Soudní tahanice o patenty a duševní vlastnictví znala již novověká Anglie v 17. století

Nápad na královskou ochranu jistých výsad nebyl úplně nový. V původním pojetí představoval patent panovníkův soukromý výnos, který nebyl pečetěn – v zásadě šlo o typ královského dopisu stvrzující vůli vladaře, a v praxi měl tedy váhu zákona. Patent zaměřený na garanci určité ekonomické výhody se poprvé objevil v roce 1449: Tehdy Jindřich VI. podepsal „letter patent“ pro skláře Johna z Utynamu, jímž mu povolil vyzdobení nově založené školy v Etonu prostřednictvím „tajné metody“, na kterou dotyčný obdržel právo exkluzivního užívání po dobu 12 let. O sto roků později získal sklář Henry Smith od Jindřicha VIII. výhradní právo prodávat barevné „normanské sklo“ vyráběné jeho vlastní metodou, kterou nesměl nikdo napodobit.

Ve stejné době se v Benátkách udílely zvláštní patenty na ochranu literárních děl před neoprávněným tiskem a kopírováním, z čehož angličtina přejala slovo „copyright“. Za vlády Alžběty I. se udílení letter patentů stalo vítaným zdrojem státních příjmů. Zmíněnou formou královna prodávala šlechticům či korporacím tzv. monopoly, výsadní práva třeba na dovoz soli, prodej pepře či výrobu papíru. Jejich obvyklými vlastníky se stávali dvořané s přístupem k panovnici a s dostatečnou hotovostí, kteří pak u soudu vymáhali poplatky od všech, kdo se danou oblastí reálně živili.

Dusivé monopoly

V roce 1598 podepsala Alžběta I. patent o monopolu na dovoz, výrobu a prodej hracích karet pro ambiciózního dvořana Edwarda Darcyho, který vystoupal až do její tajné rady. Patent byl veden snahou regulovat a omezit podivnou novou vášeň v podobě hraní karet a jeho jazyk odrážel královnin osobní názor, že by měli poddaní zaměstnávat nečinné ruce něčím lepším než barevnými obrázky, jež je připravují o peníze. Bohužel pro Darcyho – který získal oprávnění regulovat míru hazardu v Anglii, a přitom se tím obohatit – došlo roku 1601 v parlamentu k velké bitvě, k níž se schylovalo řadu let.

Na monopoly škrtící podnikání si stěžovali nespokojení zástupci nižších stavů. Nicméně jejich petice a pokusy o změnu zákona narážely na hluché uši královny i zlou vůli vysokých šlechticů, kteří takto ještě víc bohatli. Střet s parlamentem patřil k nejtvrdším za celou dobu Alžbětiny vlády a panovnice nakonec pod tlakem svolila, že se budou moct královská privilegia přezkoumávat u soudů.

Klíčový spor

Řada právníků následně s vidinou zbohatnutí přemluvila různá obchodní sdružení a podnikatele, aby udílené monopoly u soudů napadali. Mezi takto přesvědčené patřil rovněž obchodník Thomas Allein, který se rozhodl ignorovat Darcyho patent na karty. A tak se na konci září 1602 v hlučné a přeplněné soudní síni starého normanského paláce ve Westminsteru, kde souběžně zasedaly čtyři nejvyšší anglické soudy, dostal na přetřes případ Darcy versus Allein. Zmíněný obchodník totiž začal dovážet z Nizozemí hrací karty a vysoce postavený dvořan jej zažaloval za narušení svého monopolu.

Klíčovou roli v případu sehrál právník Edward Coke, jenž krátce předtím zaujal post nejvyššího státního zástupce. Současně však proslul svým odporem k monopolům, které dle jeho názoru škodily drobným řemeslníkům a připravovaly je o výdělky. Coby zástupce koruny u nejvyšších soudů nicméně musel hájit Darcyho. Ve snaze držet se svého přesvědčení vůči monopolům, a přitom chránit zájem klienta i právo koruny udílet patenty předvedl sofistikovanou akrobacii. Argumentoval přitom, že vzít Darcymu právo prodávat karty je jako vzít cínařům právo prodávat hrnce. K jeho velkému potěšení pak tato dokonalá šaráda vyústila v prohru na plné čáře. Nejvyšší soudce monopol zrušil jako porušení zvykového práva, s důležitým odůvodněním: Koruna nemůže udělit výsadu prodeje pro soukromý prospěch osoby, která věc přímo nevyrábí a o jejím původu nic neví.

Čtrnáct let ochrany

Patent se tak mohl napříště udělovat pouze při prokázání fungující výrobní metody či představení nového výrobku, na něž se měla ochrana vztahovat. V roce 1623 se pak Cokeovi podařilo zhmotnit zásady zmíněného rozsudku v „zákoně vztahujícím se k monopolům a výjimkám, včetně jejich vynucování a propadání“. Parlamentní norma zakázala udílet všechny typy monopolů, s jedinou výjimkou – pokud žadatel doložil, že právě on zavedl novinku jako „pravý a prvotní objevitel“. V takovém případě mohl dostat výlučný monopol na 14 let: Jelikož standardní učňovská doba činila sedm roků, znamenaly dva cykly vyškolení učňů v nové metodě zároveň hranici, kdy bylo ještě možné udržet vynález mimo všeobecnou známost.

Cokeovy zásady se dočkaly velké úpravy v roce 1709. Tehdy parlament vydal zákon o copyrightu, v němž sjednotil úpravu pro výrobní postupy a vydávané knihy zavedením zastřešujícího konceptu „duševního vlastnictví“. A přestože úřady v Benátkách a Nizozemí udílely „copyright“ již koncem 15. století, anglický zákon z roku 1623 přinesl zásadní přelom: Patentová ochrana totiž poprvé nezávisela na vůli krále a úřadů, ale stala se zákonným nárokem každého výrobce.