Apollo 8: Jak padlo jedno z nejodvážnějších rozhodnutí v dějinách kosmonautiky?

Idea cirkumlunární mise se zrodila v průběhu léta 1968 a tehdejší manažer programu Apollo George Michael Low pro ni postupně získal řadu důležitých spojenců. Stále ale chyběl souhlas těch nejdůležitějších – administrátora NASA Jamese Webba a ředitele kanceláře pilotovaných letů George Muellera. Bez jejich požehnání mohl Low na odvážnou misi zapomenout. Nepříjemnou povinnost informovat nejvyšší nadřízené vzal na sebe generál Samuel Phillips, ředitel lunárního programu Apollo.

Předchozí část: Jak se rodily plány první cesty na oběžnou dráhu Měsíce?

Když byl Webb o nových plánech telefonicky zpraven, začal do sluchátka křičet, až se americká ambasáda ve Vídni otřásala v základech: „Zešíleli jste? Vystavujete riziku agenturu i celý program!“

Jeho postoj se dal chápat – Webb byl politik a velmi dobře si uvědomoval možné následky neúspěchu mise. Pro něj nešlo o zajímavou technickou výzvu, nýbrž o krok, který mohl vyústit v definitivní ztrátu podpory Kongresu i veřejnosti. A nakonec přidal ještě jeden nezvyklý, ale přesto validní argument: „Jestli ti tři chlapi uvíznou a zemřou na lunární orbitě, pro nikoho – milence, básníky – pro nikoho už Měsíc nebude stejný jako dřív!“

Stejně chladný postoj zaujal Mueller. Ani on, který předtím proslul velmi odvážným rozhodnutím testovat Saturny V jako celek, nedokázal zprvu překonat nedůvěru v naznačené plány. I přes nesouhlas obou mužů se ovšem věci pomalu dávaly do pohybu a všichni zainteresovaní doufali, že dva klíčové hráče nakonec přesvědčí.

Mise X

Desátého srpna se ve Washingtonu odehrála další schůzka „konspirátorů“ a podařilo se na ní dohodnout startovací okno výpravy, jež dostala pracovní a krycí název Mise X. Astronauti měli k Měsíci letět v termínu, který by zajistil pokud možno identické světelné podmínky jako při budoucím pokusu o přistání. Bylo velmi důležité zachytit nejen podobu útvarů, balvanů a orientačních bodů, ale i jejich stíny, tak aby posléze dva muži v lunárním modulu přesně věděli, co mají při pohledu z okénka čekat.

O den později, v neděli 11. srpna, se posádka Apolla 9 ve složení Frank Borman, James Lovell a William Anders účastnila v kalifornském Downey další z mnoha zkoušek velitelského modulu. Těsně před zahájením testu zazvonil opodál telefon, přítomný pracovník z North American Aviation jej zvedl a chvíli poslouchal. Pak přešel ke kabině, naklonil se do průlezu a sdělil Frankovi, že s ním chce mluvit ředitel divize letových operací posádek Deke Slayton. Jakýkoliv jiný hovor by Borman odmítl s tím, že test má absolutní prioritu. Ale Slayton, to bylo něco jiného – astronauti svého šéfa bezvýhradně respektovali.

„Franku, okamžitě doraz do Houstonu. Musím s tebou mluvit,“ oznámil Slayton. „Tak se mnou mluv hned, Deku. Mám práci, s velitelským modulem jsou pořád problémy a…“ Borman nestačil doříct a Slayton ho uťal: „Nemůžu mluvit po telefonu. Sedni na letadlo a fofrem přileť.“ Když o něco později vstupoval Borman do šéfovy kanceláře, zarazil ho pokyn, aby za sebou zavřel. Bylo jasné, že jde o něco velkého.

Rána z čistého nebe

Během následujících minut Deke Frankovi nejprve předestřel velmi vážný faktor, který stál kromě jiných v pozadí návrhu na misi Apolla k Měsíci: Podle CIA měl Sovětský svaz blízko k realizaci pilotovaného lunárního obletu v první prosincové dekádě, čímž získala americká výprava na měsíční orbitu na naléhavosti. Tehdy ještě nikdo netušil, že Sověti žádný takový let neuskuteční a posléze budou popírat, že by jej vůbec kdy zamýšleli.

Následně Slayton Bormanovi přiblížil základní rysy plánu, načež se ho přímo zeptal, zda je ochoten na oběžnou dráhu Měsíce letět. Astronaut uvažoval jen pár desetin sekundy, než zaznělo jeho jasné „ano“. Ještě týž den se vrátil do Downey a informoval Lovella i Anderse. Oba se zdáli nadšeni – Lovell o to víc, že se měl coby pilot velitelského modulu stát prvním navigátorem mimo zemskou orbitu. 

Ovšem pro Anderse šlo trochu o ránu z čistého nebe. Jako pilot lunárního modulu doufal, že by mohl na Měsíci při jedné z pozdějších výprav přistát. Jenže nová mise, kde by figuroval v roli „pilota bez lunárního modulu“, poslala jeho šance ke dnu. Bylo mu jasné, že než se dostane zpět do rotace v jiné posádce, bude celý program možná již minulostí. Nezbývalo mu však než se jako týmový hráč do nadcházející výzvy ponořit, i když se s ní zcela neztotožnil…

S lunární alternativou

Věci se ovšem neměnily jen v hlavách astronautů. Zástupce administrátora Thomas Paine na schůzce ve Washingtonu slíbil, že se pokusí Webba a Muellera přesvědčit, aby dali letu zelenou, a zčásti opravdu uspěl. Uplynulo několik dní a oba muži mírně změnili názor. Mueller se nakonec nechal obměkčit a přistoupil na možnost, že se mise uskuteční – ovšem pouze za podmínky, že Apollo 7 coby první pilotovaný let v říjnu téhož roku dopadne dobře. Webb mu v postoji sekundoval a opatrné posvěcení z nejvyšších míst bylo na světě.

V neděli 18. srpna se v MSC konala schůzka, jíž se zúčastnil už i Borman. Během pouhých čtyř hodin se podařilo načrtnout cíle mise a kostru letového plánu, včetně počtu obletů Měsíce, což za normálních okolností trvá týdny až měsíce. Na tiskové konferenci o den později byla oznámena změna číslování misí a pořadí letů: Apollo 8 již nebylo misí posádky Jima McDivitta, ale v prosinci měl pod daným označením letět Bormanův tým a kolegům přenechat číslo devět. Na stejné tiskové konferenci zazněla ještě jedna zajímavá informace: Nově designované Apollo 8 mělo představovat „misi na vysoké zemské orbitě s lunární alternativou“. Novinářům trvalo jen okamžik, než se dovtípili, o co jde…

Pouhé dva týdny

Definitivní rozhodnutí však muselo počkat do podzimu: Den po startu Apolla 7 bylo jasné, že se všechny hlavní překážky podařilo překonat. Dvanáctého října tak Paine předstoupil před novináře, aby jim oznámil, že „osmička“ zamíří na lunární orbitu. Ale to hlavní se již dávno odehrálo během několika srpnových dnů.

TIP: Mistři dobrého světla: Kdo jsou autoři nejlepší snímků z misí Apollo

Od konce oné Lowovy dovolené do zhmotnění mise uplynuly pouhé dva týdny. Dva týdny, během nichž byl definován extrémně riskantní a odvážný krok, jakých se dosud v kosmonautice uskutečnilo jen velmi málo. Otevřel přitom cestu člověka k Měsíci a zůstává inspirací dodnes.