5 největších mýtů o lidském mozku

1. Většina mozku „neleží ladem“

I vy jste někdy pravděpodobně slyšeli, že člověk běžně využívá jen 10 % své mozkové kapacity. Tato rozšířená nepravda má zřejmě původ v tvrzení amerického psychologa Williama Jamese, jenž na začátku 20. století prohlásil, že „průměrný člověk jen zřídka dosáhne byť jen malé části svého skutečného potenciálu“. Je záhadou, kdo k tomuto obecnému prohlášení přilepil velmi konkrétní desetiprocentní vzorec a vztáhnul jej přímo na mozek, ale faktem je, že obdoba citátu byla připisována například Albertu Einsteinovi.

Mýtu se chopila řada podnikavců, kteří přišli s množstvím knih radících, jak využít zbývajících 90 % potenciálu. Jenže lidský mozek nemá žádné nevyužité rezervy a nikdo by rozhodně nemohl žít jen s jeho fungující desetinou. Díky moderním přístrojům víme, že náš mozek stále pracuje bez ohledu na to, co právě děláme. Některé části jsou aktivnější, ale s výjimkou například mozku poškozeného nehodou se nedá říct, že by kterákoliv z jeho oblastí byla naprosto nečinná.

2. Žádné nové vrásky

Rozšířený mýtus tvrdí, že pokud se něco nového naučíte, přibude vám na mozku další záhyb. Je pravda, že lidský mozek je zvrásněný, což je dáno historickým vývojem rozumových schopností člověka. Když se lidé jako živočišný druh vyvíjeli, mozek se zvětšoval, aby dokázal pokrýt všechny vyšší funkce, jež nás odlišují od zvířat. Během tohoto dlouhodobého procesu se rostoucí mozek v naší hlavě „poskládal“. Pokud bychom vyrovnali všechny vyvýšeniny a prohlubně, zjistili bychom, že má zhruba velikost polštáře.

Na začátku lidského života v mateřském lůně je ovšem mozek hladký. Jak plod roste, zvětšuje se i mozek a v době, kdy novorozenec přichází na svět, má už tvarově zhruba stejný mozek jako kterýkoliv dospělý. Sečteno a podtrženo – v průběhu života člověku žádné další „vrásky na mozku“ nepřibývají.

3. Rozhodně ne největší

Navzdory tomu, že člověk nepatří mezi největší živočichy planety, má prý nejobjemnější mozek. Lidský mozek je skutečně velký – váží mezi 1 300 a 1 400 gramy. Existuje ale řada zvířat, která nás v tomto ohledu předčí. Například slon se pyšní zhruba pětikilovým mozkem a vorvaň je na tom ještě o tři kilogramy lépe. Na opačném pólu se nachází třeba aligátor (8,4 g) a spíše menší mozek mají i nesporně chytří orangutani (asi 370 g). Mozek malých ptáčků neváží víc než gram.

V kategorii velikosti však člověk jeden primát přece jen drží – relativní poměr mezi hmotností těla a mozku. Zatímco u ptáků je velikost mozku k tělu dána zhruba poměrem 1 : 220 a u většiny savců se závislost pohybuje kolem 1 : 180, u lidí se dostáváme k lichotivému číslu 1 : 50.

4. Mozart hlupáky nezachrání

V 50. letech 20. století přišel doktor Albert Tomatis s tvrzením, že poslouchání vážné hudby, konkrétně Mozartových skladeb, pomáhá při léčbě lidí s poruchami řeči a sluchu. Na to roku 1990 volně navázal výzkum Kalifornské univerzity vedený doktorem Gordonem Shawem. Ten pustil skupině 36 studentů jednu z Mozartových sonát a poté je nechal zpracovat IQ test. Podle Shawova tvrzení se po poslouchání Mozarta úspěšnost testovaných zvýšila průměrně o osm bodů. Zrodil se mýtus, že poslouchání klasické hudby zvyšuje inteligenci. Problém však je, že žádným jiným výzkumníkům se obdobné výsledky nepodařilo zopakovat.

5. Šedá mozková teorie

Často citované pořekadlo o šedé teorii a zeleném stromu života by se dalo parafrázovat v trochu nadnesené větě: „Mozek je šedý jen v lidských představách, ve skutečnosti hraje barvami.“

I když se totiž mozek často označuje jako šedá hmota, má ve skutečnosti také jiné barvy: vedle převládající šedé je to bílá, černá a červená. Bílá hmota se skládá z nervových vláken, která spojují buňky šedé hmoty. Takzvaná černá substance hraje klíčovou roli v řízení pohybu a je součástí bazálních ganglií. Zbarvení je dáno nahromaděním melaninu, jenž je zodpovědný i za tmavou barvu vlasů a kůže. Červená barva je v mozku zastoupena díky početným cévám.