Americká loď Observation Island: Dlouhá kariéra unikátního plavidla

Podpůrná plavidla, která americká námořní terminologie označuje jako kategorii Auxiliary, se zpravidla netěší velkému zájmu médií a veřejnosti, protože zastávají nepříliš atraktivní (ačkoli mnohdy vysoce důležité) role. Slouží například jako logistická, výcviková, výzkumná či zkušební, přičemž posledně zmíněná funkce někdy ukrývá velmi zajímavé záležitosti.

Prokazuje to mimo jiné loď USNS T-AGM-23 Observation Island, která zakončila kariéru jako plavidlo s radiolokátory pro monitorování zkoušek raket. Řadu let ale plnila jinou roli, jelikož nesla označení USS EAG-154 a sloužila coby unikátní testovací platforma k odpalování vyvíjených námořních balistických střel Polaris a Poseidon.

První kroky k novým raketám

Zrod plavidla Observation Island těsně souvisel s vývojem amerických nukleárních ponorek a jejich výzbroje, především balistických střel, které se zpočátku (což stále představuje poměrně málo známý fakt) vyvíjely v kooperaci s pozemní armádou. Ta v roce 1954 vydala požadavky na balistickou raketu středního dosahu (více než 2 400 km) a firma Rocketdyne zahájila práce, z nichž pak vzešel design střely SM-78 alias PGM-19 Jupiter. Vzbudil též zájem námořnictva, které sledovalo iniciativy armády a letectva v oboru nosičů jaderných zbraní, a proto se chtělo připojit. Mezi vysoce postavenými admirály tehdy sice panoval skepticismus vůči balistickým střelám, zvláště kvůli jejich kapalným palivům a okysličovadlům, protože do takové rakety by se před startem musel natankovat kerosin a kapalný kyslík, jenže jiná technologie tehdy prostě nebyla k dispozici.

Dne 2. prosince 1955 tedy armáda a námořnictvo oznámily, že se společně podílejí na vývoji nové rakety středního doletu, která za několik měsíců dostala jméno Jupiter. Navzdory zmíněné skepsi existovali také admirálové, kteří vývoj raket velmi podporovali, a to zejména ten nejvýše postavený, a sice náčelník námořních operací admirál Arleigh Burke, jenž nařídil založení speciálního úřadu pro řízení tohoto projektu. Dne 16. února 1956 vydal pokyn k přestavbě tří podpůrných lodí na platformy spojené s programem, jenž dostal označení FBM (Fleet Ballistic Missile).

Pozornost se potom obrátila k nákladním plavidlům třídy C4, která se začala stavět již za druhé světové války, a v programu se pokračovalo i po konci konfliktu, byť pomalejším tempem. Navíc se přešlo na upravený design C4-S-1, jenž dovoloval dopravu nákladu o váze až 14 000 tun a stal se známým i jako třída Mariner, neboť všechny exempláře měly v názvu toto slovo. Admirálové si tedy vyhlédli tři lodě, které nosily jména Garden Mariner, Empire State Mariner a Prairie Mariner, a rozhodli o jejich převedení do stavu válečného námořnictva.

Plány konverze trojice plavidel

Úřad pro lodě čili BuShips (Bureau of Ships) mezitím pracoval na projektech konverzí. Každé ze tří plavidel mělo zastávat odlišný specifický účel, čemuž odpovídalo také přiřazení nových oficiálních označení EAG-153, EAG-154 a EAG-155, kde písmenná zkratka sdělovala, že lodě patří ke kategorii Experimental, Auxiliary, Miscellaneous (experimentální, pomocné, různé).

První, tedy upravený Garden Mariner, měla sloužit k vývoji inerciálního navigačního systému, který reprezentoval nezbytnost pro navádění raket a provoz ponorek. Plavidlo Empire State Mariner neboli EAG-154 bylo určeno přímo pro samotné vypouštěcí zkoušky střel a Prairie Mariner se měl coby EAG-155 proměnit ve stále pokusnou, ale v podstatě již bojeschopnou platformu, na níž se měla nacházet šestice plně funkčních balistických raket.

Odráželo to skepticismus, který se vztahoval ke zvažovanému zacházení s kapalinovými raketami na ponorkách. Ostatně řada nehod, jež potkaly tyto zbraně v sovětském námořnictvu, napovídá, že se Američané obávali oprávněně. Část vedení US Navy proto soudila, že bude vhodnější rakety umístit spíše na hladinové lodě, jež zajistí větší prostor a bezpečnost pro práce s palivem a okysličovadlem. Tomu proto odpovídaly i první návrhy plavidla EAG-154 a EAG-155, které obsahovaly nádrže na kerosin a kapalný kyslík, zabudované z bezpečnostních důvodů na opačných koncích trupu (palivové vpředu a kyslíkové vzadu).

Na zádi zkušebního plavidla EAG-154 se měla nacházet startovací rampa pro jednu střelu Jupiter, zatímco v případě EAG-155 bylo studováno několik možností rozmístění šestice těchto střel, kromě nich měla loď obdržet i protiletadlový systém Tartar pro vlastní ochranu. Námořnictvo převzalo tři jednotky třídy Mariner v září 1956, jenže již v létě toho roku došlo k zásadní změně, neboť čerstvé studie prokázaly možnost výrazného zmenšení jaderných hlavic, což by dovolilo rovněž zmenšení samotných raket. A to znamenalo možnost sáhnout k balistickým střelám na tuhé palivo.

Proměny díky tuhému palivu

Ostatně už předtím admirálové požádali i o vývoj derivátu rakety Jupiter na tuhé palivo, který se označoval jako Jupiter-S (Solid), avšak zůstalo pouze u plánů, protože by prakticky šlo o naprosto odlišnou zbraň. Armáda o něco takového nejevila zájem, jenže výpočty z léta 1956 přinesly průlom. Právě díky nim se námořnictvo odhodlalo zahájit samostatný projekt nové, podstatně menší balistické střely na tuhé palivo. Ze společného programu tedy US Navy v prosinci 1956 vystoupilo a požádalo konstruktéry o design oné nové zbraně, z níž se posléze stala slavná raketa UGM-27 Polaris.

Definitivní přechod k tuhému palivu znamenal i přepracování plánů plavidla EAG-154, ze kterých proto zmizely palivové a kyslíkové nádrže. Zmizela také nedůvěra vůči ponorkovým raketám, kterou snad nejvíce vyjadřoval admirál Hyman Rickover, mnohdy považovaný za „otce“ atomových ponorek. Vize podmořské flotily s raketami na tuhé palivo ho uchvátila a z někdejšího skeptika se stal nadšený zastánce zbraně Polaris.

Dalším logickým důsledkem se potom stalo zrušení přestavby Prairie Mariner na raketový nosič EAG-155, jelikož s balistickými střelami už se počítalo výhradně pro ponorky. Námořnictvo si loď sice nechalo, provozovalo ji ovšem pouze jako nákladní pod názvem USS APA-249 Francis Marion. Plány přestavby lodě Garden Mariner na platformu pro vývoj nové navigační soustavy ale pokračovaly a upravené plavidlo se dostalo do služby 3. prosince 1956 pod jménem USS EAG-153 Compass Island.

Nejnáročnější konverze však čekala loď Empire State Mariner, jež vstoupila do služby 15. prosince 1958 a obdržela označení USS EAG-154 Observation Island. Neznalý pozorovatel by ji při zběžném pohledu zřejmě i nadále považoval za nákladní, ačkoli by si možná všiml množství antén a zvláštního poklopu na zádi. Každopádně ale šlo o unikátní testovací platformu.

Zkoušky polarisů a poseidonů

V lednu 1959 se vydala na první plavbu americká loď Observation Island, která měla vertikální odpalovací šachtu. Nacházela se na pravoboku mezi nástavbou a přistávací plochou pro helikoptéru a kryl ji masivní poklop, dobře patrný i při vnějším pohledu. Nejdříve se provedla série testů inertních střel bez motorů, při nichž se prověřilo elementární fungování tohoto prvku. 

Pomyslný „velký den“ nastal 27. srpna 1959, kdy loď Observation Island poblíž Floridy uskutečnila první odpálení balistické rakety UGM-27 Polaris na moři. Na plavidle pak proběhly některé změny, díky nimž mohly následovat další zkušební starty, avšak tentokrát již s kompletními raketami vybavenými i naváděcími systémy. Při těchto testech proto asistovalo také plavidlo EAG-153 Compass Island. Uskutečnilo se celkem šest zkoušek raket Polaris, než se admirálové odhodlali provést první vypuštění z ponorky, ke kterému došlo 20. července 1960, kdy střela vzlétla z USS SSBN-598 George Washington.

Plavidlo Observation Island ale pořád poskytovalo velmi cenné služby, jelikož jeho palubní optické a elektronické senzory získávaly data, se kterými se pracovalo při dalším vývoji. Do služby sice vstoupila raketa UGM-27A Polaris A-1, už se ovšem rodila i zdokonalená varianta UGM-27B Polaris A-2, jež slibovala prodloužení doletu z 2 200 na 2 800 km. Dne 1. března 1961 tedy z šachty na palubě Observation Island poprvé odstartovala tato nová verze a 17. června 1962 se odehrála první zkouška další podoby UGM-27C Polaris A-3 s doletem 4 600 km.

Raketoví inženýři ale již pracovali i na střele nové generace, která potom dostala označení UGM-73A Poseidon C-3 a vedle dosahu prodlouženého na 5 200 km nabízela schopnost nést až deset jaderných hlavic. Plavidlo Observation Island tudíž prodělalo další úpravu, při níž dostalo druhou svislou šachtu a nové radiolokátory, a 16. srpna 1968 provedlo první odpálení střely Poseidon. To už se však začínal rýsovat i konec služby této výjimečné lodě.

Nové úkoly a velká návrat

Technologie ponorkových střel pokročily natolik, že se speciální hladinová testovací loď jevila jako nadbytečná, a proto Observation Island dne 1. ledna 1972 opustila službu. Několik let nečinně vyčkávala, ale na rozdíl od mnoha jiných vyřazených plavidel neputovala do šrotu. Její uplatnění při monitorování zkoušek raket z ponorek totiž inspirovalo myšlenku, že by se mohla specializovat výhradně na tento úkol.

V roce 1977 se proto loď přesunula do podřízenosti velitelství Military Sealift Command, které se stará vesměs o různá podpůrná, respektive nebojová plavidla nesoucí označení USNS (United States Naval Ship). Následovala další modifikace Observation Island, avšak tentokrát již podstatně nápadnější. Z její zádě zmizely vertikální šachty i přistávací plocha pro vrtulník a na tomto místě se objevil obrovský radiolokátor s elektronickým směrováním paprsku AN/SPQ-11 Cobra Judy, jenž byl vytvořen ke sledování drah balistických raket a vesmírných objektů na vzdálenost tisíců kilometrů. Loď obdržela též dva mohutné kulové kryty na nástavbě, pod nimiž se skrývaly parabolické antény k zachycování signálů, a spolu s konverzí získala i nové oficiální označení USNS T-AGM-23, jméno Observation Island však zůstalo.

Do služby se oficiálně vrátila 1. července 1977 a záhy se vydala na první z mnoha plaveb, během nichž monitorovala americké i zahraniční raketové testy. Pomáhala tím při vývoji nových zbraní a současně mohla dohlížet na plnění odzbrojovacích dohod. O rozsahu tohoto sledování vypovídá skutečnost, že každý rok strávila na oceánu okolo 260 dnů. 

V roce 2008 se podílela i na pokusném sestřelení družice za pomoci námořní protiraketové střely SM-3, jenže její přístrojové vybavení už navzdory modernizacím nevyhovovalo. Dne 25. března 2014 byla tudíž vyřazena a její poslání převzala zcela nová loď T-AGM-25 Howard O. Lorenzen. Provoz plavidla Observation Island však nadále představuje výjimečnou kapitolu historie amerického námořnictva.