Apollo 8: Jak se rodily plány první cesty na oběžnou dráhu Měsíce?

Zadumaně hleděl na mořskou hladinu a hlavou mu běžela stále stejná myšlenka: Mohlo by jít o odpověď na otázku, kterou si nejen on už nějakou dobu klade? Jisté je, že nezbývá moc času, a pokud se má ten odvážný krok uskutečnit, musí na něm začít pracovat hned. Ale zpočátku bude nutné všechno udržet v naprosté tajnosti – dokud si neověří, že lze plán provést, nesmí o něm vědět víc než pár lidí, kteří jeho schůdnost posoudí. Věděl, že nyní by měl nechat vesmír stranou, koneckonců přijel sem na pár dní odpočívat. Ale nedokázal si pomoct: Ta představa byla natolik lákavá, že ji nedokázal opustit ani na dovolené v Karibiku. 

Psal se začátek srpna roku 1968, onen muž se jmenoval George Michael Low a myšlenka, která mu již nějakou dobu nedala spát, měla vyústit v jedno z nejodvážnějších rozhodnutí nejen v rámci programu Apollo, ale i pilotovaného výzkumu vesmíru vůbec…

O pár příček níž

Všechno začalo už o rok a půl dřív. Ohnivé inferno na rampě 34 v Kennedyho vesmírném středisku znamenalo nejen smrt tří astronautů Apolla 1 a výrazné modifikace v konstrukci lodi, ale také zásadní změny v personálním obsazení programu: Dosavadní manažer Joe Shea se přesunul do washingtonského ústředí NASA a jeho křeslo obsadil v dubnu 1967 právě Low. 

Talentovaný šéf a schopný inženýr, který přes své obrovské schopnosti a železnou pracovní morálku navenek působil jako poměrně tichý a skromný člověk, si přijetím role manažera programu Apollo vlastně pohoršil. Předtím působil coby zástupce ředitele Střediska pilotovaných letů (MSC) v Houstonu, přesto na žádost samotného administrátora NASA Jamese Webba kývl a sestoupil o pár organizačních příček níž. Ukázalo se, že důvěra v něj vložená byla oprávněná. Pod jeho vedením se program opět rozběhl a loď, které předtím astronauti přezdívali „kbelík šroubů“, se začala měnit v bezpečný a spolehlivý stroj. 

Sedm kroků

V září 1967 vznikl seznam sedmi postupných kroků, jež měly Apollu otevřít cestu k přistání na lunárním povrchu. Byly označeny písmeny abecedy a seřazeny vzestupně podle obtížnosti a rizika. Každý krok se měl realizovat teprve poté, co se podaří zvládnout ten předchozí, i kdyby to znamenalo, že se některé lety budou muset opakovat. 

Scénář vypadal následovně:

• A – Bezpilotní let: test nosiče a test lodi na dráze s apogeem 16 600 km, návrat do atmosféry vysokou rychlostí.
• B – Bezpilotní let: test lunárního modulu na nízké oběžné dráze Země (LEO).
• C – Pilotovaný let: test lodi na LEO. D Pilotovaný let – test lodi a lunárního modulu na LEO.
• E – Pilotovaný let: test lodi a lunárního modulu na vysoce excentrické dráze s apogeem 6 500 km.
• F – Pilotovaný let: test lodi a lunárního modulu u Měsíce.
• G – Pilotovaný let: pokus o přistání na lunárním povrchu.

Potřebujeme vzpruhu

Seznam obsahoval také předběžné termíny, kdy se měly příslušné mise uskutečnit. Jenže přání zde narazilo na realitu: Dokončení a testování lunárního modulu zaostávalo za plánem o několik měsíců. Bylo naprosto vyloučeno stihnout misi typu D do konce roku 1968, jak mnozí doufali. NASA však tlačily jak vnitřní faktory (výzva prezidenta Kennedyho k lunární expedici před koncem dekády byla pro drtivou většinu lidí pracujících na jejím naplnění doslova posvátnou), tak vnější okolnosti: Stále častěji zaznívaly hlasy, že Apollo představuje příliš drahé a riskantní dobrodružství, a ztráta tří astronautů v lednu 1967 veřejné mínění příliš nepovzbudila. 

Low a jeho tým potřebovali vymyslet, jak nejen sobě samým, ale také veřejnosti dodat potřebný impulz a morální vzpruhu. Stále však nebylo jasné, o co by se mělo jednat. A navíc to vypadalo, že vinou skluzu v přípravě lunárního modulu tlak ještě vzroste.

Jednoduše geniální

Na přelomu července a srpna 1968 si Low vzal dovolenou, kterou už zoufale potřeboval. Od předchozího dubna se nezastavil a musel na chvilku upustit páru. Ovšem ani při pohledu na nádhernou scenérii Karibiku nedokázal myšlenky na práci zcela zahnat. Od června mu totiž v hlavě klíčil nápad, který by mohl vyřešit nepříznivou situaci, v níž se program ocitl. A nyní získával jasnější kontury – ve své jednoduchosti byl geniální.

Bylo jasné, že se do konce roku musí kromě pilotované premiéry velitelského a servisního modulu (dostala označení Apollo 7) uskutečnit ještě jedna velká mise. Jenže pokud nebude k dispozici lunární modul, bude třeba letět bez něj. Opakování letu Apolla 7 chystaného na říjen by nepřineslo nic nového a mělo by jen malý efekt coby zmíněná vzpruha pro NASA i veřejnost. Co kdyby ale poslali samotnou loď někam jinam než na oběžnou dráhu Země? Co ji poslat třeba… na oblet Měsíce?

Oživený nápad

Ve skutečnosti nešlo o novou myšlenku, a dokonce ji ani Low nevyslovil jako první: 14. dubna 1967, čtyři dny po jeho nástupu do čela programu Apollo, se u něj v kanceláři sešli ředitel letových operací Chris Kraft a ředitel divize letových operací posádek Deke Slayton. Společně probírali změny navržené ještě předchozím vedením a již tehdy bylo evidentní, že jedním z hlavních problémů se stanou právě termíny dodání lunárního modulu. 

Kraft proto „vystřelil od pasu“ několik nápadů, včetně sólové mise Apolla kolem Měsíce. Brzy pak na své návrhy zapomněl, ale Low si je zapsal a posléze se k nim mohl vrátit. A idea cirkumlunární mise se v průběhu léta 1968 pozvolna dostávala do popředí. Low byl stále více přesvědčen, že jde přesně o zmíněnou velkou akci, která je právě zapotřebí…

Nadšení střídá nadšení

Po návratu z dovolené 5. srpna nejprve instruoval svoji sekretářku, aby mu domluvila schůzky s lidmi, jejichž jména jí nadiktoval, a také aby seznam udržela v tajnosti. Na 7. srpna k sobě pozval Krafta a nápad mu předestřel. Kolega byl v šoku – plán se mu zdál tak odvážný, že až hraničil s šílenstvím. Ovšem čím déle o něm přemýšlel, tím víc do sebe všechno zapadalo. A brzy zjistil, že se mu Lowův nápad nejen zamlouvá, ale že je z něj dokonce nadšený. 

„Chrisi, zvládneš připravit řídicí středisko, kontrolory a software do prosince?“ zeptal se ho Low. Kraft si vzal den na zjištění potřebných požadavků a jejich splnitelnosti, zasvětil do věci několik podřízených a později vzpomínal: „Když zjistili, o co jde, rozsvítily se jim oči jako vánoční stromeček.“ A jeden z nich, šéf divize analýzy a plánování misí John Mayer, navrhl zajít ještě o krok dál: Proč pouhý oblet Měsíce? Mnohem přínosnější by byl vstup na jeho oběžnou dráhu… Kraft nejprve opět jen nevěřícně zíral, ale rychle ho vzrušila představa, jaké možnosti se tím před nimi otevíraly.

Spustila se lavina

Druhé schůzky Lowa s Kraftem, 9. srpna, se zúčastnil i Slayton. Oba vzali ideu za svou a ještě toho dne s ní seznámili svého nadřízeného, ředitele MSC Roberta Gilrutha. Jeho mínění si všichni velmi vážili, a pokud by řekl „ne“, celý plán by šel k ledu. Ke všeobecnému překvapení si však Gilruth veškeré argumenty vyslechl a záměr ho evidentně nadchl. Podle jeho názoru bylo ovšem nutné do plánu co nejdřív zasvětit také ředitele ostatních center NASA, jichž se týkal.

Vzal tedy do ruky telefon a hned na místě domluvil schůzku s legendárním Wernherem von Braunem, vedoucím Marshallova střediska v Huntsville. S vědomím, že čas představuje vzácnou komoditu, naplánovali setkání na tentýž den. Von Braun přizval i šéfa Kennedyho vesmírného střediska Kurta Debuse a generála Samuela Phillipse, ředitele lunárního programu Apolla. Slayton zamluvil agenturní letadlo a zařídil občerstvení na palubě. Čtveřice tak přímo z Gilruthovy kanceláře zamířila na letiště. 

Palácový převrat

Toho odpoledne se v Huntsville sešli zástupci MSC, Kennedyho střediska a washingtonského ústředí. Na schůzce ovšem chyběli dva nejvýš postavení muži žebříčku pilotovaných letů – administrátor NASA James Webb a ředitel kanceláře pilotovaných letů George Mueller. Oba se tou dobou účastnili ve Vídni konference OSN na téma „výzkum a mírové využití kosmického prostoru“. A jak se zpětně ukázalo, bylo to jen dobře.

TIP: James McDivitt: Hrdina ve stínu, který otevřel Američanům cestu na Měsíc

Schůzka v Marshallově středisku vyzněla jednoznačně ve prospěch zamýšleného letu. Všichni se shodli, že přes značná rizika může taková mise znamenat přínos a rozhodně stojí za to na ní pracovat. Zbýval jeden malý problém: Do plánu bylo třeba zasvětit i Webba a Muellera, přičemž u prvního zmíněného se očekávala jistá rezervovanost. Panovaly také obavy, že si oba vezmou celou věc osobně a budou ji považovat za jakýsi palácový převrat, kdy Low a ostatní záměrně využili jejich nepřítomnosti.

Dokončení: Apollo 8: Jak padlo jedno z nejodvážnějších rozhodnutí v dějinách kosmonautiky?