Úder do hlubokého týlu: Nasazení letadlových lodí za Velké války (3)
Za jednu z nejhrozivějších zbraní dodnes platí letadlová loď, která dokáže dopravit bojové letouny téměř kamkoliv na světě. Tato technologie se dočkala prvního ostrého nasazení během Velké války a jistě není náhodou, že se to stalo ve Velké Británii – tehdejší námořní supervelmoci
Základ výzbroje letadlové lodi Furious tvořily stíhačky Sopwith Camel, které vznikly dalším vývojem typů Pup a Triplane. Jednalo se dvouplošník poháněný rotačním hvězdicovým motorem a nesoucí výzbroj dvou kulometů ráže 7,7 mm v přídi. Dosahoval maximální rychlosti 183 km/h a piloti si ho velmi oblíbili pro vynikající obratnost.
Předchozí části:
Velbloud slaví úspěch
Na začátku června 1917 dorazily první čtyři sériové stroje ke 4. peruti námořního letectva operující na západní frontě a již 5. června na něm Alexander Shook dosáhl první dvě potvrzená vítězství. V následujících týdnech se na camely začaly rychle přezbrojovat další perutě námořního i armádního letectva. Od podzimu pak létaly tři perutě těchto letounů i na italské frontě.
Během jara 1918 se na ně přezbrojila většina jednotek nově vzniklého RAF na západní frontě. Tvořily také páteř výzbroje jednotek chránící Británii před německými nálety, ale na podzim téhož roku už začínal „velbloud“ jako stíhací letoun pomalu zastarávat. Stále více se však používal k útokům na pozemní cíle, na něž vrhal tříštivé bomby a ostřeloval je kulomety. Camel se stal patrně vůbec nejúspěšnějším stíhacím letounem nasazeným dohodovými mocnosti a jeho piloti sestřelili 1 294 nepřátelských letadel.
Pro službu na plavidlech vzniklo 225 strojů Sopwith Ship Camel. Horní i spodní křídlo mělo menší rozpětí, trup byl za kabinou odnímatelný nebo sklopný a obsahoval nafukovací plováky pro případ havárie v moři.
Směr Tondern
Sedmnáctého července Furious opět vyplula na moře ke druhému pokusu, jenž měl proběhnout o dva dny později v ranních hodinách. Tomu ale zase zabránila prudká bouře. Tentokrát však padlo rozhodnutí nevracet se a vyčkat, zda se utiší. Počasí se opravdu umoudřilo, a když loď dosáhla místa vzletu asi 70 km od Tondernu, začala letadla ve tři hodiny ráno opouštět palubu.
Do akce odstartovalo sedm stíhaček, které nesly každá po dvou pumách o váze 22,5 kg. Měly zaútočit ve dvou skupinách. První tvořili kapitáni Jackson, Dickson a poručík Williams. Druhou vlnu vedl kapitán Smart a poručíci Dawson s Yeulettem. Měl s nimi letět ještě kapitán Thyne, jenž ale musel kvůli poruše motoru nouzově přistát na moři. Tam se pro něj vydalo jedno z doprovodných plavidel, které nešťastného letce dokonce přejelo. Dotyčný měl ale obrovské štěstí, přežil a dostal se v pořádku na palubu.
Drtivý úder
Zbylá letadla nabrala výšku a zamířila na jih podél dánského pobřeží. Po dosažení německé hranice se stočila na východ směrem k Tondernu, kam dorazila s prvními ranními paprsky ve 4.35. Velitel útoku kapitán Jackson měl po nalezení cíle dát ostatním signál pomocí červené vlajky, ale ve chvíli, kdy spatřil hangáry, nedokázal ji v kokpitu svého camelu najít. Jako první se do útoku vrhl kapitán Dickson.
Dokončení: Úder do hlubokého týlu: Nasazení letadlových lodí za Velké války (4)
První britská vlna se soustředila na největší hangár, který zasáhla třemi přímými zásahy. Pumy vyvolaly požár dvou ukrytých vzducholodí L 54 a L 60. Kapitán Smart útočil ve druhé vlně a situaci na zemi popsal: „Celé okolí bylo plné mechaniků nebo vojáků vyzbrojených puškami a kulomety, kteří na nás vedli velmi intenzivní palbu. Já jsem na plný výkon motoru přešel do střemhlavého letu a ve výšce 50 stop (asi 15 m – pozn. red.) proletěl nad zemí. Vyhnul jsem se palbě, ale kvůli husté kouřové cloně z výbuchů prvních pum jsem neviděl německé hangáry.“
