoučího vlákna se rozhodně neobejde. Samičky se například pomocí spuštěného vlákna dokáží nesmírně přesně přemisťovat mezi velmi vzdálenými květy. I pro nezasvěceného člověka je markantním důkazem faktu, že běžníci kopretinoví vlákna spřádají, skutečnost, že právě tento pavoučí druh je odpovědný za pověstné babí léto
Vlákno má pak ještě jedno méně obvyklé použití. Samičky běžníků kopretinových jsou nesmírně schopné lovkyně. Dokážou svýma dlouhýma předníma nohama chytit i kořist několikanásobně větší než ony samy a na jejich jídelníčku najdeme kromě much a pestřenek často i různé druhy motýlů. Osminohé predátorky se neváhají obořit ani na úporně bojující včelu nebo vosu. A právě při zápasu s takto zdatnou obětí se vlákno znovu velmi hodí. Samičky jednak spřádají v květech nenápadná vlákna k zadržení kořisti a k tomu se samy připoutávají vláknem k podkladu, aby znásobily své síly.
Samečci, kteří protančí noc
Zatímco správný čas pro pozorování běžníků je za denního světla, noc nabízí další pozoruhodnou možnost, jak se stát přímým svědkem přírodního dění. Už za teplých červnových nocí totiž lesní tmu prozáří světlušky.
Světlušky větší (Lampyris noctiluca) jsou brouci z čeledi světluškovitých. Schopnost létat mají pouze samci tohoto druhu, ale příslušníci obou pohlaví dokážou vyzařovat zelenkavé světlo, které mohou podle vlastní vůle zapnout i vypnout. Při ohrožení dokáže světluška bolestivě kousnout.
Světlušky jsou aktivní za červnových, červencových a srpnových nocí (při teplém září je můžete zastihnout dokonce i v tomto měsíci). Menší samečkové (10–12 mm) létají se slabým světlem, „tančí“ tmou a pátrají po samičkách (15–20 mm), které leží v trávě, svítí velmi výrazně a lákají partnery k lásce. Po páření a nakladení vajíček oba partneři do několika dnů uhynou.
Tajemství „lampiček“
Samičky tedy svítí intenzivněji než samečci. Na rozdíl od nich nemají krovky a nápadně se podobají larvě. Nelétavé „dámy“ ovšem mají více světelných orgánů než samečkové – jejich světelná políčka se nacházejí mezi šestým a sedmým kroužkem a na osmém mají dodatečnou světelnou skvrnu. Ploché tělo samečků je zbarveno do hněda a na dlouhých krovkách má několik podlouhlých rýh, pokrytých jemnými chloupky. Světelnou skvrnu mají pouze na sedmém kroužku na břiše.
TIP: Smrt ve žlutém hávu aneb Nebezpečné dobrodružství opylování
Samičky i samečci svítí díky bioluminiscenci – procesu chemických reakcí v živých buňkách a tkáních (konkrétně tento proces se nazývá chemoluminiscence). Záření vzniká v okamžiku, kdy se luciferin odbourává enzymem luciferázou a uvolněná energie je vyzářena ve formě světla. Stojí za zmínku, že tento chemický pochod neprodukuje žádné teplo, a proto je neobyčejně efektivní – plných 90 % vložené energie je přeměno na energii světelnou.
Zachování rodu
Páření běžníků kopretinových vypukne koncem května a přetrvává v červnu. Sameček lapí samičku zezadu svýma dlouhýma nohama, otočí se, aby byl na její spodní straně, a potom střídavě zasouvá bulbusy do pohlavní destičky své vyvolené lásky. Mezi pářením jsou časté přestávky.
Po aktu se samička většinou nechová agresivně a sameček tak může v klidu odběhnout. Své poslání ovšem již splnil, a tak krátce po kopulaci hyne. Samičky nedlouho po oplodnění vytváří velký kulovitý kokon, který připředou na spodní stranu buď květu nebo listu a následně ho střeží. Vývoj běžníka kopretinového je jednoletý.
Kde je najdete
Kam za běžníky kopretinovými
Musíte zamířit na květnaté louky, na paseky listnatých a smíšených lesů, ale i do přírodních zahrad. Dobře si všímejte kvetoucích rostlin podél lesních cest! A především je nutno mít oči na stopkách. Samičky běžníků kopretinových mají dokonalé mimikry – ostatně právě proto jsou tak úspěšnými predátory.
Kam za světluškami
Za vlahých nocí do lesů, na lesní mýtiny, do městských i zámeckých parků… A také podél potůčků a bystřin, kde tvoří světelné stezky například nad porosty devětsilů. Po světluškách netřeba pátrat – když se objeví, jsou nepřehlédnutelné!
