Věčný příběh Sagrada Familia: Dočkáme se po 144 letech dokončení Gaudího chrámu?

Pokud se podaří dodržet naplánovaný termín, mohlo by lešení z monumentální baziliky zmizet přesně sto let po smrti jejího duchovního otce Antoniho Gaudího. Zda se tak ovšem skutečně stane, zůstává předmětem hlasitých spekulací. Během 142 let, které uplynuly od položení základního kamene, se totiž termín dokončení posouval tak často, až se jeřáby na pozadí impozantních věží staly nedílnou součástí barcelonského panoramatu. Pokud se však mistrovské dílo nejslavnějšího španělského architekta povede dokončit, bude se katalánská metropole pyšnit rekordní církevní stavbou planety: 172,5 metru vysoké věže svatostánku Sagrada Familia by měly o 11 metrů překonat velechrám v německém Ulmu, dostavěný roku 1890. Pro srovnání – nejvyšší budova v Česku, brněnská AZ Tower, měří 111 metrů.

Poslední svatyně křesťanství

Když Gaudí v roce 1883 převzal projekt barcelonské baziliky, v té době zamýšlené „jen“ jako kostel, bylo mu 31 let a dosud měl na svém profesním kontě pouze nepříliš významné zakázky. Ambiciózní mladý tvůrce se však nebál zasvětit zbytek života jedinému cíli – vybudovat „poslední velkou svatyni křesťanství“, jak Sagradu Familii neboli „svatou rodinu“ označoval.

Tušil, že si předsevzal mimořádně náročný úkol a patrně se nedožije jeho dokončení, proto si vysnil poslední odpočinek přímo pod klenbou svého životního díla. Gaudí zemřel předčasně nešťastnou náhodou, když ho v 73 letech srazila tramvaj, a jeho ostatky dnes skutečně spočívají v kryptě chrámu. Ve zmíněném roce 1926 byla přitom hotová odhadem pouze čtvrtina všech prací.

Od gotiky k fraktálům

Myšlenka vybudovat v Barceloně nový kostel vzešla od knihkupce a filantropa Josepa Bocabelly, předsedy Duchovního sdružení ctitelů svatého Josefa. Inspiroval se při návštěvě baziliky v italském Loretu a doufal, že by zhotovením jejího protějšku ve Španělsku mohl přispět k uklidnění rozjitřené nálady ve společnosti, která na konci 19. století procházela dramatickými změnami a technologickými revolucemi všeho druhu. Popsaný záměr dokonce stojí v zakládací listině chrámu, kde se mimo jiné píše, že má stavba „probudit spící srdce“, „povznést víru“ či „zahřát dobročinnost“. 

Úkolu navrhnout a postavit zbrusu nový svatostánek se chopil 54letý Francisco de Paula del Villar y Lozano a základní kámen nechal položit v roce 1882 symbolicky na den svatého Josefa, tedy 19. března. Mezi ním a Bocabellou však záhy vypukly neshody, pověřený architekt odstoupil a projekt, z nějž zatím vznikla pouze krypta, převzal právě Gaudí. Mladý autor pak zcela změnil celkovou koncepci návrhu, zásadně se odchýlil od zamýšlené novogotiky a zejména v interiéru přidal prvky svého osobitého slohu: Jedná se o kombinaci orientalismu, secese, nápadné ornamentální výzdoby, a především inspirace přírodou, jež se promítla kromě jiného v uplatnění fraktální geometrie či naturalisticky vyvedených dekorací.

Můj klient nespěchá

Dokončení první části chrámu včetně centrální kaple, zasvěcené pochopitelně svatému Josefovi, trvalo pouhé tři roky. V archivu Sagrady Familie se dokonce dochovala pozvánka na oslavu zmíněné události, ilustrovaná motivy, které Gaudí pro kapli navrhl. Další postup stavebních prací však poznamenávaly komplikace a zpomaloval je mimo jiné fakt, že se spoléhalo především na příspěvky ze soukromých zdrojů. V současné době, kdy nekompletní chrám těží ze světového věhlasu, ze zápisu na seznam UNESCO a ze vstupného od více než čtyř milionů návštěvníků ročně, není prý o finance ani materiál nouze. Zato před sto lety převládal názor, že velkolepé dílo nebude nikdy dokončeno. „Můj klient nespěchá,“ odpovídal prý Gaudí na narážky, že se stavba vleče, a sám si údajně nedělal iluze, že bude chrám vůbec někdy hotový. „Dostaví ho až svatý Josef,“ říkával.

Když v roce 1926 architekt náhle zemřel – údajně při přecházení ulice nedával pozor, neboť právě vzhlížel k věžím rozestavěné baziliky – převzal po něm otěže jeho žák Domènec Sugrañes i Gras. O deset let později však výstavbu přerušila španělská občanská válka. V červenci 1936 zapálili členové Iberské anarchistické organizace kryptu a vnikli do dílny, přičemž částečně zničili původní Gaudího plány a modely. Současný projekt tedy vychází z rekonstruovaných verzí a od roku 1940 se ho ujalo už sedm dalších architektů i nespočet jiných odborníků. Od 80. let se při navrhování a stavbě uplatňují počítačové technologie, striktně se ovšem drží originálních návrhů.

Kamenná Bible

Původní Gaudího myšlenkou bylo vytvořit jakousi Bibli z kamene, která by zejména negramotné dělnické vrstvě zprostředkovala příběh Nového zákona skrz obrazy, sochy a další vizuální prvky na fasádách i v interiéru. Trojici hlavních průčelí proto autor vztáhl k životu Ježíše Krista: Jeho narození zachycuje východní strana, na západě se pak nacházejí umučení a ukřižování, zatímco výzdoba jižního průčelí znázorňuje nanebevstoupení i Spasitelovo učení a poselství.

Na každé ze tří zmíněných stran se mají tyčit čtyři věže, zasvěcené 12 apoštolům, a dosud jich vyrostlo osm. Dalších šest by potom mělo vévodit centrální části baziliky. Celkem jich tedy bude 18, přičemž naposledy se v prosinci 2021 rozsvítila hvězda na vrcholku věže Panny Marie. Vůbec nejvyšší věž pak vznikne na počest Ježíše Krista a zakončí ji obří kříž. Jeho vrchol se bude nacházet o metr níž než místní mytický kopec Montjuïc, považovaný za prehistorickou kolébku dnešní Barcelony. Gaudí totiž vyznával zásadu, že by se jeho výtvor neměl pokoušet předčit Boha.

Poklona přírodě

Asi největší inspiraci čerpal geniální katalánský tvůrce z přírody, přičemž zastával názor, že práce architekta by se měla zakládat na jejím imitování. „Jde o nejracionálnější, nejtrvalejší a nejdostupnější ze všech metod,“ učil své žáky. Domníval se, že se v přírodě zhmotňuje dokonalost díla Stvořitele, kterou nemůže žádný lidský výtvor překonat – architekt ji však může napodobit. Ani jedna z vnitřních ploch chrámu tudíž není úplně rovná: Rozsáhlé ornamenty tvoří z velké části abstraktní tvary, kombinující hladké křivky a členité struktury. Například coby vzor protínajících se linií posloužily krystaly některých minerálů. Klenbu chrámové lodi pak nesou dvojité spirálovitě vinuté sloupy, imitující kmeny oleandrů, a zvlněné střechy odvádějí vodu podobně jako listy magnolií.  

Ne každý si však podobu baziliky zamiloval. „Anarchisté projevili nedostatek vkusu, protože ji nevyhodili do povětří, když k tomu měli příležitost,“ nechal se údajně slyšet britský spisovatel George Orwell, který Sagradu Familii považoval za jednu z nejodpornějších staveb světa. A nelíbila se ani Gaudího krajanovi Salvadorovi Dalímu: Surrealistický malíř ji označil za „děsivou a poživačnou“. Samotného autora však podle všeho choval v úctě, neboť prý zároveň prohlásil: „Bylo by zradou jen pomyslet na dokončení Sagrady Familie… bez génia. Ať tam zůstane jako obrovský hnijící zub.“

Z metra přímo do chrámu

V současnosti za dokončení Gaudího životního díla zodpovídá organizace pod vedením Esteva Campse. Architekt uvedl, že se „do písmene“ řídí plánem předloženým místnímu úřadu v roce 1915, který podepsal přímo Gaudí. „Jsme jeho dědici a nemůžeme se jeho záměrů zříct,“ tvrdí Camps. Taková slova jsou však trnem v oku řadě barcelonských starousedlíků, kteří se obávají, že se jich rozšiřování stavby osobně dotkne. K chrámu má totiž přibýt ještě rozlehlé schodiště zasahující do míst, kde dnes stojí obytné domy.

Při zahájení výstavby se v okolí baziliky nacházela zemědělská půda, ale v následujících desetiletích město svatostánek zcela pohltilo. O tom, zda se stovky místních rodin a podniků budou muset přestěhovat, má v dohledné době rozhodnout starosta Jaume Collboni. Pokud dá Campsově organizaci zelenou, dotkne se podle opozičních sdružení nucená změna bydliště až 15 tisíc lidí. Nadace spravující katedrálu přitom již v roce 2018 přislíbila městu během následujících deseti let 36 milionů eur, v přepočtu asi 909 milionů korun, na veřejnou dopravu a úpravu okolí – včetně vybudování přímého výstupu z metra do interiéru chrámu.