Upíři z Nového světa: Upírské hysterii se nevyhnuly ani Spojené státy

Na hřbitově Chestnut Hill v Exeteru je několik řad náhrobků. Ty starší jsou vesměs zašlé a porostlé mechem, s málo čitelnými či zcela zmizelými nápisy. Výjimku představuje ten, na němž je vytesáno jméno Mercy L. a datum 1892. Do běla ohlazený kámen, který vypadá, jako by jej sem umístili včera, je pokrytý mincemi, ověšený náhrdelníky, obklopený umělými i živými květinami, hračkami, amulety a dárky. Čas od času k němu prý někdo položí umělé upíří zuby či lahvičku s čímsi, co vypadá jako krev. Jedná se totiž o místo posledního odpočinku devatenáctileté Mercy Leny Brownové, nejznámější protagonistky takzvané novoanglické upírské paniky, jíž toto šílenství na americké půdě zároveň vyvrcholilo a vyhaslo. 

Jsou tací, kteří i více než sto let po její smrti přísahají, že slýchají šepot linoucí se od jejího hrobu či že zde za tmavých nocí vídají tančit podivná světla. Jiní tvrdí, že se Mercy zjevuje umírajícím s jejich posledním výdechem, aby je ubezpečila, že umírání není tak zlé. Je stálicí strašidelných dětských povídaček i hvězdou pořadů zabývajících se paranormálními jevy. Co se muselo stát, aby se z obyčejné americké venkovanky stala legenda?

Krev v srdci 

Mercy Lena Brownová žila v Exeteru na Rhode Islandu, kde také v lednu 1892 zemřela. V dětském věku ztratila matku a o něco později i starší sestru, tehdy již bezmála dvacetiletou švadlenu Mary Olive. Obě skonaly na vleklou chorobu, během níž jako by se ztrácely před očima. Chřadly, bledly a postupem času také chrlily krev. 

Když se v roce 1891 příznaky stejné záhadné nemoci objevily i u Mercy a jejího bratra Edwina, začalo se mezi sousedy okamžitě šuškat o záhrobním rodinném prokletí, navzdory skutečnosti, že Mary Olive zemřela už roku 1884 a její matka Mary Eliza ještě nejméně o rok dříve. Mercyina brzká smrt 17. ledna 1892 obyvatelům z okolí Exeteru jejich podezření potvrdila a začali se vehementně domáhat exhumace a prohlídky těl všech tří žen. 

Otec postižené rodiny George Brown se dlouhé týdny usilovně bránil, ale nakonec podlehl nátlaku a svolil k exhumaci těl svých zemřelých dcer i manželky, k níž došlo 17. března 1892. Z těla jeho ženy Mary Elizy zbyly pouze kosti a rovněž stav ostatků nejstarší dcery Mary Olive odpovídal očekávanému stadiu rozkladu po bezmála deseti letech v zemi. Naproti tomu tělo Mercy Leny, které bylo prozatímně uloženo do kamenné nadzemní krypty, jelikož ve zmrzlé půdě nebylo možné vykopat hrob, vypadalo i dva měsíce po smrti naprosto zachovale. Po důkladnějším ohledání se navíc zjistilo, že v jeho srdci je stále čerstvá krev. 

Řádění nemrtvé? 

V sousedské komunitě nebylo nadále pochyb o tom, že právě Mercy Lena je nemrtvou, která způsobila nejen skon své matky a sestry, ale nyní ze záhrobí usiluje rovněž o život svého bratra, až do nedávna statného mladého muže, jemuž ani dlouhý ozdravný pobyt na čerstvém povětří v Colorado Springs nedokázal navrátit bývalou sílu. V souladu s dobovým přesvědčením bylo její srdce vyňato z těla a spáleno. Popel byl následně smíchán s vodou a podáván Mercyinu bratrovi. Toto magické tonikum jej mělo ochránit před mocí nemrtvé sestry a zároveň zastavit postup jeho onemocnění. Žel, Edwin přes veškerou snahu zemřel o pouhé dva měsíce později. Mercyino tělo zbavené vnitřních orgánů bylo opakovaně vykropeno svěcenou vodou a pohřbeno teď již do řádného podzemního hrobu. 

Jediný z celé rodiny, kdo zůstal vůči řádění nákazy imunní, byl otec George Brown. Žil pak ještě dostatečně dlouho na to, aby se dozvěděl o skutečné příčině oné záhadné nemoci odborně zvané tuberkulóza, a dokonce se dočkal zahájení plošného očkování proti ní, které následně vedlo k jejímu takřka úplnému vymýcení. K zemřelým příbuzným na hřbitově Chestnut Hill se přidal až v roce 1922. 

Bledí a vyhublí 

V době, kdy byla otevřena rakev Mercy Leny Brownové a kdy její srdce pohltily plameny, měli obyvatelé severoamerické Nové Anglie za sebou už celé jedno století marného boje s podivnou nemocí, s níž si nevěděli rady a ve svém zoufalství ji přičítali na vrub nemrtvým. Nemoc přicházela bez varování a kosila celé rodiny, jejichž členy jako by něco sžíralo zevnitř. Nepomáhalo nic. Jakmile se objevil první příznak, bylo jasné, že nakažený po kratším či delším utrpení zcela zesláblý a vyčerpaný zemře. Dobové lidové léčitelství, doporučující například pití hnědého cukru rozpuštěného ve vodě, požívání vysokých dávek tvrdého alkoholu či častou jízdu na koni, nezabíralo. 

Vzhled nakažených byl navíc v posledních fázích choroby děsivý. Nemocní byli mrtvolně bledí, na kost vyhublí s temnými stíny pod očima a z úst se jim čas od času řinula krev. Není divu, že budili strach. Jeho semínka padala na velmi úrodnou půdu. Nová Anglie, která se rozkládá mezi státem New York a Kanadou v severozápadním cípu Spojených států, byla totiž v minulosti zcela jiná, než jak ji známe dnes. V době, o níž hovoříme, se jednalo o rurální, málo úrodnou oblast, v níž převážná část obyvatelstva žila roztroušená na odlehlých farmách. V roce 1893, tedy rok po případu Mercy Leny Brownové, se hustota zalidnění v oblasti Exeteru rovnala 17 obyvatelům na čtvereční míli. 

Pouze asi každý desátý Novoangličan byl členem církve a opravdu jen výjimečně někdo dosáhl vyššího než základního vzdělání. Místní faráři i příchozí misionáři opakovaně poukazovali na skutečnost, že rodiny neposílají děti do škol, skoro nikdo nemá doma bibli, natož aby ji četl, a že mezi osadníky jsou silně zakořeněné pověry, které pramení z folkloru původního domorodého obyvatelstva. Ačkoliv formálně i politicky byla Nová Anglie od konce 18. století součástí nově vznikajících Spojených států, kulturně zůstávala svébytná a vyčleněná, Jižany i Brity spíše opovrhovaná a trošku hanlivě přezdívaná „Yankeeland“. 

Kde žijí vampýři a čarodějnice 

Připomeneme-li, že v Nové Anglii, konkrétně v Salemu v Massachusetts proběhly na konci 17. století patrně nejslavnější hony na čarodějnice, nikoho nejspíš nepřekvapí, že právě zde se také údajně vůbec poprvé na americkém kontinentu objevilo slovo upír a krátce nato se zdejší obyvatelé potýkali s prvním případem vampyrismu na území USA. Nejstarší písemnou zmínkou o fenoménu novoanglické upírské paniky je upozornění otištěné v Connecticut Courant and Weekly Intelligencer z června 1784, jehož prostřednictvím nabádal willingtonský radní Moses Holmes místní obyvatelstvo, aby se mělo na pozoru před jistým „cizincem, doktorem Quackem“. Ten měl obcházet po okolí a snažit se přimět rodiny k otevření hrobů svých zesnulých a spálení jejich ostatků za účelem zabránění šíření tuberkulózy. 

První zdokumentovaný případ se odehrál na počátku roku 1793, kdy nechal kapitán Isaac Burton, vážený člen společenství věřících v Manchesteru ve státě Vermont, exhumovat ostatky své ženy Rachel. Nabyl totiž skálopevného přesvědčení, že poté, co byla jednadvacetiletá Rachel v roce 1790 svedena ze světa živých podivnou slabostí těla, stala se nemrtvou a nyní se jej snaží stejným způsobem připravit o druhou manželku Huldu. 

Věrohodné dostupné záznamy o tom, v jakém stavu bylo nalezeno Rachelino tělo, se nedochovaly. Její srdce bylo nicméně demonstrativně spáleno v kovářské výhni, aby se jí znemožnilo další nekalé počínání. Stejně jako v případě Mercy Brown, ani zde klopotná práce s vykopáním rakve z promrzlé půdy a pitvání několik let staré mrtvoly nepřinesla kýžené ovoce a nebohá Hulda zemřela ještě roku 1793. Netrvalo dlouho a začaly se jako houby po dešti objevovat další podobné případy. 

Oběti tuberkulózy 

Již v prvních desetiletích 19. století zmiňoval novoanglický tisk desítky exhumací domnělých vampýrů. Vše dokládají současné archeologické nálezy, které se děly a dějí spíše náhodně. V roce 1990 objevila skupina dětí hrajících si v blízkosti lomu na štěrkový kámen u města Griswold v Connecticutu několik starých hrobů. Při průzkumu lokality vyšlo najevo, že se jednalo o soukromý hřbitov jedné z místních farem, na němž bylo ve čtyřicátých a padesátých letech 19. století postupně pohřbeno 29 příslušníků zdejších rodin Waltonových a Rayových. 

Antropologická analýza a navazující bádání v písemných pramenech prokázaly, že většina pohřbených včetně několika malých dětí uložených ke spánku v hrubých rubáších a jednoduchých dřevěných rakvích zemřela na tuberkulózu, přičemž v roce 1845 zde proběhla hromadná exhumace s cílem identifikovat mezi zemřelými zdroj nákazy. Za ten byl očividně označen muž, jehož skelet spočíval v truhle označené iniciálami J. B. a číslicí 55, jež (jak se později ukázalo) odkazovala na jeho věk v době smrti. Při exhumaci mu bylo vyříznuto srdce a uťata hlava. Ta byla následně uložena zpět do rakve obličejem dolů a v oblasti krku zajištěna přes sebe položenými stehenními kostmi tak, že vytvářela známý symbol lebky se zkříženými hnáty. Událost vešla do povědomí pod označením „vampýři z Jewett City“ (Jewett City Vampires) podle názvu griswoldské čtvrti, v níž se hřbitov nachází.

Ohavná podívaná 

Podobných malých hřbitovů s jednotkami až nižšími desítkami pohřbů, které vznikaly při farmách, existovaly v Nové Anglii stovky. Jen malá část z nich však byla objevena. Právě v těchto lokalitách se odehrávala největší část exhumací a následných zásahů na ostatcích, které jinak církevní ani světské autority příliš neschvalovaly. Americký folklorista, rodák z Rhode Islandu a přední badatel angažovaný v tématu novoanglických upírů Michael Bell během své dlouhé kariéry nalezl a dosud zdokumentoval na osm desítek případů, kdy byla z důvodu podezření na šíření nákazy ze záhrobí provedena exhumace. Tyto případy časově pokrývají konec 18. a celé 19. století a geograficky se na západě blíží až k Minnesotě. 

V centru Bellova zájmu neleží pouze objevování zaniklých hřbitovů, nýbrž i práce s písemnými prameny, které jsou často schopny mnohem lépe osvětlit, proč a jak se živí uchylovali k profanaci hrobů svých mrtvých. V obsáhlé knize Food for the Dea. On the trail of New England’s Vampires Bell vyzdvihuje skutečnost, že vesničané obvykle z hrobů vykopávali nejbližší příbuzné, což pro ně muselo být obzvláště traumatizující. Vědec odhaduje, že během vlny upírské paniky proběhly řádově tisíce exhumací. Jen o malé části se přitom dochoval písemný záznam a z těchto záznamů je ještě drtivá většina skoupá na slovo tak jako ten pořízený jedním novoanglickým kazatelem, který byl svědkem takové „ohavné podívané“ 3. září 1810. 

Škodí z hrobů 

Extrémní četnost exhumací za účelem zastavení zla, které se údajně šířilo ze záhrobí, přičítají odborníci vesměs tradicím původního obyvatelstva, které se svými mrtvými zacházelo jinak, než jak bylo běžné v křesťanském světě, a jehož zvyky noví američtí osadníci částečně přejali. Svou roli začal hrát také společenský tlak, který na postiženou rodinu vyvíjeli sousedé, jako tomu bylo v případě nešťastného otce Mercy Leny Brownové. V zoufalé situaci během epidemií tuberkulózy představoval souhlas s exhumací v podstatě nejvyšší možné prokázání dobré vůle a snahu pomoci sousedské komunitě ochránit se před záhadnou nemocí. 

Na druhou stranu není jasné, co přesně se během exhumací dělo, neboť evidentně neprobíhaly podle jednotného vzorce. Jak písemné prameny, tak kosterní nálezy dokládají velkou variabilitu: někteří domnělí nemrtví byli zneškodněni useknutím hlavy, jiní vyjmutím a spálením vnitřních orgánů, další byli ohni obětováni celí. Určité komunity (jako v Jewett City) křížily stehenní kosti, zatímco jinde se spokojili jen s prostým obrácením těla tváří dolů. 

Bez zajímavosti rovněž není domněnka, s níž souhlasí naprostá většina badatelů, že sami novoangličtí venkované neoznačovali domnělé nemrtvé za upíry či vampýry a nežili v přesvědčení, že by vstávali z hrobů a chodili živým sát krev. Žili ve strachu, že jim nemrtví škodí ze svých hrobů, šíří záhadnou nemoc, jíž je zbavují síly, a snaží se rozmnožit své řady. V některých oblastech se dokonce věřilo, že jeden nemrtvý může obratem udělat nemrtvé ze všech zemřelých uložených na hřbitově, a exhumace proto někde byly doslova masové. 

Výplod fantazie přihlouplých vesničanů? 

Tím, kdo hovořil o vampyrismu a díky němuž nakonec novoanglická vampýrská panika získala své označení, jakkoliv bylo zavádějící, byl lokální tisk. A činil tak patrně pod vlivem komentářů z okolních států, jejichž obyvatelstvo obecně nahlíželo na události v Nové Anglii s despektem: „(…) zdá se, že jsme se propadli v čase do dob naprosté neznalosti a slepé pověrčivosti, a to ve státě, který sám sebe označuje za osvícený a křesťanský.“ Boston Daily Globe dokonce novoanglickou víru v upíry bagatelizoval do té míry, že její původ připsal významně omezeným mentálním schopnostem a oslabenému genofondu tamějších vesničanů, „kteří se už po generace často berou mezi sebou“ a nedokážou rozlišit realitu od báchorek. 

Pravda je, že komplexně zdokumentovaných případů je naprosté minimum a pokud bychom se na události v Nové Anglii v 19. století dívali pouze jejich optikou, nutně bychom museli dojít k podobnému závěru jako obyvatelé rozvinutějších částí Spojených států: nic moc zvláštního se nedělo a jednalo se spíše o jakousi kuriozitu. Kromě zmíněných případů Mercy Leny Brownové, vampýrů z Jewett City a manželek kapitána Burtona stojí za zmínku prakticky už jen případ Fredericka Ransoma, který zemřel na tuberkulózu 14. února 1817 a jehož otec jej nechal několik dní po pohřbu exhumovat a jeho srdce spálit. Tento případ se oproti ostatním vymyká skutečností, že k exhumaci bylo podle všeho přistoupeno z preventivních důvodů, aniž by byl tuberkulózou nakažen někdo další z blízkého okolí. 

Zvláštností také je, že se jednalo o univerzitního studenta z dobře zajištěné středostavovské rodiny, tedy z prostředí, v němž víra v upíry nebyla tak běžná jako u venkovského obyvatelstva. Nelze však opomenout tisíce dalších případů, jež dává tušit mravenčí práce badatelů. Odehrávaly se v ústraní a v atmosféře strachu, která novoanglický venkov svírala po celé století. Ačkoliv byli tamější upíři zcela odlišní od evropského pojetí založeného na postavě hraběte Drákuly, nebyli méně děsiví a v celosvětovém měřítku představují významný mytologický fenomén, jehož poznávání se bude prohlubovat současně s tím, jak budou přibývat nové nálezy.