Tajná cesta Otce vlasti: Proč cestoval Karel IV. domů v přestrojení?
Představu Karla IV. máme obvykle spojenou s majestátností a diplomatickým uměním. I když víme o jeho dobrodružné povaze, která se projevila zejména v mládí, stejně je překvapující, že dokázal cestovat inkognito přes půl Evropy.
Roku 1346 se Karel IV. (1346–1378) stal náhle držitelem dvou královských korun – římské a české. Římská byla svým způsobem důležitější, ale o to nejistější. Jeho soupeřem byl dlouholetý císař (od roku 1328) Ludvík Bavor z rodu Wittelsbachů, jenž býval kdysi přítelem jeho otce Jana. Sebevědomý Bavor si však v té době svou bezohlednou rodovou politikou znepřátelil množství říšských knížat, většinu biskupů i samotného papeže Klementa VI. Myšlenka dosadit proti Ludvíkovi silného protivníka zrála v hlavě svatého otce už nějakou dobu. Ambiciózní Karel Lucemburský, tehdy třicetiletý, se mu skvěle hodil do plánu, a navíc jej papež znal osobně (kdysi ho ještě sám vychovával na dvoře francouzského krále). Proto dobře věděl o jeho schopnostech a dospěl k názoru, že právě tento muž může protivného Bavora smést ze scény.
Ať žije císař!
Volba římského krále závisela na hlasech sedmi kurfiřtů (volitelů), tedy privilegovaných knížat. Ti tvořili dohromady sbor, do nějž patřil král český, vévoda saský, markrabě braniborský, falckrabě rýnský a tři arcibiskupové – trevírský, kolínský a mohučský. Získat hlasy duchovních nepředstavovalo problém, protože nevraživost vůči Ludvíkovi byla v církvi znatelná. Český král Jan pro svého syna hlasoval samozřejmě také a připojil se i saský vévoda Rudolf I. Braniborsko i Falc však patřily Wittelsbachům. A tak byl Karel 11. července 1346 v Rhensu zvolen římským králem pouhými pěti hlasy, což v té době de iure nestačilo. Volba totiž platila jen v případě plných sedmi hlasů. Z pohledu práva šlo vlastně o zoufalý pokus a Ludvík Bavor ho považoval za tak nicotný, že se mu ani nepokusil zabránit. Karel přesto vsadil na tuto kartu a věřil, že mu přinese úspěch.
Bohužel obě tradiční města korunovace, Kolín nad Rýnem a Cáchy, byla v držení Ludvíkových příznivců a Karlovi brány neotevřela. Čekal tedy v Lucembursku, než jeho přátelé dohodnou poněkud nouzovou korunovaci v Bonnu. Uskutečnila se 26. listopadu 1346, ale kvůli netradičnímu místu i rozporuplné volbě šlo pořád o velmi pochybný nárok. V prosinci jednal Karel ještě v Trevíru se svým příbuzným arcibiskupem Balduinem a pak konečně mohl odjet do Čech, k nimž byl vázán silným citovým poutem, a hlavně z nich hodlal pro příště učinit centrum Svaté říše římské.
Zásadní problém spočíval v tom, že mezi Bonnem a Prahou ležela rozsáhlá území Wittelsbachů. Projíždět přes ně oficiálně s obvyklým vojenským doprovodem samozřejmě mohl, ale vystavoval se nebezpečí, že ho na cestě bude jeho rival Ludvík záměrně zdržovat a možná se ho pokusí i zajmout, aby ho přiměl vzdát se římské koruny. Karel přitom spěchal. Samozřejmě mohl knížectví Wittelsbachů objet, ale vzpomněl si na svá mladá léta, kdy výhodně skrýval svoji identitu, aby nevzbudil pozornost. Tentokrát se rozhodl přestrojit za panoše. S tímto krytím pak odjel s malou družinou do Prahy a nechal kurfiřty, ať za něj zatím zařizují říšské záležitosti.
V roli panoše
Podrobnější záznamy o jeho cestě se nedochovaly. Musíme si však uvědomit, o jak odvážný čin se jednalo. Každou chvíli mohl narazit na Ludvíkovu rytířskou družinu. Navíc začínal prosinec a zima ve středověku bývala dost krutá. Možná se Karel nakrátko vrátil k hýřivému životu vojáka. Inkognito v šatech panoše mu k tomu skýtalo dokonalou příležitost. Odpočinky v hostincích musely být při chladném cestování časté a nejednou třeba trvalo i pár dní, než přestalo sněžit a družina mohla opět vyrazit na cestu. Vzdálenost z Trevíru do Prahy je po cestách asi 700 km. Vzal to přes Švábsko, Horní Falc a hlavně přes zmíněné wittelsbašské Bavorsko. Pokud Karlova cesta vedla kolem velkých měst (mohl to být Worms, Špýr či Norimberk), pak se jim zřejmě obloukem vyhnul, aby se neprozradil.
Panovník cestoval přes celé Vánoce a domů se dostal přesně na Tři krále, tedy 6. ledna 1347. Kdo ví, jestli král, který celý život dbal na symboly, nezvolil toto významné datum záměrně. V Praze ho uvítala manželka Blanka z Valois, která se během manželovy nepřítomnosti vlastně stala dvojnásobnou královnou, i když zatím nemohla být korunovaná. Ludvík neměl o pohybech svého protivníka pravděpodobně ani tušení a celkově Lucemburka hodně podcenil.
Trvalo sice ještě několik měsíců, než se Karlovi podařilo uspořádat po dlouhé nepřítomnosti české záležitosti, takže korunovace českým králem se mohla odehrát až 2. září 1347, kdy ho i s královnou Blankou v Praze korunoval první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic. Co se týká říšského trůnu, pomohla Lucemburkovi náhoda, což se mu stalo v životě několikrát na zásadních politických křižovatkách. On sám to nazýval přízeň Boží a viděl v tom důkaz svého vyvolení, že se má stát předním panovníkem Evropy. Zhruba měsíc po české korunovaci, tedy 11. října 1347, totiž zahynul starý císař Ludvík při lovu medvědů, když se nešťastně zranil pádem z koně. Cesta k římské koruně a plnému uznání v celé říši tak byla rázem volná…
