Světice zavražděná ze závisti: Čeho dosáhla Drahomíra vraždou kněžny Ludmily?

Když v roce 921 zemřel český kníže Vratislav, byl jeho syn Václav ještě příliš mladý na to, aby se mohl ujmout vlády. O výchovu knížecího dědice pečovala jeho babička Ludmila, manželka prvního českého doloženého křesťanského knížete Bořivoje I. To však těžce nesla Václavova matka, kněžna Drahomíra, která se rozhodla tchýni potrestat.

21.07.2024 - Jiří Sommer



Představovat Ludmilu, první světici v našich dějinách, je jednoduché a složité zároveň, neboť o svaté Ludmile existuje poměrně široké veřejné povědomí, takže odhalit z jejího života něco málo známého není tak úplně snadné. Dá se věřit legendám? Od chvíle, kdy ji spolu s manželem pokřtil na Moravě moravský arcibiskup Metoděj, žila příkladným životem a dbala na to, aby její vnuk byl vychován jako řádný křesťan. Kněz Kaich ho naučil slovanskému písmu a na hradišti Budeč se mladý následník seznámil se vším, co bylo psáno ve svatých knihách. Naučil se také latinsky. 

Po dobu Václavovy nedospělosti spravovala zemi jeho matka Drahomíra. Ta s nevolí pozorovala Ludmilin vliv na syna a bála se, že se z knížecího dědice stane slaboch. Nakonec se rozhodla k hrůznému činu: její oddaní sluhové přepadli Ludmilu na jejím vdovském sídle Tetíně, právě když se modlila večerní modlitbu, a zardousili ji závojem, který jí strhli z hlavy… 

Tak by mohlo znít stručné curriculum vitae ženy, která je známá nejen jako babička knížete Václava, ale dlouhou dobu jako naše jediná světice (Anežka Česká byla svatořečena až v roce 1989) a patronka české země. O jejím životě toho bohužel nevíme tolik, abychom ho mohli zmapovat krok za krokem. Většinu informací nám zanechaly naše nejstarší legendy, psané buď latinsky nebo staroslověnsky. Jednotlivé údaje si však dost často odporují, což při rozdílném společenském postavení, náboženském přesvědčení či národní „příslušnosti“ jejich pisatelů není nic neobvyklého. 

Jak to bylo se křtem? 

Vzhledem k tomu, že české prostředí bylo silně závislé na křesťanství přicházejícím z prostředí dnešního Německa, chtěl se knížecí pár vymanit z bavorského vlivu. Možná právě proto křesťanskou víru oficiálně přijal z Velké Moravy. Ke společnému křtu Ludmily s Bořivojem došlo pravděpodobně po Metodějově návratu z Říma, přičemž nejpřijatelnější se zdá rok 883. 

Určitě není bez zajímavosti ani úvaha, že tento „velkomoravský“ křest hlavního přemyslovského knížete proti němu obrátil část českých vladyků, pokřtěných v duchu liturgie německé. Křestní akt Ludmily a Bořivoje se s největší pravděpodobností odehrál v Čechách, kam za nimi osobně přišel Metoděj, i když ani to nemůžeme tvrdit jistě. Možná ke křtu došlo na některém z velkomoravských hradišť, přičemž se nejčastěji zmiňuje Velehrad. U Ludmily určitě nešlo o nějaké formální přijetí křesťanské víry, ale o hluboký a zásadní zlom v celém životě, který vyústil v její pozdější mučednickou smrt. 

Drahomíra z kmene Stodoranů 

Poté, co Bořivoj někdy v letech 889/890 zemřel, uchýlila se Ludmila na přemyslovské hradiště Tetín. Když potom 13. února 921 zemřel i mladší z jejích synů, kníže Vratislav, došlo k dramatickému obratu v Ludmilině životě. Vratislavovou manželkou, matkou jeho tří synů, Václava, Boleslava a Spytihněva, i čtyř nejmenovaných dcer byla kněžna Drahomíra. Ani o ní nemáme téměř žádné hodnověrné zprávy, nicméně je známo, že pocházela z mocného kmene Stodoranů, který patřil ke kmenovému svazu Polabských Slovanů, usídlených na severovýchodě dnešního Německa. České prostředí s nimi mělo celkem dobré vztahy, neboť s nimi bylo mnohem snazší bránit se rozpínavosti franské říše. 

Vratislav I. po svém nástupu na knížecí stolec pokračoval v duchu matčiných vizí politických i náboženských. Bohužel i o něm máme jen málo zmínek. O jeho údajném konci existuje záznam uherského kronikáře Šimona z Kézy, ovšem kronika vznikla až ve 13. století. Podle ní byl Vratislav zabit v boji s Uhry právě roku 921. Jeho starší syn Václav narozený kolem roku 907 byl v době otcovy smrti nedospělý, a tudíž nemohl sám vládnout. Chlapec byl v té době obvykle považován za dospělého v šestnácti letech, ale vzhledem k nedokonalým údajům týkajícím se dat narození nebylo možné věk vždy přesně prokázat, a tak se vycházelo ze stavu fyzické zralosti. Ta mohla nastat v okamžiku, kdy mladíkovi začal růst na tváři vous nebo na přirození ochlupení. Čeští velmožové rozhodli, že do té doby má za Václava vládnout jeho babička Ludmila. 

Spor mezi „dámami“ 

Nařízení sboru vladyků Drahomíra odmítla respektovat, neboť považovala Ludmilinu regentskou vládu za nespravedlivou. Přes srdce nemohla přenést to, že babička obou chlapců se přijetím stařešinského usnesení vlastně stává i její „paní“. Podle latinské legendy Fuit in provinciam Boemorum byla už v této době rozhodnuta ji zahubit, aby zdědila všechno, co Ludmila má, a mohla sama vládnout podle svých představ. Drahomíra byla podle všech dosažitelných údajů žena výrazně emancipovaná, hrdá a pánovitá, čímž se charakterově od Ludmily výrazně odlišovala. Je ovšem otázka, nakolik při tomto popisu hrála roli snaha legendistů co nejvíce oslavit světici a naopak očernit Drahomíru.

Svým způsobem tady šlo o jakousi knížecí prestiž, neboť Drahomíra disponovala slušným knížecím majetkem, Ludmila se opírala o pomoc velmožů. Navíc, obě ženy byly kněžny, vědomé si svého společenského postavení. Jedna před druhou se patrně cítila v nebezpečí, byť původně byly jejich vztahy dobré a slušné. Drahomíra hledala cestu, jak Ludmilin vliv omezit. Marná byla Ludmilina tvrzení, že nemá pražádný zájem o podíl na vládnutí v zemi, nadarmo tvrdila, že samoty na Tetíně chce využívat pro tichou službu bohu, pečovat o spásu své duše a stranit se světského života. Tehdy už bylo celkem jisté, že Drahomíra je rozhodnuta zbavit se vlivu své tchýně za každou cenu. Nejjednodušší pochopitelně bylo zbavit se jí jednou provždy. 

Schyluje se k vraždě 

Rozpor zřejmě vyvrcholil v letních měsících roku 921, tedy nedlouho po Vratislavově smrti. Drahomíra „tlačila“ na radu starších a ta změnila rozhodnutí, čemuž se Ludmila podvolila a souhlasila, že se nadále bude zabývat už jen božími milostmi. Svoji snachu a sokyni požádala, aby jí ona sama určila místo, kde se bude věnovat posledním chvílím svého života, ať už to bude hradiště nebo klášter. Vrátila se znovu na Tetín. Jak se vlastní plán na vraždu zrodil, se můžeme jen domnívat. Drahomíře měli v tomto směru posloužit dva muži, v letopisech uvádění jako Tuna a Gomon. Jsou to poněkud zvláštní jména a řada historiků se nejednou přela o jejich původu. Tetín byl nepochybně dobře opevněný, nicméně dva zlotřilci se spolu s dalšími vojáky do hradu přece jenom dostali. Soudě podle Kristiánovy legendy, Ludmila Tunu a Gomona zřejmě znala, takže když se s nimi setkala, asi ji nenapadlo, s jakým úmyslem za ní přišli. 

Ludmila je přijala vlídně, rozmlouvala s nimi, připomínala jim zásady křesťanských skutků a věrnosti panovnickému domu. Nechali jí proto čas na modlitbu a teprve potom vykonali své hrozné dílo. Těžko říct, zda měli vražedný čin promyšlený dopředu, či využili okamžité situace, neboť vražda neměla být krvavá, tedy provedená mečem nebo dýkou. A tak ji strhli z lože a dílo zkázy dovršili v nejkratším možném okamžiku patrně šátkem, který ji strhli z krku, nebo připraveným provazem. Vražda se udála v noci z 15. na 16. září 921, tedy pouhých sedm měsíců po smrti Ludmilina syna Vratislava I. 

Odplata pro vrahy 

Názory kronikářů i historiků na další osud Tuny a Gomona se rozcházejí. Nejspolehlivější se zdá domněnka, že Drahomíra se jich potřebovala co nejdříve zbavit jako svého zlého svědomí. Zřejmě se zpočátku dostali do její přízně a obdařila je slušnými majetky i postavením, nicméně musela se sama před nimi mít na pozoru. Podle legendy je obdarovala drahocennými látkami, zlatem a stříbrem, přičemž zpočátku netušila, jaké hady si na svých prsou hřeje. Jejich meče byly pro ni nevyzpytatelné a nemohla vyloučit, že se obrátí proti ní. Když se jí totiž zdálo, že Tuna a Gomon přesahují společenské postavení, které jim vymezila, nechala je potrestat. Nakonec to „odnesl“ jen Gomon, Tunovi se totiž podařilo uprchnout. To ji jaksepatří rozlítilo, takže si svoji zášť vybila nejen na Tunovu bratrovi, ale i na jeho a dalších Tunových potomcích. Kristiánova legenda říká, že „…v jednom dni stejným ortelem všechny je zahubila…“ 

Můžeme jen odhadovat, zda Drahomíra svého činu litovala. Faktem ovšem zůstává, že ještě před Václavovým nástupem na knížecí stolec se jako regentka ujala správy země. Z historických pramenů je patrné, že to bylo pro zemi málo šťastné období. Václav totiž matku na určitou dobu zapudil. Když v roce 922 vtrhl do Čech bavorský vévoda Arnulf, zbavil ji vlivu na státní záležitosti a pomohl k vládě Václavovi. 

Autoři legend o Václavovi i jeho babičce Ludmile označili Drahomíru jako ženu krutou, navíc jako skrytou pohanku. Václav ji nechal internovat na Budči se zdůvodněním, že se obává o svůj život. Byl však vychován v duchu synovské lásky, takže matce umožnil návrat do Prahy, ale vliv na vládu již nezískala. Když potom došlo k vraždě Václava, i ona pocítila obavy o svůj život a utekla zpět do své rodné země, čímž o ní jakékoli další informace mizí. 

Jakousi Drahomířinou úlitbou za Ludmilinu smrt bylo, že dala proměnit dům, v němž se na Tetíně vražda odehrála, v chrám svatého Michala. Tělo nebohé kněžny nejprve pochovali na Tetíně, v roce 924 ji pak Václav nechal slavnostně přenést do Prahy a s pietou pohřbít v někdejším klášteře svatého Jiří, kde jsou její ostatky uloženy dodnes


Další články v sekci