Arménie: Nejmenší pohrobek Sovětského svazu

Arménie byla po většinu 20. století součástí Sovětského svazu a v té době se místní ekonomika orientovala především na moderní průmysl – strojírenství, textil a další odvětví, která dodávala výrobky do dalších republik SSSR výměnou za suroviny a energii. Po rozpadu SSSR vzrostla důležitost zemědělství. To mělo před rokem 1991 jen pětinový podíl na celkovém ekonomickém výkonu, dnes je to kolem 30 %. Zároveň je v zemědělském sektoru zaměstnáno 40 % lidí v produktivním věku. Tak je zajištěna alespoň potravinová soběstačnost státu, jehož hladké fungování je v mnoha jiných ohledech závislé na vnější pomoci.

Ochromená země

Závislost Arménie na vnějších dodávkách energie a surovin se nejvíce projevila brzy po osamostatnění státu v roce 1991. Kořenem problémů byla oblast Náhorního Karabachu, která je osídlena převážně lidmi arménské národnosti. Už v roce 1918, když Ázerbájdžán a Arménie získaly nakrátko nezávislost, se mezi těmito dvěma státy vedly o Náhorní Karabach spory. V roce 1920 se ale obě země staly součástí SSSR a Náhorní Karabach byl přeměněn v autonomní oblast rovněž v rámci SSSR. V roce 1991 tak neshody začaly nanovo.

Arménský region, který je včleněn do Ázerbájdžánského území, se stal příčinou války mezi jeho obyvateli (kteří měli podporu Arménie) a Ázerbájdžánem rozhodnutým ponechat si území pod svou správou. Válka trvala mezi roky 1991 až 1994, vyžádala si 30 000 životů a zbavila střechy nad hlavou asi milion lidí. Náhorní Karabach se stal de facto nezávislým, ale stále ještě mezinárodně neuznaným státem, který zabírá 16 % území Ázerbájdžánu. Je zde používána stejná měna jako v Arménii, s níž má oblast velmi úzké vztahy.

Zobrazit na mapě Googlu

Důsledkem války byla i ekonomická blokáda Arménie ze strany Ázerbájdžánu, který zastavil letecký a železniční provoz. Muslimský Ázerbájdžán stejným způsobem podpořilo sympatizující Turecko a Arménská ekonomika byla prakticky ze dne na den ochromena, protože 85 % zboží a surovin se do země dopravuje po železnici. Arménie má stále s Tureckem, s nímž má historicky „nevyřízené účty“ kvůli Turky neuznané Arménské genocidě v době 1. světové války, vztahy velmi špatné. Stejně chladné jsou i diplomatické styky s Ázerbájdžánem. Hranice mezi těmito dvěma státy jsou dodnes zavřené.

Chudý mezi bohatými

Přes velké zbrzdění způsobené turecko-ázerbájdžánskou blokádou se Arménii podařilo provést důležité ekonomické reformy, které se projevily ve snížení inflace a stálém růstu HDP. Podařilo se snížit chudobu, stabilizovat měnu a privatizovat většinu malých a středně velkých podniků.
Arménie je ovšem výrazně závislá na obchodní a vládní podpoře Ruska a většina arménské infrastruktury je vlastněna právě ruskými podnikateli, což platí zejména o energetickém sektoru. Velkou důležitost z hlediska energetických zdrojů má pro Arménii také Írán.

Když porovnáme arménské HDP na hlavu s ekonomickými výkony sousedních zemí, zjistíme, že Turecko, Írán i Ázerbájdžán mají zhruba dvojnásobnou výkonnost. Srovnatelně nízký ekonomický výkon má jen Gruzie. Arménie je tedy rozhodně chudým státem regionu a v roce 2009 navíc kleslo HDP o 15 %. V  roce 2010 se začala ekonomika zotavovat a v loňském roce rostla o 4,6 %.

Arméni doma i za hranicemi

Vedle dříve jmenovaných faktorů je pro stav Arménii nesmírně důležitá i pomoc Arménů, kteří v průběhu turbulentní minulosti emigrovali. Z celkem zhruba 11 milionů lidí, kteří se v současnosti hlásí k arménské národnosti, žijí jen tři miliony v Arménské republice. Zbylých osm milionů je roztroušeno po celém světě. Velká diaspora připomíná situaci Irů, kterých je v rodné zemi také mnohem méně než jinde po zeměkouli. Největší arménské komunity jsou v Rusku, USA, Francii, Íránu, Gruzii, Sýrii, Libanonu, Argentině, Austrálii a dalších zemích. V neposlední řadě musíme počítat i zhruba 140 000 Arménů, kteří tvoří majoritu v Náhorním Karabachu. Poměrně početná arménská menšina je i v Česku. Odhadem u nás žije 12 000Arménů a jejich počet stále mírně roste.