Útok na srdce impéria: Teroristické útoky v Londýně 2005

Londýnským metrem denně projde přes 2,5 milionu lidí. V přestupních zastávkách se pohybují desetitisíce osob a není výjimkou, že jednotlivé soupravy jsou během špičky tak přeplněné, že cestující na nástupišti musí nechat projet i několik vlaků, než se jim podaří vtěsnat do vozu. Mezi takové dopravní uzly patří stanice King's Cross, kde se 7. července 2005 odpálil v 8.50 jeden ze čtveřice atentátníků. V tu samou chvíli se ozvaly výbuchy v dalších dvou vagonech londýnské „podzemky“. Poslední terorista počkal ještě hodinu, než vyhodil do vzduchu „doubledecker“ nedaleko Britského muzea.

O pár vlaků dřív

V létě 2005 jsem vyrazil do Londýna studovat angličtinu a do centra metropole jsem se z podnájmu dostával příměstskými vlaky a metrem. Jednu z přestupních stanic představoval King’s Cross, kde jsem se proplétal davy Londýňanů, turistů a studentů vždy mezi 8.15–8.30, a nejinak tomu bylo i onoho dne. Avšak s tou výjimkou, že mě zdržela dívka z Čech, s níž jsem se na nástupišti zapovídal.

Nakonec jsem odjel krátce před 8.45 a po pár minutách dorazil na Tottenham Court Road, odkud to bylo do školy jen pár minut pěšky. Ve škole jsem usedl k počítači mezi ostatními studenty, kteří využívali poslední minuty před vyučováním ke kontrole mailů a brouzdání po internetu. Stereotyp běžného dne narušily dvě SMS od příbuzných, kteří se okolo půl desáté dožadovali informací, zda se mi nic nestalo. Když čím dál častěji pípaly telefony i mým spolužákům, kteří se zmateně rozhlíželi po místnosti, uvědomil jsem si, že je něco špatně.

Chaos za okny

Moji domněnku potvrdilo, že telefon ztratil signál, internet byl s každou další minutou pomalejší a pomalejší, zatímco sirény zněly stále hlasitěji a bez přerušení. Bomba, kterou odpálil poslední atentátník v autobuse nedaleko Britského muzea, usmrtila 13 osob. Výbuch poničil okna nedalekých domů a v přilehlých ulicích tlaková vlna udeřila do oken, jako kdyby do nich někdo hodil kámen. To byl případ i naší školy. Nikdo netušil, co se děje. Zatím jsme nevěděli, že se jedná o teroristický útok ani že došlo k předchozím třem výbuchům.

Nyní jsme stáli zvědavě u oken a takřka odříznuti od informací sledovali auta záchranných složek projíždějících na ulici. Okolo 10.30 mezi nás přišla ředitelka a sdělila, že škola dnes odpadá a že máme jít domů. Zmatení náctiletí studenti se najednou ocitli uprostřed Londýna, v němž se mezitím rozběhla celá řada protiteroristických opatření. Jedno představovalo okamžité zastavení hromadné dopravy v centru města.

Na rozích ulic se tvořily hloučky lidí a vždy uprostřed stál policista či jiná osoba v reflexní vestě, která radila, jak se dostat domů. Trpělivě jsem vystál frontu a mezitím obdivoval spořádanost, s jakou všichni čekali, až přijdou na řadu. Londýnský „bobík“ mi na moji otázku, jak se dostat domů, ochotně a pomalu vysvětlil, že v okrajových částech Londýna funguje několik nádraží, odkud vlaky rozvážejí cestující dál od metropole, kde už hromadná doprava funguje normálně.

Podezíravé pohledy

Čekala mě asi tříhodinová procházka, cestou mě míjely stovky sanitek a hasičských i policejních aut. V očích kolemjdoucích byl vidět strach a nedůvěřivost, s jakou si mě prohlíželi. Jejich obavy zřejmě vyvolával můj černý batoh s učebnicemi, vždyť i já jsem s obavami pozoroval osoby s podezřelým zavazadlem. Po 14.00 jsem konečně dorazil na nádraží a s hrůzou zjistil, že nemám dost peněz na lístek. Jako černý pasažér jsem nastoupil do vlaku, který mě měl odvézt nedaleko mého podnájmu.

TIP: Vědci varují: Strach z terorismu poškozuje mozek!

Když se souprava dala do pohybu, ulevilo se mi, ale za chvíli tu byl průvodčí. Vyslechl můj příběh a šel dál. Dodejme, že ani nikoho dalšího příliš nekontroloval. Cesta vlakem trvala asi hodinu a pak ještě jednou tolik, než jsem konečně dorazil domů. V následujících dnech jsem doslova visel na novinách a internetu, kde se postupně objevovaly další zprávy o tom, čeho jsem se stal nechtěným svědkem.