Aby jiní mohli žít: Vznik speciální jednotky US Air Force Pararescue
Parazáchranáři USAF patří mezi méně známé složky amerických sil zvláštního nasazení. Jejich posláním je záchrana lidí v nesnázích, ať už jde o piloty sestřelených letadel či civilisty ohrožené povodní. Pro tyto účely disponují unikátní kombinací schopností výsadkáře, lékaře, záchranáře a elitního pěšáka
Již v roce 1922 vyslovil americký armádní lékař Albert Truby názor, že v budoucnu se součástí vzdušných sil stanou „létající sanitky“ schopné dopravovat na místo leteckých havárií lékařský personál a následně raněné odvézt do bezpečí. Tehdejší technologie ale něco takového neumožňovala – přistání v těžkém terénu bylo pro klasická letadla zhola nemožné a do příchodu použitelných vrtulníků zbývaly dvě dekády.
Záchranáři-průkopníci
Velkým krokem kupředu se v závěru 30. let staly řiditelné padáky umožňující doskoky s bodovou přesností. V roce 1940 pak američtí hasiči Earl Cooley a Rufus Robinson názorně předvedli, že s řiditelnými padáky je možné vysazovat požárníky do blízkosti těžko přístupných ohnisek lesních požárů. Skutečným průkopníkem vzdušného záchranářství se ale stal až kanadský pilot Wilfrid Reid „Wop“ May (1896–1952), jenž se v roce 1939 ujal role instruktora pro výcvik vzdušných pozorovatelů na letišti v Edmontonu.
Tamější základnu využívaly letouny přelétávající z USA do SSSR v rámci smlouvy Lend-Lease a vzhledem k hustému letovému provozu nevyhnutelně docházelo k haváriím. May byl několikrát svědkem události, kdy osádka přečkala samotnou nehodu, jen aby zahynula v kanadské divočině při pokusu dostat se zpět do civilizace. To ho přimělo ke zformování dobrovolnické parašutistické jednotky, se kterou začal nacvičovat seskoky do těžkého terénu a záchranu raněných. Mayova snaha nakonec v roce 1944 vyústila až ve spuštění prvního oficiálního programu pro výcvik padákových záchranářů.
Na střeše světa
Prakticky stejný nápad mezitím vznikl i na druhé straně světa, konkrétně pak na pomezí Indie a Číny. Mezi indickým Dibrugarhem a čínským Kunmingem vedla během druhé světové války životně důležitá vzdušná trasa, po které do Číny proudily zásoby pro jednotky bojující proti Japonsku. Trasa protínala východní cíp Himálaje a osádky transportních letounů zde musely čelit velkým výškám, zrádnému počasí a v případě starších letounů C-47 i nástrahám létání v bludišti horských údolí. Desítky strojů do své destinace nikdy nedorazily a případné přeživší havárií, mnohdy vážně raněné, obvykle čekala strastiplná cesta domů vysokohorským terénem nebo hustou džunglí.
Takové podmínky ale paradoxně představovaly ideální prostředí pro rozvoj výsadkového záchranářství. V pustých oblastech se přeživší prakticky nemuseli bát zajetí nepřítelem. Zásobovací cesta rovněž vedla pouze nad pevninou a pilotům tak nehrozilo utonutí jako jejich kolegům létajícím nad Pacifikem.
Této unikátní kombinace podmínek si povšiml americký kapitán John „Blackie“ Porter, jemuž je připisováno zformování první organizované záchranné letecké jednotky přezdívané „Blackieho banda“. Tento improvizovaný útvar složený z dobrovolníků využíval dva nákladní stroje C-47 k pátrání po havarovaných letounech a shazování zásob jejich osádkám. V případě potřeby pak letouny na padáku vysazovaly vojenské zdravotníky.
Letecká záchranná služba
Další krok k jednotkám Pararescue učinil v roce 1944 poručík Carter Harmann, jenž s vrtulníkem Sikorsky R-4 provedl historicky první helikoptérovou záchrannou operaci. Při ní se mu podařilo vyzvednout z barmské džungle britského pilota havarovaného spojovacího letounu i tři zraněné vojáky, které převážel. Kvůli malé nosnosti svého stroje musel pro každého z nich letět zvlášť. I tak ale odvážným činem prokázal hodnotu helikoptér pro záchranné operace a položil základy dodnes trvajícího spojení parazáchranářů a vrtulníků.
Výše uvedené zkušenosti nakonec v květnu 1946 vedly americké armádní letectvo (USAAF) ke zformování Letecké záchranné služby (Air Rescue Service, ARS). Ta měla za úkol záchranu osádek letounů havarovaných mimo dosah záchranných jednotek z nejbližšího letiště. Ačkoliv totiž letecké základny mnohdy disponovaly vlastními vrtulníky, tehdejší helikoptéry stále měly příliš krátký dolet pro dálkové operace. Sbory ARS oproti tomu měly mít schopnost operovat po celém světě a disponovat letouny s dlouhým doletem. Prvním velitelem ARS se stal podplukovník Richard Kight, jemuž je připisováno autorství dodnes používaného motta parazáchranářů: „Aby jiní mohli žít!“
