100+1 zahraniční zajímavost 6/24: Tvrdý úděl římských otroků

Uplynulo pouhých dvě stě let od chvíle, kdy se největší mocnosti světa konečně dohodly, že je otrokářství nezákonné a mravně nepřípustné. Stalo se tak v roce 1815 na Vídeňském kongresu, kde deklaraci podepsala řada evropských zemí včetně Ruska, jež v té době „drželo pod krkem“ miliony nevolníků.

Zmíněné prohlášení právně nezavazovalo k ničemu, ale znamenalo symbolický předěl po letech snah o zrušení otroctví, které zahájili osvícenci na obou stranách Atlantiku. Británie instituci definitivně postavila mimo zákon roku 1833 a USA na federální úrovni až v roce 1865.

Není to tak dávno, že? Většinu lidí však šokuje zjištění, že otroctví ve skutečnosti nikam nezmizelo. Na světě dnes žije 40–50 milionů těch, kdo jsou otroky ve všem kromě jména. Formálně je sice nikdo nevlastní, ale zůstávají navždy připoutaní k místu, kde dřou. Často jde o nevzdělané dělníky, kteří spadli do dluhové pasti: „Zaměstnavatelé“ jim za byt a stravu účtují víc, než si dotyční dokážou vydělat, takže svůj „dluh“ splácejí donekonečna. Po pašování drog a zbraní se jedná o třetí nejvýdělečnější ilegální byznys.

Ani Evropa není vůči otroctví imunní. Španělská či italská rajčata by se nikdy nedostala na pulty obchodů, kdyby je nesbíraly tisíce afrických imigrantů, často bez dokladů, jejichž životní podmínky se od těch otrockých nijak zvlášť neliší. Mají však stále lepší úděl než jejich souputníci, kteří na evropské břehy nedosáhli. V Libyi tak dnes otevřeně existují trhy, kde si lze koupit otroka – v přepočtu deset tisíc korun za „kus“. Máme vlastně štěstí, že je mechanizace v mnoha ohledech levnější než lidé, jinak by otroků existovalo násobně víc. O tom, jak fungovali coby nepostradatelná hospodářská síla Římského impéria, se dozvíte v novém čísle 100+1 zahraničních zajímavostí.