Synoda mrtvých: Proč nechal papež Štěpán VIII. soudit mrtvolu svého předchůdce?

Takzvané temné století, neboli Saeculum obscurum, bylo pro svatopetrskou stolici obdobím chaosu, nejistoty a naprostého úpadku papežského úřadu. Mezi léty 872 a 965 se na trůně vystřídaly více než dva tucty papežů. V období let 896 a 904 to byl dokonce nový papež každý rok! Svatí otcové se v Římě střídali jako figurky na orloji. A právě v začátcích této éry temna se odehrál podivuhodný případ papeže Formosa. Jediného příslušníka nejvyššího katolického úřadu, kterého exhumovali proto, aby stanul před soudem. 

Kořistník 

Formosus se narodil nejspíše v roce 816 v Římě. O jeho životě nevíme prakticky nic až do roku 864, kdy jej jmenovali kardinálem arcidiecéze římského přístavního předměstí Porto. Už o dva roky později se ale začal odvíjet jeho kuriózní životní příběh. V roce 866 ho totiž Mikuláš I. jmenoval papežským legátem v Bulharsku. Jeho diplomatické cesty jej zavedly také do Francie, kde se jeho cesty zkřížily s karolinskou dynastií, jež tehdy vládla ve Franské říši rozdělené na tři státy. 

V roce 875 doručil nově zvolenému vládci Západofranské říše Karlu Holému Formosus psaní, v němž zval papež Jan VIII. krále do Říma, aby v městě měst přijal císařskou korunu Svaté říše římské. Karel byl na císaře opravdu pomazán 29. prosince téhož roku. Ne všichni ale byli spokojení. Politická opozice v řadách jeho vlastní rodiny zlověstně kroužila kolem Karla jako hejno supů. Na císařskou korunu si totiž dělal zálusk také Ludvík II. Němec, král říše Východofranské. S korunovací Karla nesouhlasila ani Engelberga, vdova po zesnulém císaři Ludvíku Pobožném. 

V Římě zavládl strach z invaze. Formosus rozhodně nechtěl být mezi těmi, které rozlícený Ludvík v Římě potrestá, a tak vzal nohy na ramena. Po cestě jen tak mimochodem vydrancoval několik klášterů, snad aby měl z čeho žít ve svém exilu v Tours. V dubnu následujícího roku svolal papež synodu, která Formosovi nařídila vrátit se do Říma. Uprchlíkovi se ale nechtělo. Za to mu papež odebral jeho svěcení a exkomunikoval ho z církve. Obvinil Formosa také z toho, že usiluje o to, aby se stal v Bulharsku arcibiskupem. To podle tehdejších pravidel církve nebylo možné – arcibiskupská zadnice mohla sedět pouze na jediném stolci naráz. Papežové se totiž báli, aby arcibiskupové nehromadili příliš mnoho moci a vlivu. 

Aby toho nebylo málo, přidal Jan VIII. k obviněním také to, že Formosus se měl příčit rozhodnutí císaře a spiknout se za účelem zničení papežské stolice. Jeho situaci rozhodně nepomohl ani jeho hladový nájezd na římské kláštery. Bylo ale očividné, že ve skutečnosti jde o politické spiknutí proti jeho osobě. Stal se personou non grata. 

Pravdou je, že Formosus byl opravdu v Bulharsku mimořádně oblíbený a bulharský vládce Boris Křtitel si velmi přál, aby se římský legát stal místním arcibiskupem. Ke jmenování ale nikdy nedošlo. V té době se také Formosus vydal do Konstantinopole, kde se setkal s korutanským vévodou Arnulfem, který pro sebe chtěl získat italskou korunu. Ani tato schůzka mu při obviněních z konspirace nepomohla, protože Arnulf byl synem Ludvíka Němce, o kterém už víme, že zrovna nefandil korunovaci Karla Holého císařem. 

Kajícník 

Formosovi nezbylo, než se před papežem Janem kát. V roce 878 přislíbil, že se už do Říma nikdy nevrátí a nezhostí se už nikdy ani kněžských povinností. Nejenže se tak zbavil vyobcování z církve, ale po smrti papeže Jana jej jeho nástupce Marinus I. znovu jmenoval do funkce arcibiskupa. Díky tomu mohl Formosus pokračovat ve své církevní kariéře. 

V říši se také změnily politické poměry. Roztříštěnou Franskou říši v 80. letech znovu sjednotil Karel III. Tlustý. Ale už o pár let později na scénu dějin znovu vešel Formosův starý cařihradský známý – Arnulf. Úspěšným pučem se mu podařilo jednotu říše rozbít. Stal se králem Německa a získal značný politický vliv. V pěti nástupnických státech Franské říše (tedy ve Francii, Německu, Burgundsku, Provensálsku a Itálii) se rozpoutal boj o císařskou korunu. A komu nakonec spočine na hlavě? O tom měl rozhodnout papež Formosus.

V nesnázích 

Moment, papež? Ano, opravdu! Formosus, ještě nedávno vyhnanec na útěku, byl 6. října 891 kardinálskou konkláve jednohlasně zvolen za papeže. Co přesně k jeho podezřele hladké volbě vedlo, to bohužel nevíme, ale zřejmě se jednalo o politické machinace v rámci boje o císařskou korunu. Zářný úspěch? Z hlediska církevní kariéry určitě, ale Formosus si snad nemohl vybrat horší chvíli. 

Poté, co byl Karel Tlustý odstraněn, připadla císařská koruna Widovi ze Spoleta. Část církevního kléru stranila tomuto italskému králi a jeho synu Lambertovi, kterého Wido pro jistotu nechal korunovat spolucísařem. Tehdy musel Formosus spolknout velmi hořkou slinu, když ho Wido donutil, aby mu syna pomazal. Druhá část duchovních nicméně projevovala svou přízeň Arnulfovi Korutanskému. 

Na stranu starého známého se přidal i Formosus, který Wida z duše nenáviděl a chtěl jej z Itálie vyhnat. Arnulf a Wido se spolu v Itálii střetli už v roce 894. Německému králi se podařilo dobýt všechna území na sever od Pádu. To ale nestačilo. O rok později sice Wido zemřel, ale císařskou korunu si přivlastnil jeho syn Lambert. S tím se Formosus nemohl smířit! Odvážil se tak konečně vzbouřit a pozval Arnulfa, aby obsadil Řím. Chtěl tak Itálii nadobro zbavil vlivu znepřátelého rodu Spoletských. 

Strhla se bitva. Obranu Říma vedla Lambertova matka- regentka Agiltrude, jejímž plánem bylo původně zlikvidovat karolinské vládce v jednotlivých státech bývalé říše. Z bitvy vítězně vzešel Formosův favorit Arnulf, který už už začal svou kštici připravovat na usazení císařské koruny. A opravdu: Formosus pomazal Arnulfa 22. února 896 na císaře Svaté říše římské. Papežův plán na uchopení moci se perfektně vydařil a karolinské dynastii se podařilo zachovat rozhodující vliv v Itálii. Anebo ne? 

Zvrat 

Jak už to tak bývá, neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, a tak co čert nechtěl – nedlouho po korunovaci stihla Arnulfa mrtvice. Dokončit tak výpravu do Spoleta, kde chtěl patrně zabít Lamberta i z Říma prchnuvší Agiltrude, už nezvládl. Zbídačený a napůl chromý císař se musel vrátit domů do Německa – na nosítkách. Tento osudový zásah shůry vrazil Formosovi klín do jeho skvěle rozjetých plánů. A začaly se také odpočítávat poslední dny jeho života. Jakmile Arnulf opustil Itálii, jako by v ní nikdy ani nebyl. V Miláně sice zanechal jako vzdorokrále proti Lambertovi svého levobočka Ratolda, ale nebylo to nic platné. 

A co víc – 4. dubna 896 papež Formosus zemřel – zřejmě ze stresu, které mu způsobovala nastalá situace, a ze strachu z návratu Lamberta a jeho pomstychtivé matky-císařovny. I tak se ale dožil na svou dobu úctyhodného věku osmdesáti let! Možná už prostě nadešel jeho čas. Nebo jej ve skutečnosti otrávila Agiltrude, jako se to říkalo o ochrnutém Arnulfovi? Některé prameny také naznačují, že Formosa zabil vzbouřený dav Římanů, který už měl dost neustálého hazardování s bezpečím města a stranil Spoletským. Kdo ví, jak to doopravdy bylo? 

Kormidlo dějin každopádně nabralo jiný směr. Arnulf až do své smrti o tři roky později nedokázal řádně vykonávat své vladařské povinnosti. Na výsluní dějin naopak vstoupil Lambert. Bryskně obnovil vládu nad celou Itálií jižně od Pádu, ale hlavně toužil po pomstě na proradnému zrádci Formosovi. Že mu unikl do záhrobí? Inu, nevadí! Aspoň se nebude bránit, syčák jeden! 

Pomsta na mrtvole 

Na papežském stolci se mezitím děly věci. Hned po Formosově smrti zvolila konkláve za papeže devadesátiletého starce Bonifáce VI. Na svatopeterském stolci vydržel pouhých patnáct dní! Po Bonifácovi konečně padla volba na Štěpána VI. Šlo o Lambertova oblíbence a v dějinách měl splnit jediný úkol: vykonat pomstu rodu ze Spoleta na zesnulém Formosovi. 

V lednu 897 do Říma i s početným vojenským kontingentem a se svou matkou vstoupil Lambert. Na jeho pokyn nechal Štěpán svolat synodu, která započala soudní proces s více než sedm měsíců mrtvým ex-papežem. Lambert nařídil vytáhnout Formosovu trouchnivějící mrtvolu z hrobky a usadit ji na stolec, ze kterého dříve vládl církvi. Účastníci hrůzyplné podívané se chvěli nejen strachy, ale také zhnusením – nejen z pohledu na shnilého umrlce, na kterém dosud v průvanu vlálo papežské roucho a další insignie spojené s úřadem nástupců svatého Petra, ale také ze Štěpánova a Lambertova chování. Exhumace bývalého papeže byla něčím neslýchaným a do té doby nemyslitelným! Soudu ale nemohlo v tu chvíli už nic zabránit. 

Za zesnulého pontifika měl mluvit jmenovaný diákon. Poté papež Štěpán vyjmenoval Formosovy prohřešky. Nebyly nové. Shrnovaly vlastně obvinění, které proti Formosovi vznesl před lety Jan VIII. Štěpán hřímal: „Když jsi byl biskupem v Portu, jaký duch ambicí tě vedl, abys usurpoval posvátný římský stolec?“ Formosovo červy rozežrané tělo nehnulo ani brvou. Soud pak nepřekvapivě shledal před špičkami spoletských mečů nebožtíka vinným a nechal z jeho těla strhat všechna posvátná roucha a odznaky. Poté mu sám Štěpán uťal tři už skoro uhnilé prsty – právě ty, kterými jako papež žehnal světu. 

Synoda nakonec prohlásila Formosovo papežství za neplatné a zrušila všechny jeho výnosy. Následně mrtvolu oděli do laického roucha a rychle ji zakopali na římském hřbitově pro cizince. Ani to ale nakonec Lambertovi nestačilo. Vzápětí nechal Formosu znovu vykopat, jeho mrtvolu svázat, zatížit a svrhnout do Tibery. Pomsta byla dokonána. 

Chaos v Římě 

Synoda mrtvých měla ještě dohru. Zatímco se Lambert vrátil ke svým vladařským povinnostem, jistě spokojený s výsledkem makabrózního tribunálu, v Římě se rozpoutaly nepokoje. Nálady veřejnosti se otočily v neprospěch Štěpána VI., kterého lid považoval za zhůvěřilého hanobitele ostatků. O pár dní později navíc Tibera vydala Formosovo tělo a rozšířily se zvěsti o tom, že koná zázraky. Římem zahořelo lidové povstání, které nakonec vedlo ke Štěpánově konci. Davy jej svrhly, uvěznily a neznámý vrah ho v červenci nebo srpnu 897 uškrtil v jeho kobce. 

Následně zvolený papež Theodor II. svolal další sněm, který k úlevě většiny duchovních zrušil výnosy synody. Formosus byl rehabilitován a jeho tělo konečně důstojně pohřbeno ve Svatopetrské bazilice se všemi papežskými insigniemi a poctami. I Teodorův následník Jan IX. v roce 898 potvrdil anulování synody mrtvých a navíc nechal všechny dokumenty s ní spojené zničit, přičemž exkomunikoval sedm tehdy se účastnících kardinálů. Navíc zakázal, aby se kdy v budoucnu soudy s mrtvolami konaly. To nicméně znovu ohrozilo Lamberta. 

Pakliže bylo Formosovo panování platné, mohla být platná i císařská korunovace Arnulfa! Nakonec tak na dalším koncilu v Ravenně došlo ke kompromisní dohodě: Lambert uzná Formosovu rehabilitaci, pokud papež svatosvatě prohlásí, že Arnulfova korunovace byla neplatná a že císařský titul Svaté říše římské náleží jen a pouze Lambertovi. Císař se s papežem následně dohodl na tom, že z titulu své funkce bude on a všichni po něm podle starých karolinských zvyklostí spolurozhodovat o volbě papeže. A že Lambert naopak uzná legitimitu zvolení Jana IX. Ruka ruku myje, chtělo by se říct závěrem…

Byl tedy případ Formosus definitivně uzavřen? Ne tak docela. V souladu s tehdejší tradicí střídajících se papežů jeden z dalších svatých otců – Sergius III. nakonec Formosovo odsouzení potvrdil a rozhodnutí o jeho rehabilitaci anuloval. Navíc nechal na hrobku Štěpána VI. napsat pochvalný epitaf. Sergius byl totiž jedním z biskupů, kteří před lety Formosa odsoudili. Je snad třeba další ilustrace toho, jak chaotické poměry tehdy v Římě, v dobách papežské temnoty, vládly? Soudy s nebožtíky se už ale naštěstí neopakovaly!