Sličný Habsburk v zajetí: Ludvík Bavorský s podporou Jana Lucemburského rozdrtil Habsburky

Celý spor vlastně začal smrtí císaře Jindřicha VII. Lucemburského, jenž nečekaně podlehl epidemii na svém italském tažení v srpnu 1313. O osiřelý římský trůn se rozhořel očekávaný politický boj. Nemalý zálusk si na něj podle očekávání činil syn zemřelého císaře Jan Lucemburský. Jenže českému králi bylo v té době pouhých 17 let a brzy zjistil, že sehnat si podporu říšských volitelů nebude nic jednoduchého, přestože jeden ze sedmi hlasů držel on sám a druhý jeho strýc Balduin, arcibiskup trevírský. Proti nim se postavili mocní Habsburkové, kteří seděli na římském trůnu v uplynulých desetiletích před Jindřichem VII. a v této době se už zabydleli na svém novém rakouském panství. Hlavou rodu byl tehdy čtyřiadvacetiletý Fridrich zvaný Sličný, jenž se hodlal o dědictví svého otce i děda prát se vší vervou. 

Sporná dvojí volba 

Lucemburská strana si přiznala, že s Janovou kandidaturou nemá velkou šanci uspět, a tak si vyhledala nového kandidáta – Ludvíka Bavorského z rodu Wittelsbachů, jemuž Jan svoji kandidaturu postoupil. Obvykle se uvádí, že tak moudře získal prestiž, protože jako kandidát by musel slibovat kurfiřtům mnohé ústupky, zatímco takto se kandidáti o jeho podporu ucházeli a on naopak mohl žádat ústupky po nich. Ve skutečnosti šlo zřejmě o chladný politický kalkul Balduina Trevírského, který doufal, že změnou přiměje k podpoře své strany arcibiskupa kolínského, jenž lucemburského kandidáta odmítal z principu, i falckraběte Rudolfa, bratra Ludvíka Bavora. 

Kalkul však hrubě nevyšel. Rudolf se s Ludvíkem navzájem nesnášel, takže falckrabě podpořil Habsburky, a kolínského arcibiskupa nakonec Fridrich Sličný zlákal na velkorysé sliby. A tak proběhla v září roku 1314 hned dvojí volba římského krále před hradbami slovutného Frankfurtu nad Mohanem, kteréžto mocné město ovšem odmítlo oba uchazeče a jejich následovníky do svých bran vpustit. Situace se tak stala trochu trapnou a navíc o to komplikovanější, že na některé hlasy si činilo nárok více stran, protože nebylo jasné, komu titul vlastně patří. Pro Habsburka hlasoval třeba Jindřich Korutanský z titulu českého krále, přestože už o čtyři roky dříve s ostudou utekl z Prahy a v Čechách ho nikdo neuznával. 

A tak došlo k trochu absurdní volbě, když 19. září zvolili Fridricha čtyři ze sedmi kurfiřtů, zatímco následujícího dne zase Ludvíka Bavora zvolilo dokonce pět ze sedmi volitelů, přičemž v tomto táboře byl pro změnu pochybný saský hlas. Jan Lucemburský u toho pochopitelně nemohl chybět a demonstroval Ludvíkovi jasnou podporu. Následovala dvojí korunovace, jedna pochybnější než druhá, a Svatá říše římské měla po ročním interregnu (bezkráloví) najednou dva krále. Oba se prohlašovali za jediného správného, přičemž měli v říši zhruba rovnocennou podporu. 

Janův rytířský pás

Oba kohouti se snažili svého protivníka oslabit tím, že se spojovali s jeho přirozenými odpůrci. Proti Habsburkům se vzbouřili švýcarští horalé a roku 1315 porazili Fridrichova bratra Leopolda v bitvě u Morgartenu. Tím se stali logickými spojenci Ludvíka Bavora, který se snažil využít Fridrichova oslabení a střetl se s ním roku 1316 v bitvě u švábského města Esslingen. Tam se poprvé vyznamenal jako Ludvíkův nejdůležitější válečný spojenec český král Jan. Dvacetiletý mladík osobně vedl české šiky a prý bojoval v proudu řeky Neckar tak statečně, že si vysloužil svůj rytířský pás. Potom podle starodávného zvyku pasoval na rytíře mnoho dalších statečných mladíků. Tím začala kariéra rytířského krále. 

Nicméně samotná bitva u Esslingen skončila nerozhodně a spor o římský trůn se táhl ještě šest let. Jana čekal tvrdý zápas s českou šlechtou o královské pravomoci ve vlastním království, čehož se snažil využít i Fridrich Habsburský, který cítil jasnou příležitost k oslabení protivníka. Bez českého krále by totiž Ludvík Bavorský nemohl obstát. Jenže ani Fridrich nedokázal své dočasné výhody dostatečně využít a Jan povstání v Čechách s Ludvíkovou podporou roku 1318 potlačil. Přestože musel Jan přiznat české šlechtě mnoho pravomocí, uvolnil si ruce v zahraniční politice a mohl se v klidu věnovat říšským záležitostem. 

Dlouhá příprava na střet 

Zatím vystupovali oba vládci, lucemburský i bavorský, jako nerozluční spojenci bez známky rozkolu. Ludvík Bavor se ovšem ve vysoké politice rychle zorientoval a ukázal se jako schopný diplomat i intrikán. Nasliboval Janu Lucemburskému hory doly, uděloval mu různé říšské tituly a výhody, které ho nic nestály, ale ve skutečnosti mu nedal v podstatě nic. Přestože se oba tvářili jako skvělí přátelé, ke spolupráci je nutil především společný zájem a vědomí, že jeden bez druhého by proti Habsburkům nemohli obstát. 

Několik let se spor mezi kandidáty o římský trůn odehrával čistě v politické rovině. Pomocí slibů a přidělování říšských statků získávali spojence a přetahovali se o podporu významných knížat. Teprve roku 1322, tedy celých šest let po Esslingenu, uzrál čas k rozhodujícímu střetu. Habsburkové se totiž v té době cítili natolik silní, že počátkem září zahájili velké vojenské tažení proti Bavorsku. Vydali se do něj hned ze dvou stran.

Hlavnímu vojsku velel sám Fridrich. Měl s sebou sílu asi 1 400 těžkých rytířů včetně svého mladšího bratra Jindřicha, nespočet lehčích jezdců a pěšáků. Na jeho stranu se podle kronikářů přidalo i zhruba pět tisíc divokých uherských Kumánů, tedy jízdních lukostřelců. Moderní historici ovšem uvádějí, že uherských jezdců bylo jen asi desetina, tedy kolem pěti set. 

Habsburk postupoval z Rakouska na sever podél proudu řeky Inn a mířil k bavorskému městu Mühldorf, kde se hodlal setkat se svým bratrem Leopoldem, který velel druhému proudu čítajícímu asi 1 200 rytířů s početným doprovodem. Ten měl přitáhnout od západu, ale zdržela ho rozvodněná řeka Lech, kterou nedokázal přebrodit. Svým dílem zřejmě přispěli také Ludvíkovi švýcarští spojenci, kteří pravděpodobně přerušili Leopoldovi cestu zničením důležitých mostů. 

Zbytečné váhání

Fridrich dorazil k Mühldorfu 24. září a namísto bratra narazil na spojenou bavorsko-českou armádu, posílenou o norimberský kontingent purkrabího Fridricha IV. V počtu 1 800 těžkých rytířů a několika tisíc doprovodných bojovníků zde čekali na Habsburky již čtyři dny, tedy od 20. září. Taktická chytrost by nyní velela zaútočit na Fridricha Sličného, dokud je v početním oslabení a znavený po cestě. Nicméně k tomu nedošlo. Obě vojska čekala na místě celé čtyři dny nedaleko od sebe, než samotná bitva vypukla. Zbytečné váhání lucembursko-bavorské koalice se v kronikách vysvětluje různě. 

Zbraslavská kronika Petra Žitavského oslavuje aktivitu krále Jana a za váhající element nepřímo označuje Ludvíka: „Bavorům se začínalo nedostávat zásob, ale Rakušané jich měli nadbytek. A tak když toto obojí vojsko leželo nepřátelsky proti sobě a nikdo z obou těch vojsk se nehýbal k rozhodnému boji, vnikl duch udatnosti do českého krále Jana jako do Samsona a on pronesl přede všemi svými šlechtici takovouto řeč: ,Hle, je tu onen Fridrich, vévoda rakouský, který se až dosud pokusil na škodu mého království překážet mně v mém zvolení, jež jsem zákonitě přenesl na osobu pana Ludvíka, krále římského, teď přítomného; až dosud usiloval podrobit si říši krutovládou; této násilnosti nebo mého života musí být naprosto konec.‘ Samého krále Ludvíka podněcuje tento král k boji a káže veškerému vojsku, aby bylo nazítří připraveno.“ 

Do karet této verzi nahrává i fakt, že boj se měl odehrát na svátek hlavního českého patrona svatého Václava, jehož Jan vzýval na pomoc. Navíc je pravda, že Jan proslul jako poměrně horkokrevný rytíř, zatímco Ludvík vynikal spíše v politice a diplomacii než na válečném poli. Celá Evropa věděla o jeho váhavosti, neboť hlavně on se už šest let vyhýbal rozhodujícímu střetu. Na druhou stranu označuje bavorská kronika za iniciativního Ludvíka. Podle ní měl prý Bavor velké problémy přimět Jana k boji a chtěl bitvu svést už o den dříve, na svatého Michaela.

Prudký český útok 

Průběh bitvy, která rozhodla o směřování říše na celé další století, je zahalen v mlhách nejistot. Třeba Zbraslavská kronika o bojových událostech mlčí a po vzletném úvodu komentuje pouze výsledek. Z různých dalších zdrojů se podařilo historikovi Heinzi Thomasovi seskládat dohromady následující pravděpodobnou verzi. Král Jan se svými vojáky z Čech, Lucemburska, Slezska a Porýní velel pravému křídlu bavorské strany. Levé křídlo a střed obsadili pod velením samotného Ludvíka rytíři z Bavorska, Frank a Švábska. Mezi nimi stál i kontingent z města Norimberku pod vedením tamního purkrabího Fridricha IV. Ludvíkovo vojsko mělo v zádech hrad Dornberg, což představovalo velkou výhodu. Naproti českému králi stálo habsburské levé křídlo zřejmě pod velením vévody Jindřicha, mladšího Fridrichova bratra, a bojovala zde většina ozbrojenců z okolí Salzburku. 

Jan se nechtěl spoléhat na váhavého Bavora a jeho muže, a proto na špici úzkého klínu českých rytířů vrazil hluboko do nepřátelských řad a probíjel se stále hlouběji tam, kde viděl vlát korouhev samotného Fridricha Sličného. České jednotky se sice snažily, ale habsburskou sestavu neprolomily. Jen utrpěly těžké ztráty a mnozí z jejich řad se zřejmě dostali do zajetí. 

Horký moment si prožil i král Jan, když byl se svými rytíři drcen nepřátelskou přesilou ze dvou stran. Tehdy padl Plichta ze Žerotína (proslavený turnajový bojovník z rodu Janoviců), jenž několikrát prokázal svou udatnost. Třikrát se mu podařilo prosekat se řadami nepřátelských bojovníků, dvakrát se probil zpět ke svým, ale potřetí pod ním rakouští rytíři zabili koně, takže zahynul pod ranami jejich mečů. Kůň prý padl i pod samotným Janem Lucemburským. V tu chvíli přispěchal králi na pomoc Heřman z Miličína, jeden z dalších hrdinů bitvy, a pomohl králi na nohy. České vojsko bylo v ten moment zatlačeno zpět. Přesto se Češi nevzdávali a hlavně dostali podporu od dolnobavorských ozbrojenců. Sice se jednalo hlavně o pěšáky, ale brzy je podpořili i rytíři na koních a začali tlačit habsburskou jízdu před sebou. 

Lest a zrada 

Proč se však do boje téměř nedostalo zmíněných pět tisíc (nebo spíš pět set) maďarských jezdců? Pravděpodobně se ve své lehké zbroji neodvážili přímého střetu s těžkooděnci a v jejich oblíbeném obchvatu do zad protivníka jim možná bránil terén, protože by museli jet do kopce a nedosáhli by kýženého efektu. Rakouské kroniky si neodpustily přičíst neúspěch vlastní strany podlému zrádci z vlastních řad, ač ho přímo nejmenují. Tento vypočítavý rytíř měl údajně osvobodit české bojovníky, kteří na začátku bitvy padli do habsburského zajetí, takže ti se znovu zapojili do boje a zvrátili poměr sil na bavorskou stranu. 

Jiní rakouští kronikáři zase vyčítají českým bojovníkům, že se údajně vrátili do boje i přesto, že předtím upadli do zajetí a dali svým věznitelům rytířský slib, že se dalšího boje nezúčastní. To by ve středověkém vnímání znamenalo velkou podlost, ale moderní historici (i němečtí) už tuto teorii odmítli. Rakušané vyčítali vítězům i nerytířskou lest ze strany norimberských vojáků, kteří se silou asi pěti set rytířů nečekaně zaútočili na Rakušany ze severozápadu. Ti si prý nějakou dobu mysleli, že jim konečně přichází na pomoc vévoda Leopold. Než se vzpamatovali, Fridrich Sličný i jeho bratr Jindřich upadli do norimberského zajetí. Pak už nastal masakr. Zdá se, že tento útok ze zálohy Ludvík Bavor od začátku plánoval. Z hlediska moderního vojenství šlo o brilantní tah, ale ve středověku se to vnímalo jako nerytířské zbabělé chování. 

Mrtví a zajatí

Zbraslavská kronika uvádí počet obětí: „Na straně obojího vojska bylo, jak se tvrdí, nalezeno na bojišti jedenáct set zabitých mužů mrtvých a mezi nimi byl nalezen Čech Plichta, pán statečný a proslulý; koní bylo zabito tři tisíce. Z vojska Fridricha Rakouského mimo zabité bylo zajato tisíc čtyři sta urozených mužů, ostatní utekli.“ Kromě toho kronikář vzpomíná, že norimberský purkrabí předal vznešené zajatce králi Ludvíkovi. Naopak zajetí mladšího Habsburka Jindřicha se stalo dílem Jana Lucemburského, který si ho pak odvezl do Prahy. Vítězové toho dne získali i mnoho dalších cenných rukojmí, za něž v budoucnu inkasovali tučné výkupné.

Nejdůležitější ovšem bylo, že bitva u Mühldorfu rozhodla spor o římský trůn. Fridrich Sličný se dostal na svobodu až po třech letech s tím, že se vzdal všech nároků na vládu a stal se v podstatě Ludvíkovým spojencem. Habsburkové se na víc než jedno století stali „obyčejným“ středoevropským rodem a mohli se věnovat rozvíjení svých rodových držav. K římské koruně se znovu dostali až po porážce husitské revoluce a vymření Lucemburků po meči. 

Naopak vztahy mezi Ludvíkem a Janem po rozhodném vítězství ochladly, protože je už nepojil společný nepřítel. Římský král a později císař vycítil v lucemburském rodě nepříjemnou konkurenci a začal se od něj odtahovat. Roku 1346 se pak Janův syn Karel nechal zvolit jako římský protikrál vůči zpupnému Wittelsbachovi. To už je však zcela jiný příběh.