Antonín Dvořák a jeho cesta do Nového světa

V roce 1891 dosáhl český skladatel věku rovných padesát let a jeho dílo se těšilo obdivu celé Evropy. Nedlouho předtím mu univerzita v Cambridgi udělila čestný doktorský titul. Podmínkou k jeho získání bylo předložit disertační práci. Dvořák pochopitelně žádnou neměl, natož aby ji začal honem sepisovat. A tak dostal se souhlasem slovutných cambridgeských profesorů výjimku. Namísto dizertace mu uložili odřídit koncert z vlastních skladeb. 

Po návratu domů jezdil po vlastech českých a „psal, co ruka stačí“, přičemž složil například trumpetové fanfáry pro pražskou jubilejní výstavu. Nenápadně se přitom blížilo Dvořákovo největší životní dobrodružství – byl pozván do Ameriky. První informaci o tom máme (pravda, ve svérázné gramatice) v dopise skladatelova otce Františka Dvořáka, psaného Antonínově sestře: „Anton 7. června dostal telegrán z Pařýže, abi přijmul mýsto za řiditele Národný koncervatoře hudbi vnovém Yorku, to je v Americe, to snad já mislým, že nepřijme, on je dobrý Čech a národoveč; národ český biho nerad stratil.“ 

Lepší plat než místodržící

Každý dvořákovský odborník uvádí poněkud odlišná data a trochu jiný sled událostí, ale ve výsledku se shodují. Dvořák zprvu nikam nechtěl, pak dělal drahoty, v další fázi jednal o smlouvě, takže se třikrát měnila, ale nakonec podepsal a v září 1892 konečně odplul. „Do draftu neboli do lovu na Dvořáka bylo zapojeno více lidí,“ píše ve své knize o Toulkách českou minulostí Petr Hora-Hořejš. 

Nejvíc práce přitom odvedla iniciátorka madame Jeanette Thurberová. Manželka milionáře a milovnice hudby si od Dvořákova angažmá slibovala, že objeví a vychová talenty, z nichž by vyrostla první generace domácích tvůrců, a že dodá jejímu ústavu vysokou prestiž. Ovšem „Mr. Dworžak“ nechtěl. Proč by se někam harcoval? Právě přijal profesuru na pražské konzervatoři, měl učit jen hodinu denně a slíbili mu 1 200 zlatých ročně. Proč bych měnil teplé místečko za nějaký New York? A pak, jak to vysvětlit ve škole? K pedagogickému úvazku na konzervatoři se Dvořák nechal umluvit, časem se mu však výuka stala radostí, a jedna hodina se nejednou protáhla na celé dopoledne.

Dvořák sice pořád říkal, že nepojede, ale paní Thurberová se nemínila vzdát. V červnu 1891 sepsala dopis, o němž jsme již informováni přes Dvořákova tatínka. Nabídla vyhlédnutému favoritovi ředitelské místo, termín eventuálního nástupu posunula až na podzim příštího roku a zřejmě nabídla peníze, jaké se neodmítají. Skladatel musel být takovými podmínkami nalomen, ale ještě víc nevěřila svým očím šetrná hospodyňka paní Dvořáková. Kdy jí Anton spočítal, že by bral denně tolik co v Praze za měsíc, nemohla z toho spát.

I on měl teď brouka v hlavě a začal se radit s právníkem a přáteli. Se sobě vlastní pedanterií začal upřesňovat jednotlivé „návrhy“ a „eventuální či případné smlouvy“. Jakmile paní prezidentka viděla, že kořist uvízla drápkem, ukázala maximum vstřícnosti. V nové nabídce slevila na pracovních povinnostech a přidala na apanáži. Jestli Dvořák tu práci vezme, bude placen líp než pražský místodržící! Patnáct tisíc dolarů ročně za pouhých osm měsíců celkem příjemné pedagogické práce? K tomu čtyři měsíce placených prázdnin s možností vrátit se na léto domů? Navržený plat představoval třicetinásobek oproti mzdě na pražské konzervatoři!

Rozhodnutí má paní domu

Bylo to těžké rozhodování. Dvořákovi se „za louži“ opravdu nechtělo. Visel na rodině, lnul k rodné hroudě, bál se, že ztratí koncentraci i možnost komponovat. Neuměl natolik dobře anglicky, aby v tomto jazyce přednášel. Tísnilo ho vědomí, že přijde o každodenní styk s dětmi a přáteli. To všechno byly pro jeho venkovanskou mysl podstatné důvody, zatímco velké výdělky považoval i při svém více než kladném poměru ke každé zlatce za druhořadé. Jak mohl každý vidět, ke slušnému životu mu stačily obnošené kalhoty na těle a škubánky s mákem v žaludku. V tomto ohledu se ne zcela shodoval s paní Annou, která v americké nabídce při své praktičnosti spatřovala příležitost, jaká už sotvakdy přijde. 

Zatímco Dvořák strastiplně vážil pro a proti, ba dokonce uspořádal v rodině plebiscit, přičemž byl přiznán hlas i čtyřleté Lojzičce, byla to nakonec paní Dvořáková, kdo vše popostrčil a zařídil. Budiž tedy! Leč nic nebylo považováno za definitivní, dokud americké papíry ležely doma v šuplíku. A byla to paní Anna, kdo zpečetil ortel tím, že smlouvu odeslal manželovi za zády.

Choulostivé jednání s pražskou konzervatoří však proběhlo lépe, než mohl Dvořák doufat. Vedení ústavu si pozvání slavného Čecha do New Yorku vyložilo jako poctu skladateli i škole, takže mu blahovolně udělilo neplacené volno. Zato doma muselo nastat složité dohadování. Že by jel sám, nepřipadalo v úvahu, protože při své nepraktičnosti by zřejmě nepřežil. Role impresária se měla chopit paní Anna, natěšená, ale také nervózní už proto, že sotva lámala angličtinu. Jet bez dětí považoval za nemyslitelné, ovšem celou famílii pobrat nešlo. Kdo z půltuctu potomků by měl dostat přednost? Čtrnáctiletá Otilka prošla celkem hladce, z chlapců byl vybrán devítiletý Toník. Anča, Magda, Otakárek a Lojzička měli smůlu – zůstali doma a starala se o ně babička s pomocí Antonínovy švagrové. Bylo rozhodnuto: měli jet ve čtyřech a začali se intenzivně učit anglicky.

Kupředu přes Atlantik

Poslední týdny ve vlasti si Dvořák vychutnával na svém zámečku ve Vysoké u Příbrami. Paní prezidentka Thurberová mu za domácí úkol uložila napsat a přivézt s sebou kantátu ke čtyřstému výročí objevení Nového světa. Libreto Amerického praporu (který později aspiroval stát se americkou hymnou) však pošta ani přes urgence nedoručila včas. V polovině září 1892 se v sestavě čtyři plus jedna vydal na nejdelší, a jak se mělo ukázat, nejslavnější cestu svého života. 

Dobře věděl, že se mu bude ukrutně stýskat, vždyť odjížděla jen půlka rodiny. Vlakem se dostali do Brém, odtud do přístavu Bremerhavenu, kde se nalodili na zaoceánský parník Saalle, který je s mezipřistáním v britském Southamptonu dopravil až do New Yorku. Jak zaznamenal českoamerický houslista Josef Kovařík, venkovan a suchozemec Dvořák byl široko daleko jediným pasažérem, který bez úhony přežil celodenní bouři, aniž zmizel v kajutě kvůli mořské nemoci. Sledoval na palubě rozbouřené živly, načež v liduprázdné jídelně stoloval, popíjel a pokuřoval s kapitánem.

Po devítidenní cestě se ocitli na dohled soše Svobody. Přečkali ještě na palubě den povinné karantény a pak už byli v cíli. Dvořák vystoupil ve velice apartním klobouku jako vyslanec české hudby v Americe, v ruce klec s drozdem Pepíkem. Co se to ale ozývá za strašný randál? To jeho zaměstnavatelka a ctitelka paní Thurberová předem zařídila, aby mu několik kotvících parníků na uvítanou burácivě zahoukalo. Tajemníkovi madame Thuberové, seladonu Hunekerovi, se Dvořák moc líbit nebude a začne žárlit na jeho věhlas. „Naše prezidentka ve vás spatřuje Kolumba hudby!“ pronesl Huneker na přivítanou, ale za rohem už Dvořáka označoval za nejlepšího z druhořadých skladatelů, za kozácký typ a rozhněvaného vousatého buldoka. Nikoho neopomněl upozornit na jeho negerský nos, cikánskou pleť a na to, že prý má oči daleko od sebe jako uhrančivý šaman.

Setkání s králem železnic

Během prvních tří měsíců se Dvořák cítil vyšinutý z navyklého řádu, takže se takřka nedokázal soustředit. Přitom musel nejenom učit, ale i psát, aby dokončil The American Flag (Americký prapor) pro kolumbovské slavnosti v říjnu 1892. Zvládl to však až následujícího roku. Nyní, v rámci oslav kolumbovského jubilea, se v newyorské Carnegie Hall sešla 21. října 1892 americká smetánka, kupříkladu milionář Andrew Carnegie, zvaný král železnic, věhlasný kazatel Parkhurst a další celebrity. Paní Dvořáková s Otylkou seděly v čestné lóži. Mistr pověděl smečce žurnalistů: „Koncert se dává dvakrát, po amerikánsku: jednou pro bohaté, podruhé pro chudinu. Proč by dělník, který se celý den plahočí pro kousek chleba, neměl takto poznat, k čemu se světová hudba dopracovala? Těším se na to jak malé dítě!“

Po koncertě se setkal s mecenášem Carnergiem: „Mr. Dvo–rak… na vás si obzvlášť cením, že jste selfmademan. Já se rovněž vypracoval sám – ze skotského sirotka, který obskakoval špulky v přádelně.“ 

„Vy prej vyrábíte lokomotivy,“ zajímal se milovník železnice Dvořák. „Používáte ještě šoupátkový systém?“ 

„Cha, cha, můj milý, já nevím, jak lokomotivy vypadají – mě na nich zajímají jedině burzovní papíry. Já vám to řeknu na rovinu: napřed se Amerika musela stát bohatá, umění muselo počkat. Teď jsme dospěli ke zvratu. Objednali jsme vás, abyste vytvořil velkou americkou muziku.“ 

Debatu uzavřela madam Thurberová, již poslední Carnergieho věta zaujala: „Složil jste, Mistře, operu na ruský námět, proč ne na americký?“

„Leda něco o indiánech,“ odvětil prý český skladatel.