Baobaby: Pozapomenutí králové sucha
Baobaby jsou natolik výjimečné stromy, že lze jen těžko uvěřit, jak dlouho unikaly pozornosti vědců. Podrobnější seriózní botanické informace o nich se do Evropy dostaly až na přelomu 19. a 20. století
Stará africká legenda praví, že baobab byl jedním z prvních stromů, který se objevil na zemi. Po něm přišla štíhlá, půvabná palma. Když ji baobab spatřil, spustil nářek, že chce být štíhlejší. Objevil se také Brachychiton, „plamenný strom“, a baobab mu záviděl jeho krásné květy. A když uviděl velkolepý fíkovník, žadonil, aby měl také takové plody. Bohové už nehodlali jeho stížnosti dále snášet. Aby baobab umlčeli, vytrhli ho ze země a zasadili jej kořeny vzhůru.
Na okraji zájmu
Obyvatelé Afriky si o baobabech vymysleli spousty podobných legend, pověr a domorodých pověstí a tyto stromy se jim staly užitkovou plodinou, vítaným sousedem i mocným božstvem. Mimo africký svět se ale o existenci neobvyklých stromů dozvídal jen pozvolna. Nejstarší zmínky o baobabech pocházejí z cestopisu arabského cestovatele Ibn Batúky ze 14. století. V dalších stoletích se objevovaly jen kusé informace od cestovatelů, obchodníků a námořníků, i když v 16. století se do Evropy dovážely plody baobabů z Egypta. V polovině 18. století přivezl francouzský přírodovědec Michel Adanson (1727–1806) z několikaletého pobytu v Senegalu detailní kresby a první důkladný popis baobabu. Na jeho počest sám C. Linné nazval rod jménem Adansonia. O existenci australských baobabů se Evropa dozvěděla začátkem 18. století a seriózní botanické údaje o druzích na Madagaskaru pocházejí z přelomu 19. a 20. století.
Pomalu přibývalo poznatků o ekologii a životní strategii baobabů, ale jejich skutečně vědeckému studiu se věnoval až americký botanik z Missoury Botanical Garden, D. A. Baum v 90. letech 20. století. Podrobná revize rodu vyšla v roce 1995 – tedy zcela nedávno. Je opravdu zvláštní, že tak nápadné a zajímavé stromy věda tak dlouho opomíjela, zatímco v Evropě byl zkoumán kdejaký mech či řasa.
Baobaby jako vězení
Baobaby se dožívají velmi vysokého věku, který ale nelze spočítat stejně jako u jiných stromů. Tito pozoruhodní zástupci flóry totiž nemají letokruhy a k datování se proto používá radiokarbonová metoda. Podle ní by nejstarší jedinci mohli pamatovat až 2 000 let.
Nejznámějším druhem je africký baobab prstnatý (A. digitata), řazený do samostatné sekce Digitata. Roste především v jihovýchodní části Afriky, tedy v Jihoafrické republice, Botswaně a Zimbabwe, vyskytuje se však v savanách celé Afriky jižně od Sahary. Do západního Madagaskaru a dalších tropických zemí je lidmi zavlečený. Patří k nejmohutnějším druhům, dorůstá výšky až 25 m a průměru kmene až 10 m. Od ostatních druhů se liší bílými voskovitými převislými květy, které silně voní a obsahují velké množství nektaru.
Tyto baobaby rozkvétají většinou v noci, květy mají až 20 cm v průměru, ale vydrží jen 24 hodin, proto je o ně v živočišné říši velký zájem. Jejich opylovači jsou kaloni, na nektaru se však přiživují i drobné poloopice a hmyz. Plod vejčitého tvaru mívá velikost kolem 12 cm a sametově chlupatý povrch. Afričané jeho šťávou léčí horečky. Adansonia digitata obývá otevřené a téměř bezlesé savany a polopouště. Je to dost odolný a přizpůsobivý druh, který vydrží i hodně extrémní podmínky. Ve své domovině bývá často poškozován slony, kteří požírají dřevo nasáklé vodou v době sucha. Plody jsou potravou opic a ptáků.
Adansonia gregorii roste na severozápadě Austrálie, v křovinaté, sezónně opadavé vegetaci. Řadí se do sekce Longitubae spolu se čtyřmi madagaskarskými druhy. Je to baobab střední velikosti, dorůstá výšky 9–12 metrů, ale může být hodně (až pět metrů) široký. Dlanité listy mají využití v domorodé medicíně. Krémové květy se objevují od poloviny listopadu do poloviny ledna spolu s rašícími novými listy. Vypadá přesně tak, jak si baobab lidé představují a zavalité kmeny starých dutých jedinců v minulosti sloužily jako skrýše, nouzové bydlení, autobusová zastávka nebo dokonce vězení.
Zajatci bažin
Madagaskarské druhy obývají celou západní polovinu ostrova. Rostou v suchých opadavých lesích a v otevřené krajině je spatříte jen díky vykácenému okolí. Nejznámějším druhem je A. grandidierii, proslavený fotografiemi „Aleje baobabů“ nedaleko městečka Morondavy. „Alej“ však není vysázená, jak to z fotografií vypadá, ale stromy rostou víceméně v řadě náhodně již stovky let. Přibyla jen nezpevněná cesta vyježděná v písku prostředkem skupiny stromů. Adansonia grandidierii je monumentální vysoký druh dorůstající výšky 25 metrů. Majestátnosti mu dodává třímetrový průměr kmene a rozvětvení několika silnějších větví až na vrcholu.
Může překvapit, že tyto stromy rostou uprostřed rýžovišť a v těsné blízkosti vody téměř v bažině. Přitom je známo, jak jsou baobaby suchomilné. V minulosti však zdejší krajina vypadala jinak a rostly tu opadavé lesy na písčité suché půdě. Domorodí obyvatelé sem však přivedli vodu z místní řeky a rovinatou krajinu zaplavili, aby mohli pěstovat rýži. Dospělé baobaby tu jsou schopné přežívat, problém však mají semenáčky a místní populace baobabů se nemnoží. Květy opylují drobní noční lemuři a sametově hnědé kulovité plody jsou největší ze všech druhů, mají průměr asi 20 cm.
Fotosyntéza bez listů
Adansonia grandidierii botanici řadí do sekce Brevitubae, spolu s nejohroženějším A. suarezensis ze severního cípu Madagaskaru. Tyto stromy zdaleka nedosahují tak úctyhodných rozměrů, třebaže potenciál mají – literatura udává, že druh může dorůst 25 metrů do výšky a dosáhnout průměru kmene kolem dvou metrů.
Všechny ostatní madagaskarské druhy patří do sekce Longitubae a mají květy přizpůsobené k opylování dlouhými sosáky nočních lišajů. Vzácným druhem, rozšířeným pouze na malém území severozápadu ostrova je A. perrierii, naopak dosud hojné jsou druhy A. madagascariensis a A. za. Všechny tři jsou mohutné, až třicetimetrové, poslední jmenovaný má i pětimetrový průměr kmene.
TIP: Tropické rododendrony: Utajení krasavci jihovýchodní Asie
Pozoruhodným a zároveň nejmenším baobabem je A. rubrostipa z jihozápadu Madagaskaru. Roste v nejsušších podmínkách, kde prší jen pár dní v roce. Okolní vegetace se skládá výhradně z rostlin přizpůsobených šílenému slunečnímu žáru. Všechny rostou v nehostinných podmínkách neobyčejně pomalu a každý zásah lidské ruky do porostů je dlouho znát. Adansonia rubrostipa má ve vyšším věku nádherné sudovité kmeny, často zúžené u paty kmene i těsně pod korunou, což jim dodává lahvovitý tvar. Po většinu roku jsou bezlisté, ale pod rezavohnědou kůrou je žlutozelená fotosynteticky aktivní vrstva, takže baobab je v malé míře schopen fotosyntézy i v době sucha, kdy jsou listy opadané. I to dobře dokumentuje, jak skvěle jsou vybaveny na tak extrémní podnebí.
Proč jsou baobaby tak otylé?
Celkem osm druhů baobabů se vyskytuje v suchých oblastech subsaharské Afriky, v severozápadní Austrálii a na Madagaskaru. Všechny rostou v sezónně suchých oblastech, kde se střídá období srážek a sucha, které trvá i deset měsíců v roce. K tomu jsou baobaby skvěle přizpůsobené. Jejich měkké pórovité dřevo dokáže nasát a zadržet vodu a udává se, že nejmohutnějších kmeny dokážou absorbovat až 2 000 litrů.
V suchém období baobab tekutinu spotřebovává a „hubne“ až o několik desítek centimetrů. Kmen je pod kůrou vyztužen pevnými tuhými vlákny, která ho chrání před nadbytečnou ztrátou vláhy, před ohněm a také bobtnající měkké dřevo zpevňují.
Plodina i božstvo
Baobaby jsou pro domorodé obyvatele mnohostranně užitečné. Vlákna, opatrně vytrhávaná z kůry živých stromů Adansonia digitata se používají k výrobě tašek, klobouků a suvenýrů pro turisty, z vláken madagaskarských druhů lze plést provazy. Čerstvá semena lidé s oblibou konzumují, stejně jako vatovitou nakyslou dužnina plodů s vysokým obsahem vitamínů a proteinů. Dužnina se také suší a vyrábí se z ní osvěžující nápoj, který má i léčivé účinky proti horečkám a průjmu. Ze starších semen se lisuje výborný jedlý olej. Mladé rašící listy a výhonky slouží v kuchyni jako čerstvá zelenina, jedlé jsou i mladé kořínky. Míza baobabů se dá pít. Dřevo baobabů je vrstevnaté a sloupané usušené pláty lze vidět jako střešní krytinu. Někde se z něj vyrábí papír. Pro africké nebo madagaskarské rodiny v suchých chudých regionech jsou baobaby velmi důležitým zdrojem, bez nichž by tamní oblasti možná ani nebyli schopni obývat. V některých regionech chodí lidé dodnes prosit k nejstarším baobabům o splnění svých přání a nosí jim dárky – kusy oblečení, jídlo, lahve s nápojem, drobné dárky nebo i malé bankovky.
