100+1 zahraniční zajímavost 4/24: Jak v zámoří objevují mlíko, šnyt a hladinku

Víte, co mají Belgičané a Švýcaři společného na poli kulinářství? Ano, čokoládu. Když se řekne „švýcarská čokoláda“, okamžitě mi v hlavě vytane spokojeně se pasoucí fialová kráva z televizní reklamy, jíž před třiceti lety neuniklo žádné dítě bažící po zmíněné cukrovince. Ostatně právě Švýcaři proměnili tradiční horký nápoj v mléčnou tabulku. Při sousloví „belgická čokoláda“ pak mé dospělejší já spatří obraz bezpočtu pralinek v nekonečné paletě barev a chutí, srovnaných do krásně nasvícených boxů v luxusním cukrářství. Tak funguje dobrá značka – jen vyslovíte její název, a všichni už vědí.

Ve skutečnosti však Švýcarsko ani Belgie kakaové boby vůbec neprodukují. A zatímco horalové je alespoň formálně nevinně pořizovali od překupníků, obyvatelé západněji ležící země je získávali díky dřině otroků v Belgickém Kongu – africké osobní kolonii Leopolda II., kde se život podobal noční můře. Vždyť počet tamních obětí řadí zmíněného krále v seznamu masových vrahů hned za Mao Ce-tunga, Stalina a Hitlera. Pověst belgické čokolády to ovšem neovlivnilo.

Máme štěstí, že si svůj chmel pěstujeme sami. Naše pivo teď především v Americe zažívá ohromný rozkvět s tím, jak roste počet milovníků „řemeslného“ moku, který se snaží vytvářet protiváhu k chuťově plochému nápoji nejmenované globální značky. Formuje se tak nová pivní kultura, kde bohatá pěna znamená kvalitu, a nikoliv pokus ošidit zákazníka servírováním „poloprázdných“ sklenic. Sousloví „český ležák“ konečně získává zvuk, jaký si zaslouží – ačkoliv začíná stále víc označovat americké pivo vařené podle tuzemských receptur a čepované českým stylem. Víc se o popsaném trendu dozvíte v novém čísle 100+1 zahraničních zajímavostí.