Bankéři náměstků Božích: Vzestup Medicejů umožnilo nesmírné bohatství

Od 14. do 16. století ovládali evropské peněžnictví italští bankéři. Mimo jiné zavedli směnky, aby obchodníci nemuseli cestou na trhy s sebou vozit zlato a stříbro, a vystavovat se tak nebezpečí přepadení a okradení. Rovněž se elegantně vyhnuli církevním trestům za provozování zakázané bezbožné lichvy, protože dlužníci jim platili úroky formou darů, rizikových příplatků nebo pronájmů. Trefně to vystihl německý spisovatel Rainer M. Schröder, který napsal: „Děcko zkrátka muselo mít správné jméno, potom církvi nevadilo.“

Bohatá Florencie 

Díky bankovnictví vzkvétala také Florentská republika, jejímž hlavním odvětvím však bylo soukenictví. Na konci 15. století ve městě působilo 270 soukenických, 84 řezbářských, 83 hedvábnických, 74 zlatnických, 54 kamenických dílen a okolo 80 bank. Florentští peněžníci razili zlatý florin. V 15. století byly v oběhu dva miliony těchto mincí, na jejich ražbu se spotřebovalo 108 tun ryzího zlata. Pro představu uveďme, že roční nájem za malý dům se zahradou ve městě činil 35 florinů, zatímco děvečka si vydělala 10 florinů ročně. 

S floriny „kouzlily“ čtyři typy florentských bank: zastavárny poskytovaly půjčky zajištěné zástavou osobního majetku, drobné banky se věnovaly především prodeji šperků na úvěr se splátkovým kalendářem a směnárny měnily, převáděly a uschovávaly peníze. Takzvané velké banky kombinovaly zahraniční obchod a obchody se směnkami ve všech nejbohatších a nejmocnějších evropských zemích, ovládaly papežské finance a byly jedním z hlavních zdrojů bohatství a moci města. 

Mezi velké banky náležela též Medicejská banka, kterou roku 1397 založil Giovanni Medicejský (1360–1429). Za svůj mimořádně rychlý rozkvět vděčila několika příznivým okolnostem. Jednak expandovala v období po překonání děsivé morové rány, kdy obchod a podnikání přímo kvetly. Současně zbankrotovaly tři hlavní florentské banky, které nerozumně napůjčovaly peníze londýnskému dvoru, jenž se věnoval vražedné stoleté válce a místo splácení dluhů dělal nové. 

Struktura zbankrotovaných peněžních ústavů, připomínajících moderní akciové společnosti, kdy má každý podílník spolurozhodovací právo, byla ve své době zcela nevyhovující. Jelikož ještě neexistoval telegraf či telefon, trvalo řešení problémů v Londýně s mnoha akcionáři ve Florencii neobyčejně dlouho. Medicejská banka, která převzala obchody zmíněných tří bank, naopak připomínala moderní holdingové společnosti, kde jedna obchodní společnost další společnosti ovládá a usměrňuje díky vlastnictví rozhodujícího kapitálového podílu. Šéfové jednotlivých poboček Medicejské banky byli zpravidla druhými největšími vlastníky podílu, požívali tedy více svobody, což jim zase umožňovalo rychle reagovat na změněné podmínky. 

Zlatonosná církev 

Bance též pomohlo spojenectví a přátelství Giovanniho Medicejského se smyslným, bezohledným a babsky pověrčivým papežem Janem XXIII. Známe ho i z českých dějin, neboť vyhlásil zostřenou klatbu na mistra Jana Husa. Kostnický koncil se stal osudným oběma, náš reformátor byl upálen, Jan jako vzdoropapež sesazen a vyškrtnut ze seznamu náměstků Božích. Za pět let vlády „svého“ papeže ale Giovanni spravoval veškeré příjmy nejbohatší organizace v Evropě – katolické církve, které plynuly z příjmů z půdy a měst církevního státu, desátků, darů, příjmů z propůjčování prebend i prodeje odpustků v celém křesťanstvu. Díky tomu se Medicejské bance podařilo ohromně navýšit kapitál i zisky a vybudovat pobočky v Římě, Benátkách a Neapoli. 

Rodina Medicejů se nevěnovala pouze bankovním službám a finančním obchodům, ale také nakupovala pozemky a statky na venkově, produkovala vlněné sukno ve dvou manufakturách a obchodovala s velkým množstvím komodit, mezi něž patřila vlna, látky, koření, olivový olej, hedvábné zboží, brokáty, šperky či citrusové plody. Jeden z historiků to komentoval: „Pod kůží soukromého bankéře najdete kůži obchodníka.“ Také se aktivně zapojila do politiky městského státu a poskytla mimo jiné prostředky na stavbu klenotu renesanční architektury, baziliky San Lorenzo neboli svatého Vavřince. 

Expanze rodinného podniku 

K největšímu rozmachu dovedl rodinnou banku syn a dědic Giovanniho Medicejského, Cosimo Medicejský (1389–1464). Vyznačoval se vysokou inteligencí, bystrostí, úžasnou pamětí, vzdělaností, rozhodností, neobyčejnými manažerskými a organizačními schopnostmi i neúnavnou pílí. Jeho společenskou a politickou vůdčí pozici v republice ještě posílilo manželství s příslušnicí rodu Bardi, který od 11. století náležel k patricijské elitě. Cosimo se nechoval jako poblázněný zbohatlík, naopak vystupoval skromně a podporoval mnoho Florenťanů v ekonomickém i politickém vzestupu, čímž si je zavazoval. Jeho vztah ke spoluobčanům, bližním a institucím byl čistě obchodnický podle hesla „dávám, abyste vy dávali“. Jeho systém vlivu a kontroly se proto podobal mafii. Humanistický myslitel Niccolò Machiavelli napsal ve svých letopisech, že si bankéř posteskl „před svými přáteli, že nikdy nemohl vynaložit k poctě Pánaboha tolik, aby jej mohl mít ve svých knihách mezi dlužníky“. 

Cosimovo mecenášství, dobré skutky i dary církvi byly sice motivovány snahou o posílení banky a rodiny, vděčíme mu nicméně za vznik mnoha úžasných uměleckých skvostů. Pod vedením obratného a nadaného Mediceje banka dále rostla a expandovala do Ženevy, Pisy, Milána, Avignonu, Brugg a Londýna. Počet zaměstnanců jednotlivých poboček dosahoval maximálně deseti. Na rozdíl od jiných velkých bank, které se zabývaly převody finančních prostředků spojených s mezinárodním obchodem, byla ta medicejská úvěrovou institucí. Kromě privilegovaných obyvatel, italských šlechticů nebo církevních hodnostářů byli vkladateli kapitálu také cizinci – především francouzští, vlámští či burgundští politici. Věděli, že pokud by jim jejich vládci zabavili majetek, peníze u Medicejů jim zůstanou. Tímto způsobem si Medicejští zavazovali zámožné a vlivné klienty, čehož v případě nutnosti využívali. 

Nejlukrativnější klientela 

Medicejská banka však nespravovala papežské finance po celou dobu své existence. Náměstci Boží dávali občas přednost jiným bankéřům. Medicejové převzali správu finančních záležitostí církve například za papeže Pia II. (vlastním jménem Enea Silvio Piccolomini), zavilého odpůrce husitů a autora kroniky Historie česká. Naše země znal, neboť v roce 1451 jednal v Benešově jménem císaře se šlechtici o přesídlení neplnoletého krále Ladislava Pohrobka z Vídně do Prahy. Pro úplnost dodejme, že papežův vzdálený příbuzný si během třicetileté války vysloužil náchodské panství, které Piccolominiové pak drželi až do poloviny 18. století. 

Úzké finanční, obchodní a stále častěji i rodinné vztahy s mocnými vladaři v Itálii však byly pro Mediceje dvousečnou zbraní. Na jedné straně jim přinášely prestiž, vliv a vysoké zisky, na druhé straně představovaly značné nebezpečí. Války a opulentní životní styl dlužníků spolykaly spoustu peněz, takže stále existovalo riziko jejich platební neschopnosti. 

Během 15. století se Medicejská banka přesto stala nejúspěšnějším obchodním podnikem v Itálii a největším bankovním domem své doby. Jestliže bohatství Cosima Medicejského v hodnotě 600 000 florinů představovalo půl procenta ročního světového hrubého domácího produktu (celková peněžní hodnota všech statků a služeb), dnes by se jednalo přibližně o 450 miliard dolarů. Ve srovnání s tím činí majetek současných nejbohatších magnátů v případě Bernarda Arnaulta 211 miliard, Elona Muska 180 miliard a Jeffa Bezose 114 miliard dolarů. 

Neúspěšní dědicové 

„Otec vlasti“ Cosimo Medicejský byl bohatý jako Midas, také se topil ve zlatě, ale na rozdíl od antického krále nezemřel hlady a žízní. V roce 1464 odešel na věčnost v požehnaném věku sedmdesáti čtyř let. Shromáždění nezměrného bohatství poskytlo jeho potomkům prostředky pro politiku, podporu umění a vědy. Ale již s jeho synem a dědicem Pierem Medicejským (1416–1469), trpícím pakostnicí, začal úpadek banky. Piero čelil nepříznivé politické situaci a nedostatku volného kapitálu tím, že začal vymáhat rozsáhlé půjčky. Machiavelli jeho postup komentoval: „Když však rozeslal upomínky, v nichž žádal o vrácení peněz, byli občané dotčeni, jako by nevymáhal své, nýbrž něco, co bylo jejich, a bezohledně jej pomlouvali a tupili jako nevděčníka a lakomce.“ Jelikož se mnoho peněz do pokladen nevrátilo, neměli Medicejští prostředky na poskytování dalších úvěrů. 

Kromě toho se potýkali i s četnými obchodními neúspěchy. Například londýnská pobočka se dostala na pokraj krachu poté, co během bratrovražedné války růží napůjčovala příliš peněz králům, kteří se brodili krví svých příbuzných a umírali dříve, než dluhy splatili. Po pěti letech v čele banky Piero skonal a řízení se ujal jeho starší syn, dvacetiletý Lorenzo Medicejský (1449–1492). Jeho velkolepou svatbu s příslušnicí staré římské šlechty Claricí Orsiniovou popsal Machiavelli: „Několik dní uplynulo ve stále nových radovánkách, hostinách a předvádění antických divadelních her. Mimoto, aby velikost medicejského rodu a jeho moc ještě lépe vynikly, byly uspořádány dvě vojenské hry, z nichž jedna znázorňovala jezdeckou bitvu, druhá dobývání hradu.“ Dalo by se říci, že svatba zahájila přerod Medicejů z bankéřů v knížata. Svědčí o tom i fakt, že Lorenzo nezdědil vlohy pro obchodování či zálibu v něm, raději se totiž věnoval politice, mecenášství a psaní poezie. 

Boj o přežití 

Lorenzo přenechal řízení banky svým zaměstnancům, kteří podle jednoho ze současníků zapomínali, že jejich posláním je podnik vést, nikoliv chovat se jako „zhýralí prostopášníci“. Vina za úpadek banky se dávala především generálnímu řediteli, „pochlebnému liknavci“ Francescovi Sassettimu, který měl kontrolovat všechny filiálky, jejich účty a dbát na dodržování pravidel. Jenže Sassetti poskytl předním pobočkám až přílišnou volnost, aby se mohl věnovat vlastnímu obohacování, a včas nerozpoznal, že se za vysokými zisky filiálky v Lyonu skrývají podvody, které vedly ke katastrofálním ztrátám. V roce 1488 se mu ji sice podařilo zachránit, ale na pokrytí ztrát pobočky v Bruggách už banka neměla prostředky. 

Také včas nezastavil nadměrné půjčky burgundským vévodům, proto banka přišla o astronomickou sumu 70 000 florinů. Mezitím také definitivně zkrachovala londýnská filiálka, a to ztrátou téměř 52 000 florinů. Kromě selhání manažerů se na krachu banky podepsaly i další okolnosti. Za života Cosima Medicejského se expanze podniků zajišťovala reinvesticí zisků. Jenže za jeho vnuka musely zisky pokrýt nákladný život a reprezentaci, proto se Medicejové pokoušeli nový kapitál zajistit z úroků ze stále riskantnějších půjček nevěrohodným dlužníkům. 

Ve snaze zabránit nejhoršímu se Lorenzo uchyloval i k nelegálním praktikám. Jinými slovy „nepřipustil, aby jeho ambice politické či personální brzdily nějaké mravní skrupule“. Kupříkladu zpronevěřil 55 000 florinů, které měl jako poručník svých příbuzných v úschově. Když hoši dospěli a požádali o vydání peněz, nemohl je vyplatit. Předal jim pouze jednu vilu a pozemky, což však celou částku zdaleka nepokrylo. Podobně převedl z městských pokladen na své účty 75 000 florinů. Finančně ho značně vyčerpal konflikt s papežem Sixtem IV., jehož součástí bylo i spiknutí Pazziů. 

Potupný konec 

Počátkem devadesátých let 15. století čelila Medicejská banka, zredukovaná na pobočky ve Florencii, Římě a Lyonu, v důsledku špatného vedení a marnotratnosti, ignorování příznaků úpadku a hospodářské krize, krachu. Roku 1492 převzal vládu nad Florencií a bankou Lorenzův syn Piero Medicejský (1472–1503). Rozmařilý, pošetilý a zbrklý mladík nebyl schopen řídit republiku ani banku. Jediné, v čem vynikal, bylo hraní florentského fotbalu. Jeho obliba u lidu klesala úměrně s rostoucím počtem příznivců fanatického mnicha Girolama Savonaroly, který z kazatelny hřměl: „Tvá zločinnost, bezbožnost, smilnost, obžerství a ukrutnosti, Itálie, Říme, Florencie, jsou příčinou našeho utrpení.“ 

Když roku 1494 do Itálie vpadlo francouzské vojsko rytířsky ctižádostivého, avšak groteskně vyhlížejícího a epilepsií stíhaného krále Karla VIII., Savonarola ho nadšeně vítal. Zuřivý kazatel poté nastolil ve městě Kristovu republiku, vyhnal Mediceje a nechal svými příznivci vydrancovat jejich banku i paláce. Zbylé „zavrženíhodné“ a „oplzlé“ cennosti z medicejských uměleckých sbírek rozkradli Francouzi. Banka zanikla a centrum evropských financí se přesunulo do Janova a v 17. století do Amsterodamu. 

Z bankéřů knížata 

Po necelých sto letech na výsluní se postavení Medicejských zásadně změnilo. Přišli o svou banku, poklady, paláce a vily a bloudili Evropou jako vyvrženci. Ale Štěstěna jim za pár let opět nastavila tvář. Ukázalo se totiž jako velmi prozíravé, že Lorenzo Medicejský obstaral pro svého mladšího třináctiletého syna Giovanniho kardinálský klobouk. Jeden ze současníků to trefně komentoval slovy: „Byl to žebřík, po kterém jeho rod mohl vystoupat do nebe.“ 

Jako vlivnému kardinálovi a oblíbenci papeže Julia II. se sedmatřicetiletému Giovannimu Medicejskému podařilo za pomoci Španělů v roce 1512 obnovit vládu Medicejů nad Florencií. Rok poté jej konkláve zvolilo papežem Lvem X. Tento typický renesanční panovník, pokrytecký politik a nepotista proslul výrokem: „Užívejme si papežství, neboť nám ho Bůh dal.“ K jeho vášním patřilo komponování, rybaření a lov, stejně jako krásní jinoši, okázalé večírky a karnevalové průvody.

TIP: První banka v monarchii: Půjčovní banka nastartovala brněnský textilní průmysl 

Díky Lvovi X. se Medicejové stali dědičnými toskánskými vládci a o pár let později i velkovévody. Z této nové knížecí dynastie nakonec vzešli tři papežové, dvě francouzské královny, manželky panovníků Modeny, Ferrary, Mantovy a Parmy. O jednu z nich se dokonce marně ucházel i náš císař a český král Rudolf II. 

K trvalému hospodářskému růstu Evropy přispěla Medicejská banka jen málo. Příliš mnoho jejích prostředků bylo použito na financování okázalé spotřeby knížecích dvorů, na výboje italských kondotiérů, politické boje a mecenášství. Dalo by se říci, že představovala jeden z mostů od středověkého k modernímu světu. Jejím majitelům se ale podařilo jako jediným v celé evropské historii přerodit se z bankéřů na panovníky.