Starobylé stezky: Kam vedly dálnice starověku?

Cesta války

Název: Via Appia
Kde: Římská říše
Vznik: 4. století př. n. l.

Nejdůležitější cesta Římské říše vznikla kvůli válce s kmenem Samnitů žijícím v jižní Itálii. Zhruba ve 4. století př. n. l. prohrávali Římané tento konflikt vinou nedostatečného a komplikovaného zásobování. Politik Appius Claudius Caecus proto nechal pozdejší proslulou stezku roku 312 pr. n. l. budovat ibez vyjádrení senátu.

S ­kampánským městem Capua tak Řím spojila téměř 200­km dlouhá tepna: Její základ tvořilo bláto, drobné kamení a malta, přičemž do horní vrstvy štěrku byly naplocho zasazeny kameny. Historik Procopius dokonce prohlásil, že „svrchní kamení do sebe zapadá natolik těsně a přirozeně, jako by tak vyrostlo“. Po nové trase mohly na bojiště proudit nejen zásoby, ale také posily. Římané proto nakonec zvrátili vývoj války ve svůj prospěch.

Později se Via Appia protáhla až do přístavu Brindisi a vedle válečných tažení se stala také svědkem krutých římských trestů. V roce 73 př. n. l. rozpoutal Spartacus povstání otroků, které však skončilo porážkou, a podél cesty pak bylo ukřižováno na šest tisíc vzbouřenců. Velká část slavné stezky se zachovala dodnes a­ pečlivě se udržuje, včetně okolí. Pokud tedy vyrazíte na dovolenou do Říma, nic vám nebrání podniknout výlet ve stopách římských legií.

Stezka sjednocení

Název: Pradávná cesta mul a koní
Kde: Čína
Vznik: 3. století př. n. l.

Pozůstatky prastaré cesty, jež archeologové objevili poblíž čínské vesnice Teng-tia-tchang, doslova zarostly do okolní přírody. Teprve detailní výzkum odhalil, že se jedná o ztracenou obchodní stezku. „Pradávná cesta mul a koní“ spojovala provincie Chu-nan a Kuang-tung.

Její historie sahá až do roku 214 př. n. l., do éry prvního čínského císaře Cchin Š’-chuang-tiho. Důležitá komunikace, dlážděná břidlicovými pláty širokými až 3 metry, tehdy spojovala střední a jižní část země a Čchin Š’-chuang-ti ji údajně nechal budovat v době válek za sjednocení Číny – přímo během tažení se svou půlmilionovou armádou: Jako předvoj kráčeli před vojskem inženýři a stavitelé, aby káceli stromy a připravovali terén pro stavbu.

Když pak konečně zavládl mír, postrádala už stezka pro sjednocenou Čínu vojenský význam. V následujících staletích kolem ní sice vyrostly četné hostince a pošty, přesto nadále ztrácela na důležitosti. Vesničané ji pak postupně rozkrádali na stavební materiál. Dnes je však s vandalismem konec. Cesta se stala kulturním dědictvím a nejlépe zachovalé části se dočkaly „ohrazení“ a informačních tabulí.

Páteř světa

Název: stará severoamerická stezka
Kde: USA, Kanada
Vznik: před 10 000 let

Alespoň na deset tisíc let odhadují odborníci stáří severoamerické stezky, která se podle vyprávění indiánů táhla přes celou západní část kontinentu, z dnešního kanadského Yukonu až do Nového Mexika. Ani domorodé legendy však přesně neurčují její původ, tudíž je možné, že po ní člověk kráčel již v době ledové před sto tisíci let.

Například Siksikové stezce přezdívali „páteř světa“ a považovali ji za posvátnou, přičemž na ni směli vstoupit pouze příslušníci kmene. Podle některých zdrojů měřila téměř 5 000 km a indiáni na ní mnohdy trávili i víc než rok. Motivoval je k tomu především obchod, ale také duchovní pohnutky, snaha najít si partnerku či objevit nová území.

O „hustém provozu“ svědčí fakt, že ačkoliv cestu nikdo neudržuje, její zemina je natolik ušlapaná, že na ní neroste tráva ani mech. Celá původní trasa se nedochovala a moderní svět bílého muže ji navíc přerušil mnoha městy a silnicemi. Pokud však zavítáte do Skalnatých hor, můžete pozůstatky stezky nalézt v přilehlých údolích.

Po stopách božích slz

Název: Jantarová stezka
Kde: Evropa
Vznik: 16. století př. n. l.

Jantar člověka fascinuje minimálně od 16. století př. n. l. Ztuhlá pryskyřice prehistorických borovic, kterou vyplavovalo Baltské moře, často uvěznila hmyz či jiné stopy minulosti a svou krásou uchvátila převážně Středomoří.

Řekové jí přezdívali „slzy bohů“, jiné kultury ji nazývaly například „zlatem moře“. Ve 14. století př. n. l. zdobily korálky z baltského jantaru náhrdelník egyptského faraona Tutanchamona. Objevitel Tróji Heinrich Schliemann nalezl pryskyřici stejného původu v mykénských ruinách a archeologové ji našli rovněž v královské hrobce v syrském městě Katna, jež prosperovalo v době bronzové. Jantarový náhrdelník měl na krku i chlapec, kterého před 3 500 lety pohřbili nedaleko megalitické svatyně Stonehenge. Podle chemického rozboru pocházel „jeho“ jantar právě z Pobaltí.

Poptávka po božích slzách postupně vzrostla natolik, že hlavní naleziště v okolí dnešního Petrohradu spojila se Středomořím proslulá Jantarová stezka vedoucí přes celou Evropu. Její pravděpodobně nejstarší trasa protínala Pobaltí, území současného Polska a Moravy, vyhýbala se Alpám a z Apeninského poloostrova směrovala dál do oblastí Středozemního moře. Postupně pak z nových nalezišť vedly cesty i pres Německo, Francii nebo třeba Španělsko.

Nejrychlejší na světě

Název: Královská cesta
Kde: Blízký východ, Asie
Vznik: 5. století př. n. l.

Už v 5. století př. n. l. dokázal perský král Dareios I. ocenit, když se k němu důležité informace dostávaly co nejrychleji. A právě tzv. Královská cesta, kterou nechal zbudovat, mu v tomto ohledu prokazovala nebývalou službu.

Stezka vedla mezi dnes již zaniklými městy Súsy a Sardy a měřila přibližně 2 700 km, přesto ji nejrychlejší kurýři projeli za neuvěřitelných sedm dní. Podél celé trasy také údajně vzniklo 111 stájí, kde mohli poslové vyměnit schvácené koně a pokračovat dál. Tyto stanice využívaly rovnež pěší výpravy, které zvládly Královskou cestu projít za pouhých 90 dní.

Stezka však překvapivě nespojovala klíčová perská města po nejkratší a nejschůdnější trase. Předpokládá se proto, že Dareios nebudoval zcela novou komunikaci, nýbrž že v některých místech navázal na dílo asyrských králů, jejichž říše zanikla na přelomu 7. a 6. století př. n. l. Snažení perského vládce ovšem přineslo i poněkud nečekané ovoce: Královskou cestu využil při svých taženích Alexandr Makedonský, který si nakonec roku 330 př. n. l. podrobil celou Persii.

Sůl nad zlato

Název: Zlatá stezka
Kde: Bavorsko, jižní Čechy
Vznik: první písemný doklad z r. 1010

Skutečné stáří Zlaté stezky neznáme, ale podle některých zdrojů ji možná využívali již pravěcí lidé. První písemná zmínka o ní každopádně pochází z roku 1010 – jedná se o listinu podepsanou římským králem Jindřichem II.

Cesta kdysi spojovala Čechy s Podunajím a doslova vlévala do celého regionu život. V jejím okolí vyrůstaly hrady na ochranu kupeckých výprav i celé vesnice a města. Obchodníci převáželi nejen sůl, jež tehdy představovala nejdůležitější komoditu, ale také obilí, chmel, med a další zboží. Ve 14. století patřila Zlatá stezka k nejvýznamnějším tepnám a později v 16. století, za správy Rožmberku, doslova vzkvétala: Prachaticemi procházelo každý týden údajně až 1 200 koní s nákladem.

Nejstarší trasu, tzv. Prachatickou, postupně doplnila ještě stezka Vimperská a Kašperskohorská, všechny se však sbíhaly v Pasově. Nicméně s třicetiletou válkou přišel úpadek, cesta zpustla a zaplavily ji zbojnické bandy. Následně se objevily konkurenční zdroje soli na území dnešního Rakouska, a když pak Habsburkové zakázali po nově vzniklých trasách dovážet jinou sůl než rakouskou, odsoudili Zlatou stezku k zániku – začátkem 18. století už ji nikdo nevyužíval.